Re: Porod v Krči

Ahoj Magdo,
mám pocit, že Vy a Martina mě považujete za uštěkanou nerudnou ženskou, která (nejspíš už od pohledu) každému leze na nervy. Jsem dětská sestra, sedm let dělám na lůžkové chirurgii a jednání s lidmi mi problémy nečiní. Naše komunikace s dětmi i jejich rodiči se neomezuje na věty typu: "Rozbalte si dítě, bude vizita." nebo "Jakou máte teplotu?", jako jsem to zažila v Krči. My s nimi kromě obvyklých záležitostí, týkajících se jejich zdravotního stavu, semeleme všechno možné - hračky, školu, sourozence, zaměstnání, televizi... V Krči sestra ani nebyla schopná mi říct, že Verunce dělali náběry. Jenom mě vzbudila, že mi brečí dítě a když jsem se divila, jak je možné, že jsem ji neslyšela, tak beze slova odešla z pokoje. Že jsem ji slyšet nemohla, protože brečela ve vedlejší místnosti u píchání, mi řekla má spolubydlící. Díky této a podobným příhodám mě nějak nenapadlo šestinedělí vychvalovat. Jistě, sestry byly ochotné (což jsem napsala) a po odborné stránce jim nic nevytýkám, ani jsem se nezmínila, že by nebyly slušné. A jestli vůbec stojí o vděk, to nevím - když jsem zaklepala na sesternu, abych se s nimi rozloučila a poděkovala za péči, hodily po mne takový ksicht, až jsem zalitovala, že jsem k nim vůbec lezla. Mimochodem, do Krče jsem šla rodit právě kvůli jejich vyhlášenému přístupu ke kojení.
Co se týká přání při porodu, tak mám pocit, že jsem je vyslovovala slušně. Ostatně, když mě na sále lékař káral, že se nesmím přetáčet, protože jim pak nesnímá monitor, tak jsem se mu ještě omluvila, že do té polohy mi pomohla asistentka a já netušila, že s tím budou problémy - a to i přesto, že v té době už jsem měla chuť na něj sprostě ječet, protože pokaždé, když ke mně přišel, našel si něco, co se mu nelíbilo.
Jste to tuším Vy, kdo v diskusích propaguje porodní plán. Myšlenka je to pěkná, jenže má svá ALE. Teorie porodu je jedna věc, praxe druhá. Např. bolesti v kříži - čekala jsem něco jako zablokovaná záda (v těhotenství jsem měla dny, kdy jsem při každém pohybu musela hlasitě nadávat, jinak bych vůbec nenašla odvahu se hnout...), ale že budu mít pocit, jako kdyby se mi někdo pokoušel vyrvat ledviny z těla, mě vcelku překvapilo. A jaká překvapení mi přinesla poloha na zádech jsem se zmínila v odpovědí paní Martině. Neumím si představit, že bych byla schopna sestavit plán, který by pamatoval na všechno, já vycházela spíš z toho, co momentálně prožívám. A druhé "ale". Při příjmu jsem se zeptala lékařky, jestli by mohl být manžel se mnou při vstupním monitorování. Odpověděla mi, že běžně se to nedělá, ale že není důvod, proč by nemohl. Na porodním oddělení manželovi beze slova zabouchli dveře před nosem, a když jsem své přání zopakovala asistentce včetně odpovědi lékařky, tak mi řekla, že to je moc hezký, nicméně ona má moc práce, kterou za ni lékařka neudělá. A otázka zní - s kým bych měla svůj plán probrat? S lékařkou z příjmu, která dění na sále neovlivní, s asistentkou, která nemá čas nebo s lékařem, který mě rodil a kterého jsem prvně viděla po zhruba čtyřech hodinách pobytu, tedy těsně předtím, než mě nahnal na stůl na sál?
Jestli dávají dítě na břicho jsem se ptala ještě před porodem v ambulanci, řekli mi že ne, tak jsem se o tom na sále už nedohadovala, ostatně mě to v tu chvíli ani nenapadlo. Že jsem si po vypuzení dítěte sedla a natáhla se po něm, byla reakce naprosto spontánní a že mi asistentka Verunku podržela tak, abych se s ní chvíli mohla muckat, to jsem napsala. Ovšem pokud dítě na břicho dávají, tak nechápu, proč to neudělali s Verunkou, když viděli můj zájem. Zrovna tak na šestinedělí mi Verunku sestry nechtěly nechat hned po příchodu, že se to nedělá a že jsem unavená. Tady už jsem na tom trvala a po chvíli dohadování mi ji tedy nechaly, no, odmítnutí možná byla jenom zkouška, jestli už jsem OPRAVDU dost silná.
V odpovědi pro paní Janu jste psala, že na sprostou sestru si měla stěžovat. Zkoušela jste to někdy, stěžovat si na zdravotníky? Jedna kolegyně mi kdysi vyprávěla, jak byla vyšetřovaná v důsledku úmrtí dítěte na oddělení a že jenom zírala, když viděla jak bylo pochybení lékaře zaretušováno. Ostatně, já mám čerstvou zkušenost z Krče. Když mě vezli na oddělení, tak přede mne na lehátko položili dokumenty, kde hned na vrchu byla velkým písmem hanlivá poznámka k osobě mého manžela. Manžel si stěžoval a odpověď - pan primář žádnou poznámku nenašel, takže je všechno v nejlepším pořádku a manžel měl asi problémy s nonverbální komunikací. Připomíná mi to jeden článek v novinách (asi před měsícem), kdy si jeden tatínek stěžoval, že mu v Krči odmítli po telefonu sdělit informace o dítěti a manželce, takže se do Krče vypravil se strachem, co se asi stalo. Nepamatuji se přesně, co pan primář odpověděl, ale vyznělo to tak, že u nich se informace poskytují běžně, takže kdoví, jak to vlastně bylo.
A ještě jedna drobnost. U nás na oddělení jsme zvyklé při příchodu na směnu projít všechny své pokoje a to hlavně ze tří důvodů - pozdravit se s dětmi, zjistit, jestli teď něco nepotřebují a ujistit je, že až potřebovat budou, tak se na nás mohou obrátit. V Krči jsem takový přístup zažila pouze u jedné ženské sestry. Upřímně řečeno celkem mi to chybělo.
Sylvie