Matouš byl odmalička jiný než ostatní děti.
Znalost písmenek předstihla dovednost chodit bez plínky, hrál si jinak, často sám, monotónně si jezdil s autíčky, nesnášel a stále nesnáší ironii. Nevěděla jsem, zda to je tím, že je extrémně nedonošený, nebo odlišností jeho osobnosti. V šesti letech mu byl diagnostikován Aspergerův syndrom (pasivní forma), a mně jako mamince se tak trochu ulevilo. Jeho odlišnost získala jméno a já získala nový náhled na jeho výchovu.
Kdo z vás už jste někdy s tímto syndromem přišel do styku, víte, že největší slabinou „aspíků“ je komunikace - sociální kontakt. Děti ve školce ho prostě neměly v oblibě. Na jejich přirozené neverbální výzvy nereagoval, bavil se o komplikovaných věcech, kterým nerozuměly, poučoval je, neudržoval s nimi oční kontakt, málo se usmíval. Školka byla kvalitní, paní učitelka úžasná a já někdy smutná. V šatně, když jsem si Matouše vyzvedávala, jsem se setkala s reakcemi dětí, které mě utvrzovaly v tom, že to Máťa nebude mít jednoduché a že vlastně nevím, jak mu opravdu pomoci, trénink sociálních dovedností nebyl dostačující.
Všimla jsem si, že podobně divně jako na Matouše se dívají děti i na mě, musím být přece také divná, když mám divného syna. V ten moment se zrodil nápad.
Následovalo září se vstupem do školy. Matouš nastoupil do 1. A a mě napadlo, že nechám jeho spolužáky poznat i mě. Třeba jim tím pomůžu vidět jinak i Matouše. Ač povoláním učitelka, ten školní rok jsem neučila. Měla jsem čas na to, vymyslet „něco pořádného“… a tak se narodila Líza, panenka jako živá, nová spolužačka, která by ráda chodila taky do 1. A, ale má na to moc málo času, protože musí většinu času hrát divadlo.
Začala jsem s Lízou jednou za čas třídu navštěvovat vždy na půl hodiny a s paní učitelkou dopředu dohadovala, na jaké téma by se má návštěva hodila zaměřit. A tak Líza jednou povídala o svatém Václavu, jednou hrála s dětmi Vánoční příběh, jindy jí děti učily počítat a předváděly, jak už čtou, nechyběly pokusy a zkoumání přírody, výroba dobrůtek na vánoční strom pro zvířátka, dětský den se soutěžemi.
Když se Líze nedařilo, děti ji povzbuzovaly, utěšovaly, chlácholily, nosily dárky. Líza dětem vnukávala nové nápady - společně napsaly do jiné první třídy v Ústí nad Orlicí o tom, že jsou z Nymburka a že je zajímá, jak se žije dětem v horách. To bylo radosti, když přišla odpověď. Líza povídala příběhy, pohádky a někdy umožnila dětem, aby hrály ony samy - divadlo, pantomimu, samy s Lízou vymýšlely společnou pohádku.
Děti si Lízu snadno oblíbily. Byla pro ně tou imaginární spolužačkou, kamarádkou, pro některé nejvíc maňáskem, který má duši, pro někoho možná jen symbolem té části školy, která je baví a v níž bude legrace, protože Líza je popleta. Bavilo mě, že mi děti říkaly Lízo. Neopravovala jsem je a tiše se radovala z toho, že Máťa má maminku Lízu, která je oblíbeným maňáskem - jisté body pro něj.
Pro mě bylo přínosem i to, že jsem mohla více poznat Matoušovy spolužáky.
Líza nejednou zafungovala doslova terapeuticky. Děti měly tu potřebu Líze na chodbě povědět, kdo Matoušovi ubližoval nebo co se mu povedlo. Vyprávěly Líze kromě svých starostí a radostí i o podle nich nespravedlivém zásahu paní vychovatelky vůči Matoušovi a mně najednou došlo, že má Máťa ve třídě skvělé spojence. Nerozumějí mu, ale mají ho rádi. Je přece jejich a patří k Líze. Povedlo se!
Matouš to samozřejmě stále nemá mezi dětmi jednoduché. Není tou kladnou hvězdou kolektivu ani vyhledávaným parťákem, ale je prostě jejich. Pro děti není snadné si najít cestu k odlišným vrstevníkům a já se raduji, že jsem jim v tom trochu pomohla. Ono to je samozřejmě důležité nejen pro Matouše, ale možná ještě víc pro ně.
Můj experiment se mohl uskutečnit díky osvícené paní učitelce Branislavě Batalové, která mi vstupy s Lízou umožnila, sama třídu dobře směruje ve vzájemných vztazích, dobře učí a má děti ráda. Jsem a budu jí za to moc vděčná.
Návštěvy s Lízou trvaly dva a půl roku. Od ledna jsem nastoupila do práce, která mě baví, ale jestli je něco, po čem se mi stýská, tak je to hraní s Lízou. Možná, že ji zítra vezmu do práce…
Autorka je v současnosti ředitelkou občanského sdružení Step by Step Česká republika, které kromě jiného implementuje inovativní vzdělávací program Začít spolu.
Skok