tisk-hlavicka

Autismus přes učitelské brýle

7.1.2013 Erika Olbertová Děti a my 10 názorů

Na rok ve škole vzpomínám jako na nejtvrdší školu života. Ale měla jsem děti ráda a nezáleželo na ničem, čeho se dopustily. Učily mě bezpodmínečné lásce.

Erika Olbertová ví o životě s postiženými dětmi své. Jako maminka malého Mikuláše, který se narodil s Downovým syndromem, se už o své zkušenosti na těchto stránkách podělila.

Nyní přináší pohled z jiného úhlu. Při studiu speciální pedagogiky působila jako vychovatelka ve speciální škole, kde se setkávala s osudy dětí stižených autismem. Jak se sžít s těmito často na první pohled zdravými, jen „nevychovanými“ dětmi, jak jim pomoci nalézt alespoň dočasnou životní rovnováhu a jak se radovat i z malých pokroků. O tom všem je tento příspěvek.

Né, ty auta sou mokrý!

Zaparkuji a vysedáme. Popadnu kabelku a školní batoh, dítě za ruku, a zůstanu stát jako opařená. Téměř prázdnou ulicí se rozléhá křik. Zpozoruji rozčíleného kluka, který se vytrhnul mámě z dlaně a s obrovskou brašnou na zádech se rozhodl utéct. Běží přískokem v pravidelném rytmu a křičí: „Né, ty auta sou mokrý, né, sou mokrý, ááá…“

„Ano, je po dešti,“ snaží se máma trpělivě a nahlas vysvětlit synovi, když ho doběhne a znovu chytí za ruku, „proto jsou mokrá auta…“ Kluk si chytá hlavu do dlaní a dál se rozléhá jeho zoufalý křik: „Ááá… ááá.“

Začal jeden obyčejný všední den před branami základní školy. Snažím se přejít ulici a odehrávající se „divadlo“ příliš nevnímat.

Jenže mi to nejde. Maminka by si asi sotva připustila, že se na ni nedívám s despektem, že má nevychované dítě, ale naopak s ní velmi soucítím. V mysli mi okamžitě naskakují souvislosti a dávná rada paní psycholožky: „Snažte se předcházet situacím, o kterých víte, že vašeho syna rozčilují. Snažte se ho upozorňovat na změnu činnosti postupně.

Řekněte mu třeba, ať se ještě pár minut dívá na film, ale že za tři minuty půjdete dělat něco jiného. A takto ho zkoušejte připravit několikrát, aby měl čas porozumět informaci.“ Kdysi jsem řešila, jak se chovat, když se syn bije do hlavy nebo má hysterický záchvat zuřivosti z toho, že není po jeho. Ani já nemám nevychované dítě. Oproti této mamince mám ale velkou výhodu. Z výrazu synova obličeje je mentální postižení předvídatelné – do vínku dostal Downův syndrom. Jenže krásnému dítěti s velkýma očima a dlouhými řasami, které předvádí na veřejnosti nepatřičné scény, z nevědomosti diagnózy autismus kdekdo přisoudí nálepku jedna dvě.

Děti, které se nemazlí

U dětského autismu se obvykle nevyskytuje do tří let věku dítěte jednoznačně normální vývoj, a pokud ano, pak obvykle tuto věkovou hranici nepřesáhne. Vždy se vyskytuje kvalitativní narušení vzájemné sociální interakce ve formě nepřiměřeného hodnocení společenských emočních situací. Projevem jsou nedostatečné reakce na emoce jiných lidí a jejich absence u nich samotných, chování nepřizpůsobené sociálnímu kontextu, slabá nebo žádná komunikace, nenavazování emoční vzájemnosti. Kvalita komunikace bývá narušena ať už z nedostatku jazykových dovedností, nedostatečnosti užívání řeči, ale i poruchou v představivosti a společenské napodobující hře, nedostatkem tvořivosti a fantazie v myšlení. Přátelské přiblížení jiných lidí jak slovní, tak i neverbální povahy, bývá odmítáno. Děti s autismem se příliš nemazlí a kontakt nevyhledávají. Nepoužívají a je pro ně i obtížně pochopitelná gestikulace napomáhající zdůraznění významu slov při mluvené řeči.

