tisk-hlavicka

Utrácení

11.1.2013 Bacus, Anne Portál 1 názor

Já tak rád nakupuju! V hračkářství vždycky utratím všechny peníze, co mám, za spoustu hloupostí!

„Já tak rád nakupuju! V hračkářství vždycky utratím všechny peníze, co mám, za spoustu hloupostí!“ (Ondra, 5 let)

Marii je 36 let a má dvě děti, kterým je 6 a 10. Má také velmi prostý návod k tomu, jak odpovídat na dětské požadavky: „Když říkám ano, tak je to ano, když říkám ne, tak ne!“

Zní to sice jednoduše, ale v praxi se nám tento návod často nedaří dodržovat. Důvod je nasnadě – rodiče i děti se shodují na tom, že je třeba vynakládat peníze na hračky, oblečení, jídlo, zábavu. Sporný je však způsob – kdy, za co a kolik jich vydat. Právě zde je hranice mezi „ano“ a „ne“ nejméně patrná a právě sem děti směřují své požadavky. Když takový požadavek zvážíme a jsme hluboce přesvědčeni, že musíme zaujmout jednoznačně negativní postoj, dokážeme ho také vyslovit tónem, který nepřipouští smlouvání. Nikdo by například dítěti nekoupil skutečnou funkční palnou zbraň, i kdyby vyvádělo sebevíc.

Jedná se tedy o to, abychom si stanovili hranice, které nehodláme překročit, a abychom byli především my sami přesvědčeni, že takové hranice jsou nutné. Jedině tehdy vyjádříme svůj nesouhlas dostatečně rozhodně.

Jak tedy děti „očkovat“ proti syndromu lehce dostupné peněženky:

Učit je umění nakupovat

„Výhodné balení“, „Získejte počítač za body na obalu“, „3 za cenu 2“, „Novinka: čisticí prostředek s postavičkami…“

Děti jsou týdně vystavovány deseti až dvanácti hodinám reklamy, a proto jsou snadným cílem marketingových triků a přesvědčovacích technik. I v tomto případě je důležité najít si čas a dívat se na televizi a také vysvětlit, jak je možné, že řada věcí je v televizi mnohem lákavější než ve skutečnosti.

Když jdeme s dětmi nakupovat, ukážeme jim dvě balení výrobku stejného typu a s ohledem na věk se ptáme, který by si vybraly podle ceny, váhy, balení a kvality ingrediencí.

Učit děti respektovat hierarchii přání a potřeb

„Na dovolené jsem měl kamaráda, který byl opravdu bohatý. Pořád mi říkal: ,Já mám deset mikin, dvacatery boty a spoustu džín a džínových bund s obrázky zpěváků.‘ Tatínek mi poradil, abych mu odpověděl: ,No a, stejně si vždycky můžeš vzít jenom jedny stejně jako já.‘“(Martin, 6 let)

Jak bylo řečeno, cílem reklamních sloganů je učinit zbytečné nezbytným. Reklama dává iluzi světa snů, do něhož může dítě proniknout tím, že bude vlastnit propagovaný předmět. Bez této nadbytečné věci se cítí jiné, neúplné, odmítané ostatními.

Všechny děti touží být přijímány kolektivem a věc, kterou „už mají všichni, ale úplně všichni“, se stává jasným označením příslušnosti. Mít ji a ukazovat se s ní člověku umožňuje cítit se „v pohodě“.

Tímto tématem se zabývá Gaia Servadio v eseji nazvaném Jiné dětství: Děti nechtějí být jiné. Přejí si být stejné jako všichni ostatní. Všechny by se chtěly jmenovat Josef Novák nebo Jana Novotná, být stejně velké a mít maminky, které chodí v černém nebo šedém…

Touhu přizpůsobit se skupině je tedy zapotřebí respektovat, ale jen do určitých mezí. Můžeme přitakat koupi drobných předmětů každodenní potřeby, batůžkům nebo notýskům, ale rozhodně ne luxusnímu zboží, protože to děti nesjednocuje, ale naopak rozděluje. Množství vytoužených předmětů je skutečným atentátem na peněženku a je důležité, aby děti pochopily, že nákup určitých věcí není na místě.

