tisk-hlavicka

Julie mezi slovy: svět a každodennost očima malé holky

10.10.2013 Host

S Petrou Dvořákovou o psaní příběhů, bezvýhradném přijetí a její nové knize.

Knižní pulty jsou zavaleny příručkami s návody na to, jak přežít všechny možné životní trable. Jako by se však zapomnělo na to, že jednou z nejbolestnějších, přitom bohužel nejběžnějších zkušeností dětství je rozvod rodičů a rozpad rodiny. Kniha Julie mezi slovy vypráví o dětských dobrodružstvích desetileté hrdinky, popisuje vytváření citových vazeb k novým partnerům rodičů i jejich dětem a dětským očím umožňuje nahlédnout do často nesrozumitelného světa dospělých. Čtenář se setkává s výkladem slov, jako například sex, kyberšikana, handicapovaný, dentální hygiena nebo kreditní karta. Nová knížka spisovatelky Petry Dvořákové děti nejen poučí, ale pomáhá jim vyrovnat se s řadou bolestných zkušeností.

Doposud vám vyšly dva úspěšné tituly — kniha rozhovorů o tápání a proměnách ve víře a autobiograficky laděný příběh o hledání ženské duše. Teď přicházíte s knížkou pro dětské čtenáře. Proč to tematické rozpětí?

Popravdě, napsat dětskou knížku nebyl záměr. Neplánovala jsem to. Byl to spíš momentální nápad, jednorázový impuls. Pamatuji si přesně to sobotní ráno, kdy jsem se probudila a v hlavě mi vyvstal prakticky celý příběh. První, co jsem z knihy napsala, byl závěr. A pak jsem teprve začala vyprávět od začátku. Měla jsem to tak i s předchozími knihami. Nápad a potom už jen vytrvalost v psaní.

Měla jste především „chuť na příběh“? Nebo jste chtěla využít možností vyprávění a k tomu tak přidat i nějaká poučení?

Bavilo mě vidět svět, situace, každodenní události očima malé holky. Znovu prožít myšlení a cítění desetileté dívenky, tvořit její emoce, vnímání, zábavné situace kolem. Jenže i když jsem na svět koukala jejíma očima, nedokázala jsem v sobě vypnout skutečnost, že jsem sama mámou. A tak jsem s Julií — díky tomuto dvojímu vidění příběhu — v mnoha věcech mateřsky soucítila a chtěla jí do života nasunout všechno, co dítě, jehož rodiče se rozvedli, potřebuje. Uvědomila jsem si také, že když procházíte knihkupectvími, najdete doslova hromady příruček s radami pro dospělé, jak dětem pomoci vyrovnat se s těžkými životními situacemi. Třeba právě s rozvodem. Ale na děti samé jako by v tomto ohledu současná literatura pro děti zapomínala. A přitom právě příběh je velmi mocným nástrojem, který může dítěti pomoci pojmenovat jeho pocity, bolesti a především ho přivést k vyrovnání se s nimi. A k tomu jsem v Julii mezi slovy směřovala. A poučení? Bez toho by snad ani dětská knížka nemohla být!

Kdybyste se měla vrátit do dětství a vzpomenout na svá tehdejší tajemství a sny, třeba i na knížku, co jste měla ráda… Je to všechno pod lavinou času nebo jsou témata a příběhy, které budou přitahovat stále?

Stále více jsem přesvědčená, že máme sklon opomíjet vliv literatury na naše emoce. Zvláště u dětí je podle mě tento vliv mimořádně velký. Sama dnes mnoho dětských knížek otevírám právě proto, abych si znovu vybavila ty krásné pocity spojené s konkrétním příběhem. V první třídě to byla kniha Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka, později knížka Táta nemá smutky rád od Martiny Drijverové a nedávno jsem si byla v knihovně půjčit všechny díly Annejet od Miep Diekmannové. Některé dětské knížky se do člověka navždy emočně vtisknou. A tady se obloukem znovu vracím k důvodům, proč jsem Julii mezi slovy psala. Možná je na světě dítě, do kterého se příběh Julie vtiskne a kterému pomůže v jeho nelehké situaci.

Ve vaší knize nahlížíme do domácnosti tvořené dětmi a dospělými partnery, kteří se potkají po rozvodu, mění pražskou adresu za bydliště na vesnici a tak dále. Nejen čtenáři z rodičovských řad se zřejmě budou ptát, kolik z toho je obrazem skutečnosti a kolik dílem fantazie.

