Naučit se přijímat odlišnosti je základem soužití s druhými lidmi

K tomu, abychom mohli žít s druhými lidmi, potřebujeme poznat sami sebe, znát své hranice a možnosti. Respekt k druhým je další zásadní předpoklad pro to, abychom mohli vytvořit opravdové společenství, myslí si Hana Perglerová.

Můžete nějak charakterizovat komunitu? Co si pod tím pojmem můžeme představit?

V dnešní době je pojem komunita hodně široký a každý si pod ním představuje něco jiného. Mnozí lidé mají tento název spojený s hippie nebo se sektami. Většinou vyvolává strach z toho, že se člověk musí přizpůsobovat pravidlům společenství a jeho zvykům. Každopádně slovo komunita se dnes používá i ve spojení s komunitním bydlením, existují terapeutické komunity, významů je více. Lidé, kteří dnes vyhledávají komunitu, mívají pocit, že jim něco schází, a chtějí někam patřit. Vede k tomu i jistá nespokojenost se světem a vrcholící období individualismu, chybějící pocit společného my, to, že by chtěli patřit k nějaké rodině v širším slova smyslu. Nedávno u vás v Portálu vyšla knížka V jiném rytmu. Psycholog Scott Peck se v ní zabývá společenstvími. Podle něj je ve společenství důležitý společný duch, kdy jednotliví členové cítí spojení s ostatními členy a zároveň má každý právo být sám sebou. Existuje rovnováha mezi individualitou a společným my, aby byl každý přijat i se svými odlišnostmi, se svou osobností. Aby byl každý do společenství přijat díky tomu, jaký je, a tím se násobily vklady jednotlivých členů. Společné my může vzniknout dvěma cestami. Buďto se přijmou jednotlivé odlišnosti, což nebývá obvyklé, protože lidé si obvykle myslí, že je musí něco spojovat. A to je druhá cesta, hledání něčeho společného. Existují například zájmové komunity. A lidé, kteří spolu chtějí bydlet, mají pocit, že také musejí stavět na tom, co je spojuje. Podle mě je ale důležité naučit se přijímat odlišnosti druhých. Když vzniká nějaké společenství, stejně se nakonec oba tyto přístupy spojí. I když se lidé dají dohromady v rámci nějakého konkrétního zájmu, nakonec zjistí, že jsou mezi nimi i odlišnosti, s nimiž se musejí vyrovnat. A společenství, která vzniknou tím, že se lidé sejdou na nějakém semináři, kde se učí nebát se odložit své masky, otevřít se skupině a přijmout ostatní, také nakonec hledají něco, co mají všichni společné. Jsou to dvě polarity, které jsou stejně důležité.

Je komunita pouze několik lidí, kteří se sešli, nebo něco víc?

Scott Peck říkal, že komunitu může tvořit několik lidí, ale také třeba jen dva lidé. I mezi dvěma lidmi vzniká vztah, vedou spolu rozhovor. A dokonce můžeme mít společenství i sami v sobě, protože každý máme v sobě různé hlasy a k přijetí sebe samého dospějeme, až když přijmeme své vlastní odlišnosti.

V čem je význam komunit, společenství?

Podle mě je to hlavně pocit, že člověka někdo přijímá, že někam patří, má nějaké společné my, rodinu… I v rodinách dnes bývají vztahy různě narušené, někdy jsou lidé rozhádaní. Dříve se lidé více navštěvovali, dnes ale rodinný kruh často rozbíjí televize. A už není ani ten půlkruh před televizí, každý kouká do svého počítače. Ovšem to, že máme možnost projevovat svoji individualitu, je také velmi cenné. Sama jsem se například zabývala levorukostí a zjistila jsem, že až dnes je levorukost ofi ciálně přijímaná, že až dnes jsou leváci bráni jako rovnocenní pravákům. Je ale potřeba najít cestu, jak dokázat individualitu integrovat. A lidem to chybí, také proto například vznikají iniciativy pro společné bydlení. Prostě potřebujeme i ty druhé.

Jak se komunita, společenství vyvíjí, jakými fázemi prochází?

