Sexuální zneužívání může trvale poškodit sebeobraz dítěte

Více než sedm procent populace si tedy do dospělosti přináší trauma, které může vést k řadě problémů.

S profesorem Petrem Weissem z pražského Sexuologického ústavu jsem si povídala právě o tomto smutném fenoménu.

V první řadě mě zajímalo, jak bych jako učitelka mohla poznat, že dítě je sexuálně zneužíváno.

„Velmi těžko,“ povzdechl si Petr Weiss. „Neexistují žádné specifi cké příznaky, podle nichž bychom mohli říci, že tohle dítě je sexuálně zneužíváno. Existují pouze obecné indikátory, které ovšem mohou svědčit i o jiných problémech, ne pouze o tom, že dítě je zneužíváno. Je to například náhlá změna chování, kdy se dítě, které bývalo živé a aktivní, najednou stáhne a nekomunikuje s okolím. Ale může se stát i to, že dítě, které bylo do té doby nenápadné, se najednou začne chovat nepřiměřeně, a to zejména v sexuální oblasti. Začne ostatní děti svlékat, prohlížet si je, používat výrazy, jež neodpovídají jeho věku. Nicméně nemáme žádný univerzální recept, jenž by nám s jistotou naznačil, že se jedná právě o tuto problematiku. Při každém podezření je třeba provést taktní vyšetřování,“ zdůrazňuje sexuolog Weiss. Pokud si tedy dítě hraje „na doktora“, rozhodně není namístě okamžitě vznést podezření na sexuální zneužívání.

Je možné do kategorie „sexuální zneužívání“ zahrnout i situace, kdy je dítě vystavováno sexuálnímu chování dospělých nebo mu dospělí například zpřístupňují pornografické či erotické materiály?

„Někteří odborníci považují i tyto nekontaktní formy za sexuální zneužití. Osobně si nemyslím, že to, že dítě vidí svého otce přejít nahého z koupelny do ložnice, je zneužitím. A přitom mnohé výzkumy už tuto situaci zahrnují mezi sexuální zneužívání a děti, jež toto zažily, považují za oběti sexuálního zneužití,“ vysvětluje sexuolog. Zmíněné situace tedy naplňují spíše podstatu „ohrožování mravní výchovy dětí“, a to samozřejmě až v případě situací, kdy má dítě k dispozici například pornografické materiály. Pokud ale občas zahlédne rodiče nahé, žádná újma mu nehrozí.

Pachatelem nebývá pedofil

Jaké nebezpečí s sebou sexuální zneužívání v dětství nese?

„Většinou to není fyzické ohrožení, a to zejména pokud se jedná o zneužití ze strany pravých pedofilů. V takových případech se jedná pouze o něžné doteky. Pokud dochází k narušení tělesné integrity, tedy k jakýmkoli penetrativním aktivitám, a to jak vaginálním, tak orálním nebo análním, bývají pachateli nedeviantní sexuální delikventi, u nichž je problém jinde než v sexuální oblasti. Bývají to lidé osobnostně ‚šišatí‘, lidé s narušenou osobností,“ vysvětluje Petr Weiss. „Každé zneužití, a to nejen to agresivní, může závažným způsobem narušit další psychosexuální vývoj dítěte. Lidé, kteří byli v dětství sexuálně zneužiti, mají v dospělosti problémy, jež se dají charakterizovat jako psychopatologie. Mívají problémy v sexuálním i partnerském životě, objevují se u nich deprese, páchají sebevraždy, živí se prostitucí… Mívají také problémy s alkoholem a drogami. Tyto závažné a dlouhodobé následky pozorujeme asi u čtvrtiny v dětství zneužitých jedinců.“

Může sexuální zneužívání, které se neodhalí, vést k předčasné sexualizaci dítěte? Případně k problémovému sexuálnímu chování v dospívání a v dospělosti?

