Re: porod

Děkuji Vám všem,
strašně moc mě překvapilo, že Vám moje pochybnosti a pocity nepřipadají až tak malicherné.Vaše názory mě moc zajímají.Vždy jsem toužila přivést na svět dítě a tím vlastně udělat něco vyjímečného a jedinečného pro svého muže, něco za co by muž měl být ženě vděčný a trochu ji i obdivovat.Jsem teď ale v situaci, kdy už ho tím asi neohromím,představovala jsem si to jako vrchol vztahu, důkaz lásky atd, atd..Díky těmto zkušenostem bych chtěla některým mladým svobodným dívkám poradit: než půjdete do vztahu s rozvedeným mužem s dětmi, zamyslete se nad tím, že se připravíte o spoustu věcí, které už pro něj nebudou vyjímečné/svatba,čekání a narození dítěte...atd/,ani mě tohle na začátku vztahu nikdy nenapadlo.Teď mi to dost vadí.
A věřte mi milé dámy, že pokud se někdy rozhodnu otěhotnět a podaří se mi to, jsem tu jak na koni.Budu Vás prosit o rady , zkušenosti a podporu. Jsem posera.Je fajn, že se můžu někomu svěřit a nepovažujete mě za blázna.Mé kamarádky/skoro všechny samozřejmě v tomhle věku děti dávno mají/, by mě dokázaly vyprávět jen hrůzostrašné historky o porodu a na to já prostě nemám...Tak zatím! Lenka
P.s. ještě mě děsí příběh mé kolegyně z práce:při porodu necítila, že netlačí jen dítě...a vše jim tam prý zaneřádila...prý se to stane i po klystýru. A co když to vidí "tatínek u porodu"?Máte s tím někdo zkušenost??