Chci se s vámi podělit o pocity, které mě během těžké depresivní fáze potkaly, a tím vám pomoci v případě, že se přiblížíte k jejím branám.
Máte zázemí, máte kariéru, vzdělání, máte kvalitní zájmy? Přesto vám něco může chybět.
Onemocnění depresí má své specifické příznaky. Hlavním je výrazný pokles až ztráta životní energie, a to po stránce psychické i fyzické. V roce 2004 mě velmi zasáhla těžká dopravní nehoda mé matky, po níž byla dlouhodobě omezena v běžném způsobu života. V dalším období jsem byl vystaven stresu v profesním i soukromém životě, řešil jsem problémy v mezilidských vztazích. K výraznému zhoršení stavu došlo v srpnu 2011.
Začal jsem na sobě pozorovat podstatné změny, a to zejména pokles životní energie, výrazné snížení chuti k jídlu a problémy se spánkem, což bylo i příčinou poklesu výkonnosti v zaměstnání. Začal jsem se stahovat do introverze, komunikace s okolím mi začala činit značné obtíže. Nedokázal jsem se soustředit, nebyl jsem schopen vyřídit běžné záležitosti, které jsem normálně zvládal.
Těsně před nástupem na kliniku jsem měl o 13 kg méně, téměř nic jsem nesnědl, například za den půl housky a hrnek zeleného čaje, spal jsem maximálně 2 hodiny, a to ještě nekvalitně, kouřil jsem 30 cigaret denně (předtím jsem byl pouze sváteční kuřák). Přestal jsem o sebe a okolí mít zájem. Byl jsem nerozhodný, dělalo mi například problém připevnit na zeď obrázek. Měl jsem křeče do břicha, bolela mě hlava, brněly a klepaly se mi ruce. V okolí jsem slýchával, „jen ho nechte, to přejde“. Ale nepřešlo. Nešlo to přebít alkoholem ani sexem. Doma jsem bouchal hlavou do zdi a ptal jsem se: Proč já? Upadal jsem do trudnomyslných úvah, cítil jsem úzkost a osamocenost, napadaly mě suicidální myšlenky. Prošel jsem si peklem. Krize vygradovala koncem měsíce září 2011. Na patřičné oddělení jsem byl přivezen na pokraji zhroucení.
Po 5-6 týdnech léčby došlo ke zlomu. Nemoc se postupně dařilo zaléčit. Největší podíl na této změně měla určitě terapie medikamentózní, která působila zejména na vyrovnávání hladiny serotoninu v mozku, a socioterapie - propustky k rodině na víkend. Postupně jsem se komplexně začal „vracet“, mít o vše zájem jako dřív, prostě jsem cítil, že jsem to zase já. Dokázal jsem zavolat do práce, že jsem zpět a že se na všechny moc těším. Chtěl jsem zase řídit auto. Chutnalo mi jíst a začal jsem o sebe pečovat. Přestal jsem se bát sociálních kontaktů, zbavil jsem se postupně stigmatu duševní nemoci. A nebál jsem se o ní mluvit.
V současné době se nacházím ve fázi křehké remise. Je nutné dál užívat léky, které člověka v podstatě neomezují. Negativní stránkou deprese je až 50% recidiva. Občas cítím únavu, ale vnímám ji jako běžnou. Nabíjí mě rodina, přátelé, koníčky. Jsem aktivní, našel jsem zálibu ve spinningu, vrátil se zpět k volejbalu, bojovým uměním a celkově ke zdravému životnímu stylu. Chci externě učit na vysoké škole, studuji doktorát, chci absolvovat kurz angličtiny atd. Snažím se z prožité krizové životní situace vytěžit maximum ke svému prospěchu, nebrat depresi jako prohru nebo selhání, ale životní zkušenost, která je nepřenosná, ale o kterou se rád s každým, kdo mě osloví, podělím.
Je složité s určitostí uvést, jaká by měla být prevence deprese. Zvlášť v době, kdy je společnost tak uspěchaná, lidé se honí hlava nehlava, mnohdy bez emočního prožitku. Nedělají věci jen tak, spontánně, vše musí mít účel a opodstatnění, jinak je to vnímáno jako ztráta času. Napsat elektronicky určité sdělení, které má vyvolat hezký prožitek, se nikdy nemůže rovnat sdělení tváří v tvář. Vše vidím v prostředí, komunikaci, stanovení krátkodobých a hlavně reálných cílů. Život je divadelní představení hrané bez předešlých zkoušek. Radujte se z maličkostí, třeba i z nepatrných úspěchů a snažte se druhým dávat, udržujte kontakt, hovořte o problémech. Pokud mohu být prospěšný svou zkušeností někomu z vás, rád pomohu.
Skok