Střídavá péče nám nefunguje

Je to opravdu postrach hrabivých matek, jak se píše na internetu, nebo konečně i otcové mají možnost vychovávat své děti a být s nimi stejným dílem jako matky? Střídavá péče se ale může stát i zbraní pomsty v rukou otců, aby tak co nejvíce ublížili matkám, které už s nimi nemohou žít v jednom manželství. Asi od všeho trochu. Ale ptá se někdo: „Co děti? Myslí se i na ně? Je to opravdu to nejlepší řešení?“ Je to snad teď nějaký nový trend? Nebo na OSPOdu mají nějaký nový manuál.

Ruku na srdce, chtěli byste se každý týden, 14 dní či měsíc stěhovat z jedné domácnosti do druhé? Dovedete si představit pravidelné loučení s jedním z rodičů, pláč dětí, jejich otázky a stýskání? Dusno při předávání dětí, kdy se rodiče na sebe ani nepodívají? Já tedy ne. A tak se vám tedy pokusím vypovědět svůj příběh, který vám možná pomůže ujasnit si pár věcí a nebo také jen zjistit, že v tom nejste samy. Rozvádím se a je to skoro již rok, co s manželem žijeme odděleně. Důvody byly stejné asi jako jinde, ale hlavním důvodem byla naprosto selhávající komunikace, se kterou nám nepomohla ani manželská poradna. Máme spolu dvě malé děti - tříletou holčičku a pětiletého chlapečka. Poté, co jsem nepřistoupila na manželovy podmínky ohledně výživného a neomezeného styku s dětmi, začal zcela nekompromisně prosazovat střídavou péči.

Musím přiznat, že mne to velmi překvapilo vzhledem k tomu, že o děti neměl v manželství žádný zájem. Kvůli práci byl často mimo domov a i o víkendech, když doma byl, dlouho spal, a pak celé dny proseděl u počítače. Pokud jsem chtěla, aby se nám věnoval, vznikla z toho hádka. Obrátili jsme se tedy na OSPOD. O střídavé péči jsem přečetla snad všechny dostupné informace - to dobré i to špatné. Jsem si jistá, že jsme nesplňovali ani základní kritéria pro střídavou péči - např. věk dětí, výborná komunikace mezi rodiči, vzájemný respekt, domluva na stejných výchovných principech a mohla bych pokračovat snad donekonečna. Vím, že otec mých dětí je má velmi rád a rozhodně jsem prosazovala častější styk s dětmi, než bývá u nás zvykem. Vždy jsem prosazovala jen to, aby naše děti měly jen jeden domov. Dokonce jsem nabízela, že se můžeme o střídavé péči dohodnout, až budou dceři nejméně 4 roky, pokud o to bude jejich otec stát. Bohužel manžel i sociální pracovnice trvali na střídavé péči přes všechny mé argumenty. A právě v té době přišlo mé první špatné rozhodnutí.

Po nekončících debatách, kdy jsem nechtěla změnit svůj názor, mi bylo sděleno, že nemohu odmítat něco, co jsem nikdy nevyzkoušela, a že bychom to tedy měli zpočátku jen vyzkoušet. Vzhledem k tomu, že znám otce svých dětí a nechtěla jsem, aby se stalo, že mi je manžel po jedné návštěvě nebude chtít předat a ony budou svědky takových vypjatých situací, a protože to přeci bylo jen na zkoušku, souhlasila jsem. Střídavá péče nefungovala a nefunguje dodnes. Tedy pokud si pod tím představíte naprostou nekomunikaci. Při předávání mne manžel ani nepozdraví, ignoruje mě a když se mu snažím sdělit nějaké informace, které se týkají dětí, otočí se ke mně zády a mluví na děti. Neshodneme se ani na jednotném postupu, který se týká výchovy našich dětí. Z mého pětiletého syna se stává počítačový maniak a mohla bych uvádět další a další příklady. To ale není to, co mne trápí nejvíc.

Kdyby to naše děti snášely dobře, zatnula bych zuby a vše přešla. Musím však pozorovat, jak se z mé usměvavé holčičky stává vzteklý ukňouraný uzurpátor, který si neřekne bez řevu ani o vysmrkání. V noci se budí s křikem, začala se počůrávat a bez její přítomnosti nemohu jít ani na záchod. Syn začal být k lidem ve svém okolí agresivní. Stále vyžaduje pozornost a ujišťování, že je milován. Začal zásadně odmítat školku a spát v ní je naprosto nemožné. Naposledy spolkl ocelovou kuličku, jen abych si pro něj přijela a on tam nemusel být. Přitom to není a nikdy nebyl „mamánek“, v kolektivu nemá problémy s jinými dětmi. Rychle se seznamuje. Musím mu odpovídat na otázky typu: „Co je mrcha a proč to tatínek říká o tobě, mami?“

A co na to OSPOD? Pro ně je vše v naprostém pořádku. Mám pocit, že jsem pro ně nepříjemná hysterická matka, která se nemůže smířit s danou situací. Po té jejich zkoušce, přestože evidentně vše nefungovalo, jak by mělo, mi oznámili, že pro děti je to uspokojující situace a střídavou péči lze zrušit, jen pokud je bude otec zanedbávat nebo týrat. Prý se musíme naučit s manželem komunikovat. Na otázku jak, když je to jeden z důvodů rozvodu, jsem odpověď nedostala. Asi jsem naivní, vždy jsem myslela, že tu je OSPOD, aby chránil práva dětí, ale z mé zkušenosti a ze zkušenosti ostatních matek, které jsou na tom stejně, mám pocit, že OSPOD je tu spíš kvůli otcům.

Jejich mantra, že děti mají právo na oba rodiče, je sice krásná, ale copak ony nemají právo na jeden domov, klidné dětství bez traumat, jednotnou výchovu? Je opravdu střídavá péče tak samospasitelná? V zásadě ale nejsem proti střídavé péči, vyzkoušela jsem ji a musím říct, že pokud by fungovala a dětem by vyhovovala a samy by ji chtěli, byla by to opravdu správná volba. Ale oba rodiče se musí respektovat, komunikovat, vycházet si vstříc, domluvit se a hlavně být natolik nad věcí, aby to kvůli svým dětem zvládli. Jen málokdo je toho však schopen. Přestože své děti miluji, je ten týden bez nich fajn, mohu se věnovat věcem, na které jsem roky neměla čas, konečně se vyspím, ale přestože se mi nepředstavitelně stýská, člověk si zvykne asi na všechno. Ten týden, co jsou děti se mnou, se jim snažím maximálně věnovat, a to nejen kvůli nim, snažím si je co nejvíce užít, protože pak přijde týden bez nich. Pokud se dostanete do podobné situace jako já, zvažte bez emocí, co je pro vaše děti to nejlepší, a jděte za tím. Nenechejte se vmanipulovat nikým do něčeho, čeho byste litovali. Nedejte na řeči ve svém okolí. Jde přeci o vaše děti.

Článek byl napsán v roce 2012.