Úzkostné děti potřebují pomoc a pochopení

Podle odborníků je úzkostnost do jisté míry konstituční záležitost. Je dána citlivostí nervové soustavy a do určité míry také dědičností.

Jak se úzkostnost projevuje?

O tom ví své maminka pětiletého Honzíka. „Honzík je pravý opak své starší sestry Hanky,“ vypráví. „Už jako malý byl hodně citlivý, špatně spal, často plakal. Stále na mně ‚visel‘, nemohla jsem si pomalu dojít ani na toaletu. Když ho měl někdo pohlídat, nešlo to. Loni nastoupil do školky. Adaptace byla náročná, ale všichni nás ujišťovali, že to zvládne. Do školky ‚musel‘, vracela jsem se zpět do práce, takže nebylo zbytí. Honzík si ale na školku moc nezvykl. Sice tam chodí, ráno už nebrečí, ale dětí se straní a ‚dělá si svoje‘. Je takový pečlivka, takže třeba rád rovná hračky a nesnese, když jsou rozházené. Byli jsme u psychologa, prý je v pořádku, jen je úzkostnější.“ U dětí Honzíkova typu se můžeme někdy domnívat, že mají některou z poruch autistického spektra, ostatně úzkostnost bývá průvodním projevem těchto poruch. I proto je dobré, když se na úzkostné dítě „podívá“ zkušený psycholog. Kromě toho by dítě, které je úzkostnější, mělo projít vyšetřením u pediatra. Úzkostnost totiž může být i průvodním jevem nemoci, například astmatu nebo potíží se srdcem.

Není úzkost jako úzkost

Úzkost je široký pojem, skrývá se pod ním několik dalších termínů. Honzík, o němž byla již řeč, trpí generalizovanou úzkostnou poruchou. Děti (i dospělí) s tímto typem úzkosti zažívají trvalé a silné obavy, které nedokážou dostat pod kontrolu, prakticky neustále. Je pravděpodobnější, že se stanou perfekcionisty, díky tomu tak totiž mají „kontrolu“ nad tím, co se děje. Mohou mít také potíže se spánkem, být podráždění a také se špatně soustředit.

Dalším typem úzkosti je separační úzkost. Objevuje se u malých dětí, které zažívají odloučení od rodičů nebo pečovatelů. Asi každý si dovede představit, jak separační úzkost vypadá – maminka odejde do kuchyně a batole, které si klidně hrálo na koberci, se zoufale rozpláče. „Maminka zmizela a já tu jsem sám.“ Se separační úzkostí se setkávají i rodiče a učitelé předškolních dětí ve chvíli, kdy dítě nastoupí do školky. Separační úzkosti se dá předejít „tréninkem“ – například batole by se mělo „seznámit“ s člověkem, který ho bude hlídat, a předškolák se může jít do školky podívat „na zkoušku“, než tam nastoupí doopravdy. Separační úzkost můžeme v dítěti nechtěně povzbuzovat i my, když dáváme najevo, že sami máme obavy, jak dítě odloučení zvládne. Velkou chybou je „překonávat“ projevy separační úzkosti tak, že dítěti „utečeme“ – uložíme ho ke spánku, a když se vzbudí, je tam místo nás babička, nebo ho necháme, aby se ve školce zabralo do hry, a pak se „vyplížíme“ ven.

Mezi úzkostné poruchy patří i obsedantně-kompulzivní porucha. Člověk s touto poruchou má potřebu neustále kontrolovat svět kolem sebe, například musí donekonečna přerovnávat věci ve skříňce nebo si až fanaticky myje ruce, protože se obává, že by mohl být nositelem infekce. Tato porucha svému „nositeli“ velmi komplikuje život; rituály zabírají spoustu času a někdy jsou i do jisté míry škodlivé.

Mezi úzkosti patří též posttraumatická stresová porucha. Ta se objevuje u lidí, kteří prožili nějaké trauma – dopravní nehodu, napadení, těžký úraz a podobně. Člověk, který má tuto poruchu, si osudný okamžik neustále přehrává v mysli, často při tom cítí to, co cítil tenkrát. Děti i dospělí mohou mít noční můry, mohou se bát vyjít z domu, mohou se bát věcí, lidí a míst, která jim danou událost připomenou.

Úzkostnou poruchou jsou také fobie neboli extrémní iracionální strachy z různých věcí – hadů, pavouků, otevřených prostor… Někdy se fobie spustí traumatickým zážitkem. Znala jsem například ženu, jejíž fobii z koček způsobil „vtípek“ jejích spolužáků, kteří na ni „z legrace“ hodili rozkládající se mrtvou kočku.