Scott Peck rozlišuje čtyři fáze. První fázi nazývá pseudokomunitou, což zní možná trochu hanlivě. Neznamená to nic víc, než že když se potkám s druhým člověkem, na začátku se k němu chovám slušně, protože proč si ho hned rozhádat. Dal by se použít i příklad dvou lidí, kteří se do sebe zamilovali, zažívají pocit lásky a až po čase začnou vnímat, že na tom druhém jsou i věci, které se jim úplně nelíbí. S poznáváním druhého člověka začneme pomalu narážet na to, že od něj něco očekáváme a on to nesplňuje. Tak začínají vznikat konflikty. Toto období nazývá Peck fází chaosu, kdy se snažíme druhého předělat, aby spadal do našeho normálu. V této fázi se lidé hádají a přesvědčují, někdy je to schované pod roušku pomáhání tomu druhému, aby se druhý „vyhrabal“ ze svých problémů. V této fázi chceme druhého člověka dostat tam, kam bychom chtěli. Další je fáze prázdnoty. Společenství se může posunout dál jedině tehdy, když opustíme svoje představy, názory a předsudky a začneme druhého přijímat takového, jaký je. Čtvrtou fázi Peck nazývá společenství nebo komunita. Tehdy už přijímáme odlišnosti druhých lidí a zároveň si zachováváme svoji individualitu.

Dlouhodobě fungující komunita by měla splňovat dvě věci. Její členové by měli pečovat o vzájemné vztahy a zároveň by komunita měla dělat něco i pro ostatní. Další fáze pak mohou spočívat v hledání společného cíle. Co dělat pro to, aby společenství nezaniklo? Setkávám se i s tím, že když komunita vznikne, bere se jako něco, co už musí být napořád, a když z ní někdo odejde, bere se to jako zrada, a musí trvat napořád.

Udržet stav skutečného společenství je hodně těžké. Dokázat se zbavit všech svých předsudků a udržet to, je celkem nemožné. Společenství má tendenci vracet se do dřívějších vývojových fází, například do fáze chaosu. Důležitým prvkem pro zachování společenství je neustálá sebereflexe, hledání, snaha o postup někam dál. Společenství se navíc vyvíjí, což je přirozené. Jeho členové na to musejí průběžně reagovat, sledovat, co se děje. Spousta společenství zaniká, není nic snadného udržet otevřenou komunikaci a zároveň zachovat takt, nebýt k druhým hrubý. Když někdo odejde, vždy to skupinu naruší, stejně jako příchod někoho nového. S odcházejícím členem odchází i část společenství a odchod může přispět k rozpadu celé komunity. Důležité je vždy, jakým způsobem dotyčný odchází a jak dokáže celá skupina s touto událostí naložit, dát jí prostor a rozloučit se s odcházejícím s láskou. Navíc někdy je skutečně čas některá společenství ukončit a to udělat s odvahou a důstojností také není lehké.

Setkávám se i s tím, že když se lidé chtějí zapojit do komunity, která už funguje, dostávají se do pozice „náplavy“. Někdy tam člověk nezapadne, ani kdyby se na hlavu postavil. Dá se s tím něco dělat?

Je to vždycky těžké. Každý příchozí člen přinese něco nového a celé společenství se s tím musí vyrovnat. Role v komunitě se musí přenastavit, změna se dotkne úplně každého. Je to stejné, jako když se narodí dítě. Najednou se vazby v rodině změní, pro každého je to náročné. Obzvlášť ve větších společenstvích, což může být třeba vesnice, kde navíc lidé žijí velmi dlouho, může být příchod nového člena náročný. Čím víc je nový člen schopný přijmout jejich zvyky, tím je to snazší. Namísto složitých řešení často stačí zajít do hospody a vše zapít nějakým tím pivem.

Život komunity, společenství hodně souvisí s komunikací. Jak by měla vypadat komunikace mezi lidmi, kteří tvoří komunitu?

Hlavním klíčem je, aby člověk byl pravdivý, aby byl sám sebou, mluvil za sebe a byl osobní. Je přirozené, že v sobě máme své ochrany, nemůžeme být otevření v každé situaci. Musíme neustále vnímat, kdy si můžeme dovolit být otevřenější, a kdy si hlídat své hranice.

Procházejí komunity krizemi? Pokud ano, tak jak je řešit?

Všechna společenství mají krize. Konflikty mohou nastávat i v opravdových společenstvích, a jde jen o to, aby nebyly destruktivní, ale aby vedly k řešení. Mnoho lidí je zvyklých nadávat a přitom věci neřeší. Je potřeba, aby každý mluvil o tom, co potřebuje a co mu je nepříjemné, ne o tom, co druzí podle něj dělají špatně. A pak je potřeba hledat řešení. Někdy to jsou úplné banality, které známe i ze soužití s partnerem. Mohou se dohadovat i o takové věci, jako jaký se koupí toaletní papír. Ale každý přece může mít svůj. Setkala jsem se také s dvojicí, kde manželovi vadilo, že manželka neotevírá obálky s poštou. Při rozhovoru se přišlo na to, že muž má strach z toho, co jim zase přišlo, a že je mu příjemnější, když poštu otvírá žena. I takové drobnosti mohou zkomplikovat život.

