Re: JAKE TO JE?

Milá Šárko.
Před necelými dvěma lety jsem byla téměř ve stejné situaci. V té době jsme ještě nebyli manželé, ale já už jsem strašně toužila po miminku (taky mi to napověděly moje biologické hodiny, u žen je to asi normální, přestože problémem může být po 25 roce už z velké části u muže). Můj, tenkrát ještě přítel, se k početí potomka moc neměl, mne to velmi mrzelo. Nedokázala jsem pochopit, že necítí to samé jako já. Dokonce mi po několikatýdenním nátlaku s kamennou tváří sdělil, že už ho unavují ty nekonečné řeči o dítěti. A tak jsem si řekla, že zkusím nějaký čas počkat, jestli se to samo spraví. A pak jsme se vzali. Už několik měsíců u nás nepadlo o dítěti ani slovo, částečně taky vlivem příprav na svatbu, které nás oba pohltily. Nevěřila byste, co všechno se změnilo, když jsme šli po ulici coby manželé. Můj muž se začal otáčet za roztomilými kudrnatými holčičkami, které vesele švitořily se svými maminkami. Nejprve potají, později k tomu vždy přidal: "A kdy my budeme mít takovou krásnou princeznu?". A bylo to. Nechala jsem ho ještě pár měsíců, aby se utvrdil, že to opravdu chce, a pak jsme se začali pokoušet o miminko. Teď jsou z nás ti nejšťastnější lidé na světě (a z mého muže je táta k pohledání).
Zkuste si s přítelem promluvit o tom, co všechno znamená péče o děti (muži si to totiž vůbec nedokážou představit, proto se toho zbytečně bojí). Ujistěte ho, že on je ten pravý pro založení rodiny a že z něj určitě bude bezva táta. A v neposlední řadě do to prašťte, s prstýnkem zřejmě přicházejí myšlenky na všechny manželské radovánky - a dítě je bezpochyby tou největší z nich.
Strašně Vám držím palce, určitě dejte vědět, jak to dopadlo.
Marie