Julii jsem začala psát ve velmi šťastném období svého života – krom mých dvou synů mi přibyly také dvě holčičky, dcery partnera, a vytvořili jsme velkou rodinu. Tady ale inspirace realitou končí. Jednotlivé příběhy jsou víceméně smyšlené. Snad ještě ta změna prostředí – pražský svět a stěhování na vesnici, to odpovídá realitě. Ale dětské vnímání rozdílností života na vesnici a ve městě mě zajímalo vždycky. Jako děti z vesnice jsme dojížděli na základní školu do města a silně jsme cítili, že nás mnohdy i učitelé považují za hloupější. Dnes se rozdíly mezi vesnicí a městem posouvají jinam, zrcadlí se v jiných oblastech, ale děti na ně narážejí stále. I toho se Julie dotýká.

Opravdu jsou podle vás dnešní děti tolik poškozovány rozpadem manželství, celkově upadající morálkou? Jindy se tvrdí, že jsou spíš přetíženy činnostmi a přebytkem materiálních statků.

Myslím, že se musíme dívat hlouběji za tyto problémy. Zopakuji teď asi notoricky známou pravdu, ale myslím, že víc k tomu říci nelze. Když pozorujete malé děti, třeba ve školce – je naprosto jedno, jakou mají genetickou výbavu, v jakém prostředí žijí, vždy budou velmi pozitivně reagovat na tytéž věci – bezvýhradné přijetí, láskyplnou komunikaci a empatii, prostředí, které jim umožní bezvýhradně důvěřovat. Pokud se toho dětem nedostává, jsou vždy poškozované. A je jedno, v jaké formě. I předražená hračka může být jen snadnou náhražkou skutečného zájmu rodiče o dítě. Samozřejmě, svět není ideální a zvláště v partnerství, kde člověk nevystupuje jen sám za sebe, dochází pro dítě k nevyhnutelně traumatizujícím situacím. Jde pak především o to, jakými cestami následky minimalizovat. Ale odpověď je zase jen jediná: bezvýhradné přijetí, empatie, láskyplná komunikace…

Pro řadu autorů jsou prvními čtenáři jejich nejbližší. Co na vaše psaní říkají vaši dospívající synové?

Moje knížky pro dospělé je prozatím nezajímaly, přece jen jsou to čerství puberťáci. Až s Julií mezi slovy to bylo jinak. Tu jsem jim četla průběžně už při psaní. Byli prvními komentátory, místy nemilosrdnými kritiky, hlavně když zjistili, že text neodpovídá realitě. A jim se ta naše skutečnost tolik líbila, že je rozčilovalo, když se příběhy od ní odchylovaly. Když jsem jim například četla kapitolu Značkový pes, kde maminka říká Vítkovi, že by v rybníce nejraději bydlel, okamžitě se do mě pouštěli, že něco takového jsem nikdy neřekla. Díky jejich zábavným komentářům se do Julie určitě dostala řada humorných situací.

Čím svůj první knižní čtyřlístek doplníte? Píšete nějaký další příběh?

Teď pracuji na několika věcech současně. Vydavatelství Host připravuje příběhovou antologii pro děti na zajímavé téma, takže do ní píšu několik kapitol. Do toho jsem začala pracovat na knižním rozhovoru s hraběnkou Daisy Wallenstein, Češkou žijící ve Vídni s neuvěřitelně pohnutým osudem, a poslední měsíce se také pokouším o prózu pro dospělé. Každopádně všechny tyto projekty jsou na počátku a po Julii, kterou jsem psala velmi dlouho, si myslím, že i tyto nápady budou zkouškou mé vlastní trpělivosti. Ostatně, tak to mám vždycky – život mi často posílá věci, které mě učí trpělivosti. A psaní je rozhodně jedna z nich.

Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a publicistka, do povědomí veřejnosti vstoupila rozhovory o víře s názvem Proměněné sny. V roce 2007 za ně získala cenu Magnesia Litera. O dva roky později vydala svou druhou knihu Já jsem hlad s podtitulem „příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši“. Letos v nakladatelství Host vychází její kniha pro děti Julie mezi slovy. Petra Dvořáková má dva syny a žije s nimi ve Znojmě.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.