„Může, a to i když se odhalí. Velmi dobře víme, že lidé, kteří byli v dětství sexuálně zneužiti, začínají s pohlavním životem dříve, mívají více sexuálních partnerů a chovají se v sexu rizikověji a častěji také trpí sexuálními dysfunkcemi,“ konstatuje Petr Weiss. Pokud ale člověk začne s pohlavním životem dříve, než je obvyklé, nebo trpí sexuálními dysfunkcemi, neznamená to, že by nutně v dětství utrpěl sexuální zneužití. Zajímalo mě také, zda z dítěte, jež zažilo zneužívání, může vyrůst budoucí pachatel sexuálního zneužívání. „Podle britských výzkumů se přibližně jeden z pěti zneužitých chlapců stává v dospělosti pachatelem sexuálního zneužití.“

Je pachatelem spíše někdo, koho dítě nezná, nebo to bývá rodinný příslušník či člověk, kterého dítě zná?

„U zneužívání chlapců se dají pachatelé rozdělit přibližně na třetiny. Z třetiny to bývá rodinný příslušník, čili jde o incestní zneužití, další třetinu pachatelů tvoří známí – trenéři, vychovatelé, učitelé, oddíloví vedoucí… Zbylé případy mají na svědomí lidé, které dítě nezná. U dívek to je jiné. Zhruba polovinu tvoří takzvaná intrafamiliární zneužití, pachatelem je tedy někdo z rodiny, a desetinu případů mají na svědomí lidé, které dívka neznala. Zbylé případy jdou na vrub osobám, jež patří do okruhu známých osob,“ uvádí Petr Weiss.

Stydím se, že mi ublížili

V mnoha případech se dítě až po letech svěří s tím, že je někdo zneužíval. Proč si to děti nechávají pro sebe, proč se nesvěří dospělým? „Ze statistik víme, že pouze v desetině případů dítě někomu řekne, co se mu stalo. Také bohužel neplatí, že by všechny případy byly policejně vyšetřovány; procento je ještě nižší. A proč se děti nesvěří s tím, co se jim stalo? Důvody jsou různé. Především to je stud. Dítě se stydí o tom, co se stalo, mluvit, protože ví, že ‚se to nesmí‘, že je to něco zakázaného. Dokonce se za to, co se stalo, cítí vinno. Na druhém místě mezi důvody je strach. Dítě se bojí pachatele a jeho výhrůžek. Třetí nejčastější příčinou je láska nebo vztah k pachateli. Dítě nechce, aby pachatel trpěl a aby byl uvězněn. To platí zejména u zneužití, jež se odehrají v rámci rodiny,“ vysvětluje sexuolog.

Zajímalo mě, jak může preventivně působit rodina nebo škola. Proto jsem se Petra Weisse zeptala, jestli by mohl rodičům či učitelům doporučit nějaký výchovný přístup. „Rodiče i učitelé mohou tuhle situaci ovlivnit dvěma způsoby. První je sexuální výchova, která má probíhat samozřejmě už od školky,“ zdůrazňuje. „Už v předškolním věku se dítě musí naučit dvě věci. Nikdo nemá právo na něj sahat bez jeho souhlasu a způsobem, jež by mu byl jakkoli nepříjemný, a to včetně rodičů. Ani rodiče toto právo nemají, a dítě to musí vědět! A také se musí naučit říkat NE. Musí prostě vědět, že má právo odmítnout jakýkoli dotek, který je mu nepříjemný. Musí také vědět, že kdyby se něco takového stalo, mělo by okamžitě vyhledat pomoc. Pokud se svěří učitelce v mateřské škole, bude to pro ni jisté zadostiučinění, známka toho, že si dokázala s dítětem vybudovat adekvátně důvěrný vztah.“ Jak by měla učitelka na takové oznámení reagovat?

„Každé podobné podezření by měla ohlásit na policii.“

Deviace nerovná se delikvence

Výskyt pedofilie v populaci není znám. Některé odhady uvádějí přibližně jedno až dvě procenta populace, bohužel tyto údaje nejsou podloženy žádným relevantním výzkumem a zůstávají tak pouhou spekulací. Avšak někteří autoři se domnívají, že pedofilní dispozice má pravděpodobně poměrně velká část populace.

