Do prdele se nežiká...

Kdysi, již hodně dávno, jsme jeli s naším roztomilým sotva dvouletým chlapečkem metrem. Hned, jak jsme nastoupili, ho hodní lidé pustili sednout, já mu sundala kulicha, všichni se zalíbením hleděli na jeho zvlněné světlé vlásky a andělsky modrá očička. Starší pán, který seděl vedle, se na něj usmál a něco mu řekl. Náš Davídek na něj upřel svá očka, líbezně se usmál také a nahlas výrazně pronesl: "Do prdele!" Dědečkovi zamrznul úsměv na tváři, ztuhla jsem já i manžel, zhoustnul vzduch ve vagónu. Synek to vycítil a radostně zavýskal: "Do prdele, do prdele, do prdele!" Lidé se dusili smíchem, starý pán se znechuceně odvracel a náš chlapeček, posílen vlastním výkonem, opakoval svůj monolog jako kolovrátek. Hned jak vlak dojel do stanice, jsme jej vyvlekli ven, rudí jako raci. Bylo to přece jen za hluboké totality, tehdy se dětská individualita ještě příliš nenosila. No a na nástupišti, když jsem začala Davídka napomínat a smutně se ho ptala, co nám to udělal, upřel na mě zas ta kukadla a bezelstně se zeptal: "Mami, do prdele se nežiká?"