Právo na city

Jak se chovat k dítěti, které má stále slzy na krajíčku? Rozhodně bychom neměli zlehčovat jeho pocity. Výroky typu „čeho se zase bojíš“ nebo „ale to je ostuda“, případně pokusy o „uplácení“ nám nepomohou. Dítě si svou úzkostnost nevymýšlí, je to jeho reálný pocit. Měli bychom mu naopak říci, že to je normální a že se každý někdy bojí. Důležité je též naslouchání. Sami víme, jak se někdy potřebujeme druhým vypovídat. Umožněme to i úzkostnému dítěti. K naslouchání patří otevřená náruč nebo posezení na klíně. Dítě, které se nám svěřuje se svými obavami, by mělo také fyzicky pociťovat, že se má o koho opřít.

Možná se vám zdá, že takovýmto přístupem v dítěti jeho úzkostnost spíše prohloubíme, dovolíme mu tak, aby se v ní zabydlelo. Ale tak to není. Ovšem až ve chvíli, kdy se dítě vypovídá, můžeme zkusit změnit téma nebo přímo prostředí. „Pojď se se mnou podívat z okna, vidíš, už tam vykukují sněženky!“ Možná nový podnět upoutá pozornost dítěte natolik, že úzkost pomine.

Úzkostným dětem také pomáhá, pokud zachováváme rutiny, na něž jsou zvyklé. Příjemné rituály jako pohádka před usnutím, ale i zaběhnutý režim dne dávají dítěti jistotu, že „jeho“ svět je v pořádku. Prevencí úzkostnosti je též dobrý zdravotní stav dítěte. Zní to možná banálně, protože všichni se přece snažíme, aby děti, o které se staráme, byly zdravé. K tomu, aby se dítě cítilo dobře a nemělo pocit fyzické nepohody, přispívá dobrá spánková hygiena a také přiměřený stravovací režim.

Dítě se sklonem k úzkostem by nemělo mít příliš nabitý režim. Ze školky do hudebky, na karate nebo na zpívání či tanečky. Rodiče si občas myslí, že čím je dítě zaměstnanější, tím méně času má na své smutky. Navíc říkáme, že „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. Ovšem děti, které jdou z jedné zájmové aktivity do druhé – už jsem slyšela i o holčičce, které její maminka pořídila a vedla plánovací diář pro manažery – často čelí stresu a frustraci. Možná nejsou tak šikovné jako jejich vrstevníci, kteří s nimi chodí na angličtinu, a třeba jsou po dni stráveném ve školce unavené. Vypětí, nutnost podávat výkon a vyrovnat se ostatním může u citlivých dětí jejich úzkostnost prohloubit.

Dalším spouštěčem úzkosti mohou být špatné zprávy. Tím nemyslím, že by se dítě nemělo dozvědět, když mu například umře dědeček, ale nemusí poslouchat zprávy o tom, že v některé asijské zemi právě udeřilo tsunami a že tam umírají děti. Možná si říkáte, že soudný dospělý tyhle zprávy dítěti neříká, ale děti se k nim mohou dostat i jinak – třeba když necháme ve třídě nebo v autě zapnuté rádio a dítě zaslechne zpravodajství. Odborníci také doporučují, aby dospělí – tedy rodiče a učitelé – byli dítěti vzorem. Nemusíme si hrát „na drsňáky“, ale když dokážeme ve chvíli, kdy nám něco nevyšlo, zachovat chladnou hlavu a hned „neplašíme“, dítě třeba časem naši strategii „odkouká“. Také bychom měli dítě naučit, aby dobře hospodařilo se svými silami. I v tom mu můžeme jít příkladem.

Úzkostnost je navíc lepší variantou odchylky osobnosti. Zdeněk Matějček říkával, že zvýšená citlivost vůči podnětům znamená mimo jiné i to, že dítě žije bohatší život. Více toho vnímá, s více věcmi se vyrovnává. Pokud ho podpoříme, překoná svou úzkostnost, ale zůstane mu zvýšená vnímavost. Matějček také zdůrazňoval, že rodiče i učitelé se soustředí na dítě, které trpí úzkostností, a nemyslí na opačný extrém, s nímž by se ve výchově mohli setkat – necitelnost a cynismus.

Rodičům i učitelům předškolních a mladších školních dětí je určena kniha Zdeňka Šimanovského a Václava Mertina Hry pomáhají s problémy. Čtenáři v knize najdou příklady z klinické praxe, jimiž autoři přibližují vývojové obtíže, s nimiž se učitelé a rodiče mohou setkat – neklid, komunikační obtíže, smyslové vnímání… Hry, které v knize shromáždili, by měly napomoci rozvíjení takových schopností a dovedností, jež jsou potřeba pro zvládnutí daných obtíží. Praktická publikace vede k zamyšlení nad vývojem a psychickým zdravím dětí a je inspirací pro všechny dospělé, kteří o dětech přemýšlejí a chtějí jim pomoci.