Re: co s tím? - pro Evu

Evo, věřím pořád na lásku, jak už jsem řekla, jsem nenapravitelná romantička a všechno příliš beru přes city, mám prostě potřebu lásku vnímat, dostávat, dávat, proto jsem taky třeba ulítla, já vim, že to neomlouvá, už jsem prostě taková a asi se těžko změnim. Ale to, co bylo v minulosti, byla trochu jiná věc, tehdy jsem spíš neměla rozum, nevím, jak bych nevěru manžela řešila dnes, fakt nevim. Tvůj příběh je smutný v tom, že je příliš čerstvý a bolestný pro tebe, proto ke všemu přistupuješ jinak, citlivě a poraněně, proto ti třeba moje názory připadají lehkomyslné. A jinak - věř mi, že mého muže mám ráda a myslím, že i on mě, akorát že mi to prostě občas nechce a neumí dávat najevo. Teď přes vánoce byl například skvělej. Otázka je, jak dlouho mu to vydrží. On není ten typ, co by mě nosil na rukou. Víš, po tolika letech už asi nečekám zázraky. Ale občas mi NĚCO chybí...
A ještě něco - nikdy jsem nehledala a nehledám a ani tobě neradím, aby sis našla milence. Jde spíš o to mít nějakou spřízněnou duši - někoho milého, komu se můžeš svěřit, vyplakat, kdo tě utěší, pochopí, pomůže. Uznávám, že se to někdy vymkne. Anebo nepodaří. To pak bolí tuplem. Víš, možná mluvím zmateně, třeba i zmatená jsem, ale v jednom mám jasno - každý je tak trochu strůjcem svého štěstí a musí aspoň malinko něco udělat proto, aby šťastný byl. A třeba i tím, že bude třeba trošku sobecky myslet na sebe...