Na to, jak a kdy člověk pozná, že je pedofil, jsem se zeptala sexuoložky MUDr. Hanky Fifkové. „Relativně jednoduše, ve chvíli, kdy se podívá do svých masturbačních fantazií. Ve fantaziích při autoerotice je k sobě otevřený, sexuální preference se zobrazí. Pedofilní orientaci může dospívající mladý muž poznat podle toho, že si při onanování nepředstavuje milování se stejně starou dívkou, ale dětské objekty, a je jedno, jestli chlapce nebo dívky – jako děti vypadají, chovají se tak, nemají žádné známky dospívání. Jedna věc je získat o sobě informaci, říci si, aha, tady v tomto ohledu není něco v pořádku, měl bych eroticky snít o spolužačce, ale já tam mám sousedovic šestiletou Aničku. To není složité – těžší je udělat další kroky. Když to o sobě člověk zjistí, je třeba si s tím poradit, získat maximum informací, co vrozená dispozice znamená, a v ideálním případě vyhledat odborníka – sexuologa či psychoterapeuta – a navázat s ním dlouhodobou spolupráci. V zájmu všech – toho člověka, veřejnosti, potenciálních obětí i lékařů – je prevence. Musí se udělat všechno pro to, aby člověk svou deviantní orientaci v praxi nikdy nenaplnil.“

Setkávám se s tím, že pro veřejnost, a to nejen laickou, platí, že co pedofil, to automaticky delikventně se chovající jedinec. „Sexuální devianti a sexuální delikventi jsou dvě různé množiny. Pouze část sexuálních delikventů, tedy muži a ženy, kteří spáchají sexuální delikt, jsou deviantní. Podle našich zjištění to bývá jeden z deseti. Takže pouze přibližně jeden z deseti pachatelů sexuálního zneužití dítěte je pedofil,“ uvádí Petr Weiss. „Devět z deseti pachatelů sexuálního zneužití dítěte netrpí žádnou deviací, ale mají jiné problémy, zejména osobnostní a sociální. A také platí, že zdaleka ne všichni devianti jsou i delikventy. Mnozí svou sexuální odlišnost celoživotně zvládají bez toho, že by jakkoli přestoupili zákon. Lidé, kteří dokážou zvládat své deviantní puzení například pouze na úrovni masturbačních fantazií, si zaslouží náš obdiv a úctu,“ konstatuje Petr Weiss. K zvládání této poruchy pomáhá, pokud se navodí stabilizovaný psychický stav. Také lze léky snižovat hladinu testosteronu. „Podávají se léky antiadrogeny, které hladinu snižují až téměř k nulovým hodnotám, takže výrazně snižují sexuální puzení, což bývá pro některé nositele deviantních dispozic úleva. Ono se jim nežije hezky, když jdou po ulici a napadají je ‚věci‘,“ říká Hanka Fifková. Poslední možností je terapeutická kastrace – zákrok, za nějž je Česká republika kritizována, ale pro některé lidi s problematickou sexuální orientací je skutečně úlevou.

Petra Weisse jsem se zeptala na to, zda je pedofilie automaticky kontraindikací pro práci s dětmi. „Pedofil, který už při kontaktu s dětmi selhal, by neměl nadále riskovat a pracovat s nimi. A obecně platí, že povolání, kde je kontakt s dětmi častější, jsou pro pravé pedofily rizikovější. Nicméně právě proto, že pravý pedofil dětem skutečně rozumí, že chápe jejich svět a je dětmi přijímán jako starší kamarád, může v případě, že bude schopen celoživotně kontrolovat své sexuální potřeby, být tím nejúspěšnějším učitelem nebo nejoblíbenějším oddílovým vedoucím. Víme o mnoha pedofilech, kteří svou schopnost porozumět dětskému světu využili sociálně přínosným směrem, takzvanou sublimací, například jako autoři dětských knih. Každý pedofil není automaticky zneužívač dětí,“ zdůrazňuje na závěr sexuolog Petr Weiss.