Dá se léčit žárlivost?

Nestačí ani konstatování, že kvalitní vztah se žárlivcem není možný, protože v reálném životě se mnozí s problémem žárlení ve svém vztahu potýkají. Lze jim pomoci? V manželství nelze prokázat věrnost, stejně tak ovšem lze dlouhodobě nevěru utajit. Žárlivost ve své patologické formě však s věrností protějšku nijak zásadně nesouvisí.

Jak se pozná?

Žárlení má povahu bludu, projevuje se situačně nebo může jít o nutkavé chování. To, jak se žárlivec konkrétně projevuje, závisí na jeho postavení ve vztahu. Dominantní partner žárlí surově, mstí se, je krutý. Submisivní partner se chová jako nešťastné dítě. Vzdoruje a vyhrožuje. Pokud se budeme bavit o tom, jak můžeme takovému člověku pomoci zbavit se žárlivosti, narážíme na skutečnost, že patologičtí žárlivci spolupráci odmítají. Jejich cílem není přebírat informace. Chtějí diskutovat o tom, jak se chová jejich protějšek a zda jim můžeme zaručit jeho trvalou věrnost. Někteří psychoterapeuti či poradci nechávají žárlivce vymluvit. To však pro něj může být spíše škodlivé, neb se tak utvrzuje ve svých spekulacích.

Též soukromý rozhovor „do ranního kuropění“ situaci jen zhoršuje.

Varianta 1: Partner je kvalitní, žárlivost je ještě snesitelná

Pokud mám jako partnerský poradce poradit v případě žárlivosti, zvažuji, jak dotyční svůj vztah hodnotí. Jestliže se jeden partner domnívá, že chce s protějškem zůstat, protože je kvalitní, leč se zvýšeným, ještě však snesitelným sklonem k žárlivosti, doporučuji zásadně se vyhnout takzvaným ověřeným tématům sporu, tj. tématům, o nichž jsme se v minulosti opakovaně pohádali. Ani dnes to zřejmě lepší nebude.

V případě, že žárlící partner je schopen spolupracovat a chce svůj problém zvládnout, považuji za důležité věnovat pozornost relaxačním, uvolňujícím, uklidňujícím technikám. Výrazný zklidňující význam může mít obracení pozornosti v duchu na předměty či situace vyvolávající vzpomínky na to, co nám připomíná dobré časy a zaměřuje mysl na příjemné detaily z minulosti.

U vnímavějších lidí lze využít techniku mantry, jejíž formulace směřuje k probuzení kýženého psychického stavu (soustředění, uklidnění). V duchu si opakujeme formulku, například „Jsem klidný“, „Dokážu se uvolnit“, „Zvládnu to“. Opakovat formuli je třeba mnohokrát za sebou, nejlépe se zavřenýma očima. Pokud se nám vnucují nechtěné myšlenky, v duchu si řekneme STOP a věnujeme se opět své mantře. (Další náměty na práci s vlastní žárlivostí v rámečku.)

Varianta 2: Partner je nekvalitní, jeho žárlivost ještě snesitelná

Jinými slovy mimo žárlivost máme vůči partnerovi ještě další podstatné výhrady. Taková situace nás chtě nechtě vede k reálným úvahám o rozvodu. Rozhodnutí je samozřejmě na nás. Rozhodně však nepřistoupíme na manipulace typu „kdybys víc pomáhal doma, nežárlila bych“, „kdybys nechodila cvičit, žárlit nebudu“. Podobná jednorázová změna rozhodně žárlivost nezmění. Ať již se rozhodnete v takovém manželství setrvat, nebo ne, nikdy žárlivost protějšku nepodporujte, nevyvolávejte ji a jednejte tak, aby se dotyčný co nejrychleji zklidnil. V případě rozvodu se zbytečně neeskaluje napětí, zvyšuje se šance na lepší emocionální zvládnutí situace. Pokud se z určitých důvodů rozhodneme s partnerem, který nám nevyhovuje, setrvat, není tak jako tak soužití bez kompromisů možné.

Varianta 3: Partner s nesnesitelným sklonem k žárlivosti

Nikdo a nic nás nemůže donutit s ním zůstat. Rozchod je však třeba důkladně promyslet a očekávat tvrdou reakci. Proto doporučujeme po rozhodnutí k rozvodu striktní odstup a žádné důvěrnosti. Potřebné upřesnění návrhů a dohod je nejlépe přenechat právníkům. Pokud navíc máme k žárlivému partnerovi i řadu dalších výhrad a nepovažujeme ho za kvalitního, je namístě maximální opatrnost. Pokud zůstane například v jeho péči naše společné dítě, je vysoce pravděpodobné, že se u něj vyvine syndrom zavrženého rodiče.

Varianty pro zastánce rčení: „žárlím, tedy jsem“:

Pokud je žárlící partner rozhodnut, že chce za každou cenu dokázat, že žárlí oprávněně, bývá vůči jakýmkoli pokusům o terapii či pomoc rezistentní. Nezbývá než dotyčnému připomenout, že lidé se obvykle nerozcházejí kvůli nevěře, ale kvůli tomu, co po ní následuje.

Pokud partner ví, že žárlím oprávněně a nechce či nemůže to změnit, také mu není pomoci. Osoby tohoto typu rády diskutují o předmětu svého mnohdy jediného zájmu, jímž je věrnost protějšku. Diskuse ovšem nemá valné výsledky. Je-li takový člověk například vaším přítelem či kamarádkou, čas, který s nimi strávíte probíráním jejich problému, považujte rovnou za ztracený.

V případě, že člověk sužovaný žárlivostí je skutečně rozhodnutý, že už dál žárlit nechce, nezbývá mu, než aby přijal jako fakt, že nikdy nebude mít „stoprocentní jistotu“. Že nevěra je možná a ani slib věrnosti na tom nic nezmění. Žárlit přestane, jen pokud se s tím vyrovná, pokud přestane svůj vztah stavět na tom, že věří partnerově věrnosti. Ostatně věrnost není náboženství.

V partnerském vztahu se opravdu lze zabývat tím, zda mi je protějšek věrný, či nevěrný. Pokud se dozvím, že mi byl nevěrný, nepomůže mi to. Naopak. Moje situace se zhorší. Tento bod je velmi podstatný, bez jeho akceptace není náprava žárlivosti možná.

Pokud se dotyčnému přesto vnucují myšlenky a otázky týkající se věrnosti partnera, je jedinou správnou reakcí slovo STOP. A poté myslet na něco jiného, co s původním problémem nesouvisí.

Psycholog, manželský a rodinný poradce působící v Brně. Autor četných publikací z oblasti sociální psychologie, osobního rozvoje a partnerských vztahů.