Bez médi neodejdu!

Proč jsou tihle kamarádi tak důležití?

Možná jste to také četli: zoufalou výzvu na jednom rodičovském serveru, týkající ztráty se jednoho zcela konkrétního dinosaura. Cestou autobusem přišlo tříleté dítě o svého oblíbeného a milovaného fialového plyšového dinosaura (tvor měl i nějaké mazlivé jméno, které už si bohužel nevybavím)a ukázalo se, že je naprosto nenahraditelný. Rodiče, uondaní zřejmě značně vytrvalým úpěním, se rozhodli hledat ztraceného plyšového kamaráda přes inzerát. Třeba ho někdo našel? Anebo se najde někdo, kdo stejnou, podle popisu řekněme dost originálně ztvárněnou hračku před rokem také koupil ve stejném řetězci obchodů s potravinami a byl by ochotný poskytnout náhradníka?

Proč jsou vlastně některé hračky pro většinu dětí tak důležité, že je nic jiného nenahradí? V určitou chvíli si malé dítě prostě vybere nějakou věc – a nemusí to být nutně zrovna známý plyšový medvídek – a za nic na světě se jí nehodlá vzdát. Obvykle ji nosí všude s sebou, spí s ní v postýlce, vozí ji s sebou na výlety i na nákup nebo na návštěvu kamaráda. A jak obvyklé je vlastně mít takovou oblíbenou věc?

Mazlíčci pod lupou

Systematický výzkum, který by se zabýval právě touhle otázkou, zatím kupodivu chyběl. Andrea Holler a Maya Götz se rozhodly udělat ve věci jasno a popsaly na základě svého výzkumu nejrůznější funkce, které dětští oblíbenci v životě svých malých majitelů sehrávají, když jim pomáhají zvládnout každodenní problémy a podporují jejich seberozvoj. Posbíraly informace z mnoha zdrojů: vyzpovídaly přes sedm set matek dětí mezi jedním a šesti lety, vyhodnotily deníkové záznamy dalších 32 rodičů a nevynechaly ani děti, které jim vyprávěly o přednostech a jedinečných vlastnostech svých medvídků, králíčků a panenek. Padesát malých dětí s nimi mluvilo o tom, co je na jejich oblíbencích tak zvláštního, co se jim na nich tak líbí a kdy je potřebují.

A k čemu obě autorky výzkumu dospěly?

Zjistily, že tři čtvrtiny všech dětí mezi rokem a šesti lety si vybraly nějakého svého oblíbeného průvodce, přičemž dívky o něco častěji než chlapci. K těmto věcem, které si většinou samy vybraly, často už v kojeneckém věku, mají zvlášť úzký vztah. Obvykle jde o zvířátko z plyše nebo jiného měkkého materiálu. U ročních nebo dvouletých dětí vede v popularitě medvídek, následovaný psem a králíčkem. Možné jsou ale i polštářky, měkká plena nebo šátek na mazlení. A samozřejmě další věci.

Přechodový objekt

Ať je to medvídek, pes nebo polštářek, hrají v životě dítěte důležitou roli, jak u popsal už Donald Woods Winnicott, pediatr a psychoanalytik. Pojmenoval takové předměty „přechodové objekty“ a vysvětlil, že pomáhají většinou ještě velmi malým dětem zvládat obtížné situace. Takový přechodový objekt má pro dítě ve chvíli, kdy se ukládá samo k spánku nebo v jiných ožehavých situacích zásadní význam. Slouží jako pomocník, který dítěti pomáhá překonávat strach a úzkost, většinou z odloučení. Je to vlastně most, který mu pomáhá překonávat prostorovou vzdálenost mezi ním a „vztahovou osobou“, tedy většinou maminkou nebo tatínkem. Tyto takzvané „přechodové objekty“ pomáhají dítěti se naučit, že vztahová osoba patří do vnějšího světa (není součástí dítěte) a že ji dítě nemůže vždy kontrolovat vlastním přáním. Poskytuje dítěti pocit bezpečí, jistoty a opory, a proto má k takové věci dítě opravdu silný citový vztah. Je to jeho první vlastní majetek a dítě ho může použít ke všemu, co si zamane. Všechno ochotně prožije se svým majitelem, ať se s ním mazlí, objímá ho nebo ho ve vzteku odhodí ho do kouta.

Rozlišit mezi sebou a okolním světem

Malí průvodci dětí v roli přechodového objektu ale neslouží jen jako náhrada matky, jak si myslel John Bowlby, „otec“ teorie vazby. Vědci už dnes vědí, že tito dětští kamarádi hrají nenahraditelnou roli i v okamžiku, kdy je maminka nablízku, především v situacích, které dítěti nahánějí strach. Přechodové objekty mohou být důležité pro vývoj osobnosti svého majitele. I když to na první pohled může znít zvláštně, pomáhají kojenci rozlišovat mezi sebou a tím, co je mimo něj. Proto se také dítě po prvním „mazlíčkovi“ poohlíží už velmi záhy, mezi čtvrtým a šestým měsícem života.

