Jména mají osobnost

Nebo lépe a přesněji vyjadřují osobnost tím jménem volanou. Vezměte si třeba jméno Marie, nebo Maria, které je populární všude na světě, snad v každém jazyce. Z hebrejštiny a aramejštiny přišlo ve formě Mirjam do latiny, řečtiny, angličtiny, španělštiny i češtiny. Pravděpodobně v každém jazyce jsou také hypokoristika nebo zdrobněliny odvozené od Marie. Populární jsou také jména složená jako ve španělštině Maria Dolores, Maria Mercedes či v angličtině Annemarie nebo Marilyn. Existuje dokonce i jako druhé mužské křestní jméno v němčině i češtině. Reiner Maria Rilke, nebo Jan Maria Plojhar a podobně.

Ovšem čeština, ve které je Marie populární už od středověku, a nevyšla z módy přes maličkou ztrátu v 60. a 70. letech minulého století, vytvořila desítky zdrobnělin a domáckých forem. Někteří autoři mluví o dvaceti, jiní dokonce o 80 variantách. Víc odvozenin (přes 140) má snad jen jméno Václav, patron Země české.

Máme Marii, Marušku, Manu, Maru, Marku, Mařenku, Maryšku, Mery, Mášu a Máju, Manku a desítky navíc. Manka bylo jméno moji oblíbené učitelky na střední škole. Dříve než vám povím víc o téhle vzácné ženě, musím vám povědět víc o těch zvláštních formách jména Marie. Moc krásně o nich napsal Pavel Eisner ve své knize Chrám a tvrz, ve stati Mirjam a dcery její. To on řekl, že Mařenka je ideální obraz české dívky. Zdravá, krev a mlíko, láska, něha, půvab, zkrátka česká Madonna. Smetana vytvořil tento obraz české ženy na věky věků. Maruška, jak víte, je jméno každé dobře hodné princezny v českých pohádkách. Hodná, pěkná, pilná a pracovitá, s velkým srdcem, jako Popelka a taky vždycky najde svého prince. Mery můžete najít v českých country a western písničkách. Jistě si pamatuje babičku Mary, která má dva kolťáky za pasem, Mášu poznáte u rodičů, kteří měli rádi ruskou literatuře a Marinka jim byla moc staromódní a Mařenka moc vesnická.

Mája a Manka jsou obě velmi půvabné mladé ženy a také velmi pilné (Včelka Mája a Rumcajsova Manka). Vypadají drobounké, slabé a sladké, ale dokážou hory přenášet. A taky to dělají! To je přesně to, co byla a je moje paní učitelka Marie Železná, později Kučerová na gymnasiu v Mnichově Hradišti. Marie je, jak říká Paver Eisner, jméno v jejím rodném a křestním listě, v jejím svědectví o manželství, na jejím diplomu z Karlovy University a školních dokumentech. Ale jinak byla pro všechny Manka. Droboučká osoba s nádherným úsměvem, menší než většina jejich studentů i studentek, ale obrovská učitelka a později bezvadná kolegyně a přítelkyně pro mnohé z nás.

Pamatuji se, jak jsme se poznali v její třídě v září 1960. Přišla nedávno z university, bylo ji kolem dvaceti. Nám šlo na 15. rok. Byla naše učitelka nejen na češtinu a českou literaturu, ale také naše třídní. Zodpovědná za naši výchovu, za naše chování, učební výsledy atd.

Stojí tu před námi, maličká, drobná, takový ten pocit zvláštní čistoty, nejen vnější, ale i vnitřní. Elegantní, s přídechem starých časů, s velkýma očima a proti ní 27 puberťáků. K jejímu štěstí jsme byli převážně dívčí třída. Hodně holky, ale trošku rebelky, se kterými si bude muset poradit. Prvních pár týdnů jsme se oťukávali. Starší studenti nám tvrdili, že je moc mladá, nemá autoritu a musí si nechat pomáhat od kolegů, aby to zvládla. Ale my jsme viděli velice moderní, vzdělanou učitelku, která rozuměla společenským změnám. Nezapomeňte, jsou to šedesátá léta, doba nazrávající revoluce a hledání. Pro nás Manka byla na naší straně.

Jezdili jsme s ní na výlety na nejzajímavější místa, učila nás milovat historii naší země, milovat přírodu a žít ve shodě s ní, učila nás ctít kulturní tradice. Když jsme cestovali vlakem a průvodci přišel kontrolovat lístky, obvykle se zeptal: "A kde máte učitelku, děvenko?" Moc se nám to líbilo. Vyráželi jsme na letní tábory s kajaky na řekách, šplhali po Vysokých Tatrách s ní a s jejím kolegou Luďkem Smutným, lyžovali v Krkonoších, spali pod širákem u horských ples. Pravidelně jsme jezdili do Prahy do galerií, do Národního a jiných divadel. Vyráželi jsme velmi brzy ráno hejno mladičkých slepic a doráželi do Prahy jako ženy vamp, dobývající svět. Se spoustou makeupu a natupírovanými obrovskými hlavami. Ne všechny, ale mnohé z nás.

Psali jsme pod jejím vedením verše a soutěžili úspěšně s divadlem poezie. A hráli i divadlo. Divadlo malých forem s písněmi a tanci a drobnými satirickými skeči. Po dlouhé mrazivé době se to zase smělo. Hlavně, kdy jsme prožívali jen "malé" věci. Připomínám znovu, byla to "svobodná" šedesátá léta, stalinistické ledy se hnuly. Byli jsme mladí a plní ideálů. Naše paní učitelka, tenkrát soudružka, byla také. Rozuměla nám, mohli jsme ji důvěřovat. Ukázala nám, jak žít v tzv. socialistické společnosti a zůstat čestní, pozitivní, idealističtí a neprodat při tom svoji duši. Manka v každém případě splnila požadavky na třídního učitele a vychovala nás, jak se patří. Pro hodně z mých spolužáků gymnázium byla nejlepší léta našeho života. Pro mne to byla příprava na turbulentní léta na universitě a později aktivní život v disidentském hnutí. Tahle drobná žena otevřela pro mne svět psaní, vedla jsem školní časopis, podporovala mě po celá léta studií. Taky mě naučila být statečná, ne ostentativně, ale víc uvnitř. Byla opravdu ztělesněním svého jména, zdrobněliny od jména Marie: Manka maličká, drobná, statečná hrdinka mnoha pohádek (O Rumcajsovi), ale také v pohádce mého života.