Co dělat pro to, aby se z komunity nestalo něco jako sekta?

Sekta má danou filozofii a pravidla a její člen se tomu musí podřídit. V tom se liší od společenství, které odlišnosti naopak přijímá.

Je dobré, když se lidé v komunitě ptají i na to, co se jim nelíbí. Pokud stojí nohama na zemi, vždycky se najde něco, co by se dalo zlepšit. Ale když všichni společenství idealizují, už to něčím zavání. Zájmové skupiny se dnes také někdy označují jako sekty, protože jsou tam daná pravidla, ale podstatné je, jestli jsou tam přijímané odlišnosti jednotlivých členů.

Není pro život výhodnější individualismus? Když si člověk sám odpovídá za to, co dělá, tvoří, a nikdo mu to nekazí, může to být efektivnější.

V určitém smyslu to může být jednodušší, ale člověku pak může být smutno. Každopádně když je člověk sám, má klapky na očích, některé věci nevidí. V důsledku to pak pro něj ani jednodušší není, protože je na všechny věci sám. Když se chceme stýkat s jinými lidmi a nějak s nimi vycházet, je to určitě práce navíc, ale je to určitě cennější.

Může se opravdu každý stát členem nějaké komunity nebo společenství?

Věřím, že ano.

A to i v případě, že se s ním obtížně vychází, je to třeba problematická osobnost?

Šanci zažít skutečné společenství by podle mého názoru měl mít každý. Když začne společenství někoho vylučovat, mohou se jeho členové začít bát toho, že ani oni nebudou ostatními přijati. Je důležité stanovovat si pravidla. Pokud někdo svým chováním ohrožuje ostatní, musí se mu stanovit nějaké hranice. Bez toho se jeho chování nezmění. Pokud si takhle několikrát zažije zpětnou vazbu od ostatních, má šanci se změnit, posunout se dál. Pak je to na něm.

Není to, že člověk patří do nějaké komunity či společenství, pro něj do jisté míry nebezpečné? Pokud se člověk otevře druhým, svěří se se svými názory, nemůže to někdo proti němu zneužít?

Důležitý je pocit důvěry, bezpečí. Když chybí bezpečí, nemáme většinou ani chuť se otevírat. Až když se vytvoří důvěra, je možné se otevřít. Někdy nejsme schopni se otevřít, protože máme svoje vlastní strachy, ale někdy může opravdu hrozit to, co říkáte – že naši otevřenost někdo využije. Je dobré si hlídat svoje hranice. Tohle nebezpečí hrozí právě v sektách, kde do člověka „valí“ nějakou filozofi i tak dlouho, že se jí přizpůsobí. A člověk sám to ani nemusí zaznamenat.

Může komunita, společenství vzniknout kdekoli, z kohokoli?

Ano. Některé komunity vznikají záměrně, třeba v případě lidí, kteří spolu chtějí žít, ale často vznikají náhodně a nejsou trvalá. Společenství často vznikají na různých seminářích, kde lidi spojí společný prožitek.

Musí mít společenství nějakého vůdce?

Záleží na tom, co si pod pojmem společenství představujeme, co je jím myšleno. Naše společnost je založena na hierarchii, všude je nějaký ředitel, který má své zaměstnance a podřízené. V takovém případě to společenství není úplné, lidi se musí podřídit určitým vlivům daným shora. Skutečné společenství nemá jednoho vůdce a pravidla vznikají společným konsenzem, s nímž všichni souhlasí. Ale vedení společenství může kolovat. Když někdo cítí, že by se něco mělo udělat nebo změnit, může to říci. Na waldorfských školách to funguje tak, že učitelé tvoří společenství, takzvané kolegium, kde každý má stejná práva jako ostatní. Školy sice mají ředitele, což ze zákona být musí, ale ředitel nemá mocenskou pozici. Vím, že některé firmy se také snaží fungovat tímto způsobem, ostatně i u nás v rodinném A centru, kde jsem ředitelkou, se scházíme s celým týmem a řešení hledáme společně.

Může komunita vzniknout i na pracovišti? Pokud ano, jak je to v tom případě s vedením skupiny?

Vzniknout může. Někdy vzniká z počátečního nadšení, kdy lidé začnou spolu pracovat a je jim při tom dobře. Pokud tam ale vládne hierarchický systém, musí být jasné, že spolupráce probíhá na stejné úrovni. Může se ale stát, že se za společenství považuje skupina, která je ve skutečnosti proti někomu. Zaměstnanci společně nadávají na ředitele, na někoho, kdo jim nařizuje, co mají dělat, a ten přátelský duch, který mezi nimi je, vznikl v odporu vůči někomu.

