Re: Bojím se o toho človíčka

Ahoj Jani*,

nemyslím, že by Tvůj dotaz byl zbytečný (ale to už ti pár lidí přede mnou napsalo také). Já jsem si na otěhotnění počkala skoro 2 roky a když se to konečně (a zcela nečekaně) podařilo, byla jsem štěstím a zároveň i hrůzou bez sebe. I mě postihlo špinění, trvalo to poměrně krátce, ale protože jsem byla k smrti vyděšená hned jsem volala doktorovi. Nebyl tam, mluvila jsem s jinou paní doktorkou a ta se mě hned zeptala, jestli je to moje první těhotenství. Když jsem odpověděla kladně, řekla mi, že mám okamžitě jet do nemocnice. Tím mě samozřejmě vyděsila ještě víc. Do nemocnice jsem uháněla, jak jsem nejrychleji mohla a doktor na příjmu mi řekl, že podle jeho názoru to není nic závažného, ale že by mi doporučoval pár dní v nemocnici zůstat, protože do 12. týdne je to u prvního těhotenství hop anebo trop a je zbytečné si vyčítat, že pro to člověk neudělal všechno, co mohl. Teď už se na to koukám přece jen střízlivěji, nemusela jsem se tak děsit, ale jsem ráda, že jsem tam tehdy nakonec šla. Poležela jsem si pár dní, dostala nějaké léky a pak šla domů. Ať už Ti paní doktorka doporučí cokoliv, jedno udělej určitě: snaž se co nejvíc odpočívat, nejlépe v leže. Je to totiž pro tyhle počáteční týdny to nejlepší, i když ne každá to může splnit. Mě to tenkrát pomohlo - měla jsem sice na sebe vztek, že jsem taková lenora, ale myslím, že se to vyplatilo.
Teď už jsem v 18. týdnu (což mi připadá absolutně neuvěřitelné), ale kdybych ještě nějaké potíže zaregistrovala, šla bych ihned do nemocnice znovu.
Moc Ti držím palce, človíčkovi taky a kdybych Ti třeba mohla ještě nějak poradit, tak napiš na můj mejl.

Petra