Ze zkušenosti vím, že lidé mají větší povědomí o typickém opakujícím se stereotypním chování, kdy si jedinci s autismem vyhledávají záliby a aktivity s tendencí k rutinnímu chování. Děti mívají rády třeba točení bubnu pračky, u které vydrží sedět i hodiny, nebo je na kroužku keramiky jen těžko dostanete od hrnčířského kruhu. Může se projevovat také nadměrná příchylnost k neobvyklým předmětům nebo stereotypní zájem o data, jízdní řády, mohou trvat na vykonávání pravidelných rituálů. Stereotypy se projevují i v běžném provozu rodiny, kdy je zapotřebí například obouvat boty na jedné konkrétní stoličce, prostírat stále stejným způsobem a do školy chodívat pokud možno stále stejnou trasou. Čím více rodiče dodržují zajetá pravidla a rituály, tím spíše mohou předejít záchvatům vzteku a agresi. Pokud se totiž odchýlíte od předem připraveného plánu, který dítě očekává, můžete si být jistí, že neplánovaná akce vyvolá zátěžovou situaci. A k tomu stačí opravdu málo.

Čím více rodiče dodržují zajetá pravidla a rituály, tím spíše mohou předejít záchvatům vzteku a agresi.

Do cukrárny za trest

Před pár lety jsem učila jako vychovatelka ve speciální škole a jednoho dne jsme se s třídní učitelkou rozhodly vzít děti do cukrárny. Za odměnu. Na ten den vzpomínám a nezapomenu do jediného detailu. Ačkoli jsme dětem do programu vřadily kartičku s obrázkem dortu (k pomůckám se ještě dostanu) a sdělily informaci, že po dopoledním bloku učení půjdeme na procházku do cukrárny, výlet se změnil v drama. Kamenem úrazu byla už samotná cesta. Podstatná část žáků totiž souhlasila s trasou do divadla, kam jsme vyráželi dost často. Jenže na jednom semaforu jsme museli odbočit vpravo, a v tu chvíli nastal problém. Jeden z pěti chlapců začal křičet a prát se, že s námi nepůjde. Po dlouhém a monotónním vysvětlování se nám ho podařilo uklidnit a do obchůdku jsme nakonec došli. Prodavačka, shodou okolností moje spolužačka z dětství, byla na naši návštěvu připravena předem, nicméně na reakce dětí nikoli. Vyvedlo ji z míry, že je necháváme, aby si sami ukázali na dortík, který si dají, že si chtějí sednout na tu jedinou židli u okna a že jim dělá problém jíst jaksi kultivovaně (hlasité říhnutí není ničím neobvyklým). Pro nás z neznámého důvodu pak začal křičet u stolu další z kluků, což vyvolalo pocit „nebezpečí“ i u dalšího. Měly jsme plné ruce práce, abychom je udržely na místech a uklidnily. Do toho dovnitř vstoupila zákaznice, starší paní, která se na nás osopila větou: „Když nemáte ty parchanty vychovaný, tak s nima nelezte mezi lidi.“ Musím přiznat, že mi tenkrát bylo hodně smutno.

Pořád znovu od nuly

Mezi dětmi s autismem jsem strávila jeden školní rok a byla jsem hrdá sama na sebe, že jsem se nevzdala. Po třech týdnech náročné práce jsem uvažovala o odchodu, protože mi připadalo, že nemám šanci něco změnit. Myslím, že je velice důležitá týmová „práce“ celého okolí dítěte, které jej vychovává a vzdělává, počínaje rodiči, prarodiči a sourozenci, přes učitele ve škole a psychology či psychologicko-pedagogické pracovníky, až po lektory volnočasových aktivit. Souhra v přístupech k dítěti mu přináší větší pocit bezpečí. Avšak skloubit názor a chování rodičů s „poučením“ družinářek i kolegů vyžadovalo obrovské úsilí. A když už se po čase objevovaly náznaky úspěchu, přišly prázdniny, po kterých jsme často začínaly znovu od nuly. Je totiž snazší vrátit se u oběda ke lžíci než trpělivě stále dokola přendávat vidličku s nožem a snášet „nekulturnost“ stolování, kterou to učení přináší. Za sebe ale musím říci, že motivací k učitelství ve speciální škole pro mě byly právě ty okamžiky, kdy se podařilo zažít sebemenší úspěch. Šestiletého žáka jsme s kolegyní naučily při chůzi po schodech střídat nohy, dvanáctiletému jsme zaujaly něčím, co odvedlo jejich pozornost od zoufale prázdného koukání z okna. Když dítěti projevíte důvěru, že danou věc či úkol zvládne, a věříte mu, po čase to opravdu zvládne. I když čas je hodně relativní pojem, protože někdy vám připadá, že ani sto let nebude stačit…