Tedy v době, kdy postupně začíná chápat, že není identický s maminkou, ale že je samostatnou bytostí. Jenže jak vysvětlit takhle malému dítěti, že mu například tu a tam zmizíme ze zorného pole a že se mu na chvíli „ztratíme“, když se ho nebudeme třeba zároveň dotýkat?

Než se naučí, že maminka je stále přítomná, že nezmizela nadobro ze světa, přestože dítě její fyzickou přítomnost zrovna necítí, bude to ještě nějakou dobu trvat. A do té doby bude prožívat pocit zklamání, bezmoci a strachu z matčiny nepřítomnosti.

Ne každé dítě si ale nějaký takový „přechodový objekt“ najde. Zdá se, že některé děti ho vůbec nepotřebují, jiné s sebou nosí nějakou věc jen po krátkou dobu a pak o ni zase ztrácejí zájem. Podle některých psychoterapeutů jde často o děti, které jsou dlouho kojené a místo nějaké náhražky si za přechodový objekt zvolí rovnou matčino ňadro. Co jim ovšem pomáhá v době, kdy maminka není nablízku, o tom se tato teorie nezmiňuje.

Děti mají různé preference

Někdy je až s podivem, co všechno si děti mohou zvolit. Může to být všechno od angličáka až po krabičku na čaj. Podle Winnicota se dokonce v roli „přechodového objektu“ mohou ocitnout i starší sourozenci – třeba když děti přenocují u babičky bez mámy a táty. Psychoanalytik Daniel Stern doplňuje seznam o zvuky, které dítě vydává (broukání při usínání, například), nebo dokonce určité slovo.

Většina dětí se ale nakonec stejně rozhodne pro nějaký materiální předmět. Rodiče mohou jen doufat, že to bude něco „hodnotného“ a i na pohled příjemného, za co se nebudou muset na veřejnosti tak trochu stydět. Jenže, jak je známo, často se do role všudypřítomného mazlíčka dostane nějaký obzvlášť ohavný a pokud možno v neonových barvách vyvedený reklamní předmět.

Jenže v tomto případě jsou rodiče stejně bezmocní a nezbývá než zatnout zuby a vydržet. Nemá cenu snažit se dítě přesvědčit, že by si mělo vybrat něco jiného – svůj „přechodový objekt“ si vybírá samo podle vlastních pravidel. Vzít mu ho nebo mu ho třeba tajně vyměnit za něco jiného by bylo kruté.

Odrbaný a bez očička?

Nevadí!

Takový dětský favorit může být třeba ošoupaný, ušmudlaný a může mu chybět jedno očičko, ale to je jeho majiteli úplně jedno. Miluje ho všemu navzdory – a možná dokonce i kvůli tomu.

A proto i tady je namístě trocha shovívavosti, i když to občas může být zatěžkávací zkouška nejen pro rodičovské estetické cítění, ale i pro smysl pro hygienickou čistotu. Malému dítěti jeho miláčka raději příliš neperte – má totiž specifickou vůni, která je údajně pro dítě a jeho vztah k němu důležitá. Pokud už rodiče usoudí, že co je moc, to je moc, a očista je v zájmu zdraví skutečně nutná, mělo by se to stát opatrně a citlivě. Stačí dítě zapojit do plánu a nechat ho, aby se podílelo na „vykoupání“ svého oblíbence třeba v umyvadle.

Někomu se podaří i přesvědčit dítě, že tak jako ono rádo jezdí na kolotoči, užije si „kolotoč pro medvědy“ i jeho plyšák. V takovém případě je ale třeba počítat s tím, že se dítě nejspíš následující hodinu nehne z koupelny a bude sledovat, jestli se v pračce neděje něco špatného.

Náhradníci vítáni

Jak potvrdí mnozí zkušení rodiče, to nejlepší, co člověk může udělat ve chvíli, kdy si jeho dítě zvolí svého průvodce pro následující dny, týdny a měsíce, je snažit se okamžitě sehnat ještě jeden identický exemplář. Moudrost takového počínání rodiče ocení ve chvíli, kdy se originál někam zatoulá. Nehledě na to, že bude vystaven pravděpodobně nejen mazlení a klidnému hraní, ale bude sloužit i k odreagování zlosti a agrese – a nemusí to vydržet.

I dospělí mají své miláčky

Nejen děti, ale i dospělí mají často svoje oblíbené věci. V dospělosti sice už nepotřebujeme plyšového Míšu jako přechodový objekt, ale přesto mají mnozí dospělí někde schovaný svůj oblíbený dětský polštářek nebo plyšového pejska. A máme i jiné předměty symbolického charakteru, po kterých saháme ve chvílích, kdy je nám hodně těžko. A proto buďme k miláčkům svých malých dětí shovívaví: jsou důležitější, než se zdá.