Takže taková opoziční komunita?

Ano. A to právě skutečná komunita není. Ten, proti komu takové uskupení stojí, je v podstatě obětním beránkem, skupina ho vylučuje.

Jaké vlastnosti bychom měli u dětí podporovat a rozvíjet, aby byly schopné tvořit s ostatními komunitu, společenství?

Ideální je jít dětem příkladem. Děti se učí napodobováním a dělají to, co dělají rodiče. Nejde o to je nějak cíleně rozvíjet. Spíše bychom měli rozvíjet sami sebe. U nás to začíná i končí. Když budeme dětem něco říkat, časem se to ztratí, přebijeme to tím, co děláme.

Vím, že na seminářích, které v A centru nabízíte, se věnujete i společenství. Můžete popsat, jak to probíhá?

Nabízíme třídenní zážitkové workshopy a vycházíme právě ze Scotta Pecka. Lidi na ně chodí především pro to, aby poznali sami sebe a rozvíjeli sebe i své vztahy. Seminář je jedinečný v tom, že ten, kdo seminář vede, nepřednáší, ale je tam jen proto, aby účastníky doprovázel. Dalo by se říci, že to je jakýsi stařešina, který pomáhá tím, že sleduje, co se děje, ale nijak nezasahuje. První den večer se začíná tím, že si lidé domluví pravidla. Například je potřeba, aby se účastnili všech sezení a aby byli dochvilní. K bezpečí na semináři patří i to, že se tam nepije alkohol. Druhý den ráno se přečte příběh Rabínův dar a nikdo nic neřídí, lidé spolu prostě komunikují. Zpočátku jsou zmateni, protože nejsou zvyklí na to, že je nikdo nikam nevede. Postupně spolu začínají mluvit, poznávají se a začínají vnímat odpovědnost sami za sebe a za celé společenství. A pak společně hledají, co jim pomůže vytvořit na ty tři dny společenství. Nejdříve jsou na sebe milí, pak zjistí, že jim na druhých něco vadí. A když se lidé postupně otevřou druhým, mohou třeba vysvětlit, co je vede k tomu, že dělají to a to. Na tomhle semináři spolu lidé hlavně komunikují. Nemají starost o věci, které by normálně řešili doma – vynášení smetí nebo mytí nádobí –, ale věnují se jenom komunikaci, sociálním vztahům. Mohou se proto v krátkém čase z nadhledu podívat na procesy utváření vztahů s druhými lidmi, které jinak trvají roky a přenést si je do svého života.

Scházejí se lidé, kteří prošli tímhle seminářem, i po jeho skončení?

To je různé, záleží na nich. Většinou se ale dále nestýkají.

Kdo vyhledává seminář zaměřený na tvorbu společenství?

Především lidé, kteří stojí o zlepšení svých vztahů a poznání sebe sama. Bývají to například lidé, kteří touží po společném bydlení nebo už někde bydlí, ale nefunguje jim to. Pak jsou to lidé, kterým je smutno a hledají, jak naplnit své vztahy. Najdou se tam pochopitelně i lidé, kteří jsou sami a snaží se najít partnera, ale tyhle semináře jako seznamka nefungují. Je to experimentální prostor, prostor pro učení, takže vztahy, které tam vzniknou, nemívají dlouhé trvání.

Co vás přivedlo k tématu společenství?

Když jsem byla v pubertě, zažila jsem, že se dala dohromady skupina asi patnácti lidí. Úplně spontánně jsme fungovali jako opravdové společenství. Byl to úžasný zážitek. Věděla jsem, že mohu říct, co chci, a ostatní mě přijmou. Bylo to nevědomé, časem se to rozpadlo… V knížce Scotta Pecka V jiném rytmu jsem pak našla odpovědi na všechny své otázky, zjistila jsem, proč a jak se nám tam všechno dělo. Lidé a jejich světy mě táhli odmalička, ale od přečtení Pecka získal můj život jasné poslání.

Mgr. Hana Perglerová se narodila v roce 1978 v Praze. Vystudovala PF UK v Praze (učitelství biologie – geografi e) a tříleté Studium waldorfské pedagogiky. Působila jako učitelka na waldorfské ZŠ a lyceu. V pražském A centru jedenáctým rokem působí jako lektorka péče a výchovy dětí do tří let, od roku 2010 je výkonnou ředitelkou A centra. Vede kurzy, cvičení, věnuje se přednáškové, poradenské a publikační činnosti. Od roku 2004 se intenzivně zabývá problematikou společenství a mezilidských vztahů. Facilituje třídenní zážitkové semináře Vytváření společenství podle Scotta Pecka (www.komunity.webnode.cz).