Nezapomínejme dětem dávat najevo, že existuje ještě jiná podoba bohatství, která je sice méně zjevná, ale zato mnohem důležitější. Toto bohatství se měří podle vlastností a schopnosti chovat dobré vztahy s ostatními. Nebojme se také vyslovit nějaké to „ne“, ale pokaždé bychom ho měli odůvodnit: „Ty peníze raději utratíme jinak...“

Přišla jsem na to, jak dceru přimět, aby o svých přáních přemýšlela. Pokaždé, když chce nějakou novou hračku, napíšeme si ji do seznamu, a když pak jdeme nakupovat, projdeme spolu seznam a vybere si, kterou hračku chce nejvíc. Aby se jí lépe rozhodovalo, pomáhám jí otázkami, co všechno se dá s tou hračkou dělat, jestli si s ní bude hrát sama, nebo s kamarádkami, jestli už nějakou takovou má nebo jestli jí připadá dost dobře vyrobená, aby se hned nerozbila.“

(Olga, maminka Sabiny, 7 let)

Když dítě vybízíme, aby si splnění nějakého přání odřeklo, může být někdy užitečné, když se zmíníme také o našich přáních, která nelze hned uskutečnit. Například před výkladem se zbožím, které nás zajímá, můžeme poznamenat, že bychom si právě tu věc chtěli koupit, ale prozatím si to nemůžeme dovolit.

Můžeme si s dětmi také hrát na věci, které se koupit nedají: cvrlikání ptáčka, kamarádství, šumění moře, vánek ve vlasech, kočičí mazlení…

Přibrat děti k rodinnému rozhodování

„Když mi maminka nechce něco koupit, říká, že každý žije podle svých zvyků. Ale proč právě naše rodina musí mít ty nejprotivnější zvyky?“(Martin, 4 roky)

S ohledem na věk je důležité dětem vysvětlovat, proč se rozhodujeme právě takto. Díky tomu se naučí hodnotit, zvažovat pro a proti každého řešení a přisuzovat správnou váhu jednotlivým položkám rodinného rozpočtu a navíc budou cítit, že mají na plnění rodinných plánů podíl.

Kdybychom se ocitli ve finančně obtížném období, nebojme se reakce dětí na naše slova: „To si nemůžeme dovolit.“ Jestli je požádáme o spolupráci, protože procházíme těžkým obdobím, často nás překvapí nečekaná ochota dětí přijmout naše požadavky a odložit svá přání.

Od věku 9 let můžeme dát dětem za úkol, aby nám „pomohly“ vypisovat složenky za elektřinu, plyn, telefon, nájem... Mohou si tak začít uvědomovat výši nákladů na bydlení a pravděpodobně se samy od sebe rozhodnou omezit zbytečné výdaje. V těchto případech je nezbytné udělat si čas od času z přísného schématu šetření výjimku. Vhodnou příležitostí jsou narozeniny nebo výročí svatby, tedy vlastně datum „založení“ rodiny.

Účelem je sdělit dětem, že peníze jsou sice důležité, že je třeba užívat je s rozvahou, ale ne je uctívat – občas si můžeme najít příležitost, kterou společně oslavíme.

Nechávat děti nést důsledky jejich rozhodnutí

Zejména v počátcích se může stát, že dítě utratí všechny peníze, které dostalo k dispozici. Můžeme ho klidně nechat, ať to udělá. Často se právě nákupem věci, která nesplní jeho očekávání nebo bude přesahovat jeho možnosti, naučí víc než poslechem abstraktních úvah o potřebě nakupovat s rozvahou a dočasně si něco odříci. Nespěchejme, abychom ho vytáhli z louže, do které šláplo. Samo se naučí, že si nemůže dopřát všechno, čeho se mu zachce, a najde způsob, jak se dá ušetřit.

Podle knihy Děti a peníze, kterou vydal Portál.

Názory k článku (1 názorů)
Děti a "chtíč" Aduš 15.1.2013 18:48




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.