Ačkoli dětem schopnosti na samostatné úkoly postačují, nejsou schopny myslet koncepčně při rozhodování v práci nebo organizování svého volného času. Aby se v každodenním životě dokázaly orientovat, používají se prostředky alternativní komunikace, kterých existuje celá řada. Někteří se dobře naučí používat gesta do řeči, tj. ztvárnění určitého slova znakem – např. táta se „řekne“ ukazovákem od čela obloučkem k bradě, jiné postupují podle kartiček s obrázky. Nejprve se používají fotografi e činností, věcí nebo lidí s popiskami, pak se přechází na zjednodušené obrázky nebo piktogramy, také s popisem dané činnosti, jménem věci nebo člověka, a po čase se mnohdy naučí používat už jen slova bez doprovodné kresby. S pomocí těchto kartiček jsme plánovaly průběh každého dne. Na suchý zip nalepený na stěně jsme za sebou připevnili činnosti v pořadí, ve kterém jsme je měli absolvovat, a ty zvládnuté pak přendávali na druhý suchý zip. Tím se dítěti dostává potřebná jistota toho, co na něj ještě čeká. Ve škole mívají jasně vymezené prostory pro jednotlivé činnosti – oddělené pracovní kouty, aby se vzájemně nerušili a měli prostor na soustředění, odpočinkovou místnost pro relaxování, koutek pro hraní.

Žáci jsou k sobě do tříd přiřazováni podle schopností, osobnostních rysů a přibližně stejné mentální úrovně, takže se setkávají různě staré děti s ohledem na vzdělávací plány jednotlivých ročníků. V jednu chvíli tedy každý sám zpracovává svůj zadaný úkol. Přesto, že jsme ve třídě měly „jen“ 6 žáků a pedagogické pracovnice jsme byly tři, bývaly dny, kdy by každý žák zasloužil jednoho dospělého.

Škola bezpodmínečné lásky

U dětí se často vyskytují další nespecifické problémy – různé fobie či strachy, poruchy spánku a příjmu jídla, záchvaty vzteku, agresivity a epilepsie, obvyklé je i sebezraňování (kousání do rukou, mlácení hlavou do druhých lidí nebo okolních předmětů). Když ráno hlásili bio zátěž vyšší než 1, všichni jsme věděli, že den bude výživný. Autistické děti jsou citlivé na energie či říkejme tomu věci mezi nebem a zemí, takže bývalo pravidlem, že se něco schumelilo. Buď jsme řešily epileptický záchvat, nebo destruktivní náladu, kdy třeba jeden ze žáků cestou do jídelny shodil na chodbě všechny květináče, které se rozbily snad na tisíc střípků. Jindy nás obdařili svíjením po zemi doprovázeným křikem nebo jsme byly pokousány a pomláceny hlavou. Nejhoršími zážitky pro mě byly dvě situace. Už dospělý žák z vedlejší třídy mi vrazil facku na toaletě, protože jsem se jej opovážila požádat, aby po sobě umyl mísu. Obloukem jsem se mu vyhýbala do konce školního roku. Měla jsem respekt o hlavu většímu a 50 kilo těžšímu habánovi, na kterého jsem neměla sílu. A asi nikdy nezapomenu na den, kdy mi čtrnáctiletý kluk plivnul do obličeje…

Na rok ve škole vzpomínám jako na nejtvrdší školu života. Ale měla jsem děti ráda a nezáleželo na ničem, čeho se dopustily.

Učily mě bezpodmínečné lásce.

Další informace o autismu najdete v časopisu Děti a my.

Názory k článku (10 názorů)
Zaplať Pánbůh za takové učitele Filip Tesař 8.1.2013 8:11
*Re: Zaplať Pánbůh za takové učitele 2.10xb-116 9.1.2013 8:3
**Re: Zaplať Pánbůh za takové učitele Pajka, 3 děti 15.1.2013 14:10
***Re: Zaplať Pánbůh za takové učitel... romča 24.2.2013 20:15
****Re: Zaplať Pánbůh za takové učit... MajdaPajda 21.9.2013 12:33
taky díky zuzana, dva kluci 8.1.2013 10:17
Autismus Martina 8.1.2013 12:10
a manžel nechápe, že chodím domů tak zbi... karma 9.1.2013 8:23
*integrace a asistenti zuzana, dva kluci 9.1.2013 9:13
**Re: integrace a asistenti Dani.K, K 05, P 09 9.1.2013 9:42





Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.