Re: Nekomunikuje se mnou.

marie,
mě když bylo patnáct, tak jsem se rodičům taky nesvěřovala... buď proto, že jsem věděla, že mi nemůžou pomoc (jak mi mohli pomoc, když jsem byla bláznivě zamilovaná do pepíčka a on o mě vůbec nestál) a nebo proto, že jsem měla pocit, že by omdleli, kdybych jim položila některou z otázek, co mě trápily (o sexu, o drogách). S některými věcmi se ti tvoje dcera asi nebude svěřovat nikdy (intimní záležitosti) ale asi by bylo dobrý zajistit, aby s nimi měla kam jít (moje kamarádka domluvila svojí čtrnáctileté dceři návštěvu u gynekologa - BEZ prohlídky, jen aby si s ní popovídal, s tím že mu řekla, že jí - matku - nemusí o ničem informovat, a ať s dcerou nadále jedná jako s plnoletou pacientkou - předpis antikoncepce atd.) a dceři řekla v kterém šuplíku jsou prezervativy pro ní a její kamarády/dky a že ona je bude doplňovat a nikdy se na nic nebude ptát.
Škoda že moji rodiče nic takového neudělali! Ale stejně mě to přešlo, od nějakých osmnácti už si dokážu s mámou sednou na kafe a pokecat si, začala jsem s rodičema jezdit (dobrovolně!!!) na víkendy a dovolené a funguje to báječně... pokud má dcera pocit, že se s ní jedná jako s DOSPĚLOU (což asi má, když komunikuje o ostatních věcech), tak bude všechno v pořádku.. jen je třeba přežít... (mimochodem, moc krásně tohle popsala Betty McDonaldová v Dusím se ve vlastní šťávě...)