Když se něco nevydaří, jak by mělo...

Pro dospívání je typické hledání a vytváření vlastní identity, větší emocionální zranitelnost, labilita, vztahovačnost, důležitost vrstevnické skupiny, potřeba zapadnout mezi ostatní, potřeba odpoutat se od rodiny, úvahy o budoucnosti, snaha hledat životní ideály, profesní role.

Pokud dítě u zkoušek uspěje, je to pro něj veliká vzpruha a posílení, v opačném případě mohou být ale jeho negativní pocity a prožitky tak silné, že nás může jejich intenzita překvapit.

Důležité také je si uvědomit, že dospívající člověk se stává introvertnějším, nemusí o svých prožitcích selhání mluvit otevřeně, dokonce se může tvářit, že ho to vůbec nezasáhlo. Může je také projevovat jinak než verbálně. Pojďme se společně podívat na některé možné reakce. Bývají často tak složité a nevyzpytatelné jako sama psychika dospívajícího člověka. Naložení s nimi může být pro rodiče náročná zkouška trpělivosti a komunikačních schopností.

1. Potírání problémů, lhostejnost – přestože se dítě tváří, že mu na výsledku nezáleží, může být hluboce zraněno. Rodiče jsou často šokováni jeho přístupem a nutí ho k aktivitě. Přitom však dítě potřebuje pochopit a léčit hluboká vnitřní zranění, aby mohlo odhodit svou tvrdou slupku.

2. Útěk od problémů – někdo může volit denní nebo noční toulání, někdo experimentuje s návykovými látkami, konformnější a úzkostnější děti mohou volit útěk do nemoci. Přestože všechny tyto útěky neřeší dlouhodobě situaci dítěte, poskytují mu úlevu od aktuálních potíží. Rodiče by se opět měli snažit vidět problém komplexně a řešit nejdříve jeho příčiny.

3. Přehnaná kritika ostatních, vznětlivost – děti mohou na své selhání reagovat tak, že obrátí svůj vztek směrem k ostatním. Rodiče se mohou cítit jejich chováním zraňování, těžko pak hledají cesty k pochopení dítěte.

4. Stažení se do sebe – někdo na neúspěch může reagovat výrazným stažením se do sebe, velkou úzkostí, nechutí komunikovat. Rodiče se mohou snažit takové dítě rozveselovat, vytahovat ho z jeho splínů, posílat ho mezi kamarády, ono se však potřebuje vyplakat, zpracovat své pocity.

5. Opomíjet bychom neměli také možnost sebepoškozování nebo sebevražedné tendence. Zde je samozřejmě potřeba rychlá spolupráce s odborníkem.

Samozřejmě všechny děti nemusejí prožívat svůj neúspěch tak složitě a bouřlivě. Je ale dobré se na podobné reakce připravit zvláště u citlivějších dětí nebo u dětí, které v současné době prožívají náročné období i z jiného hlediska – rozvod rodičů, stěhování, nemoc, zklamání ve vztazích apod. Jejich negativní prožitky se mohou kumulovat a neúspěchem ve zkoušce vyvrcholit.

Jak tedy dětem pomoci?

Jako u každého výchovného problému je potřeba začít u sebe – ujasnit si, co pro mě neúspěch dítěte znamená, jaké jsou další možnosti.

Pochopme dítě, vciťme se do jeho pocitů, nesnažme se je zlehčovat, dítě rozveselovat a odvádět od problémů. Potřebuje čas na zpracování situace. I když s námi odmítá o svých pocitech mluvit, je pro ně velmi důležité, že při něm stojíme, že cítí naši podporu.

Dejme dítěti čas pro zpracování pocitů – držme se lidové moudrosti, že „aby mohlo dobré dovnitř, musí špatné ven“.

Nesrovnávejme dítě s nikým, neptejme se, kdo ze spolužáků se na jakou školu dostal. Povídejme si v rodině o našich selháních a neúspěších, hledejme, co dobrého přinesly. Pokusme se dítěti naznačit, že každý neúspěch může být pro člověka důležitý, protože může ukázat nové cesty, nové obzory. Pokusme se najít smysl této situace.

Zaměřme se nejdříve na pocity a až potom hledejme nové řešení situace. Je důležité, aby rodiče byli v přístupu k dítěti jednotní. Můžeme na nějaký týden odložit návštěvy k širší rodině, aby dítě nemuselo vysvětlovat dalším lidem svůj neúspěch.

Cesty k dospívajícím

Protože dospívající člověk často odmítá – nebo neví jak – mluvit s rodičem o svých pocitech a problémech, můžeme si pomoci jinými cestami.

Poselství. Můžeme dítěti napsat dopis, ve kterém vyjádříme, jak ho máme rádi, jak si ho vážíme. Tento dopis můžeme nechat dítěti v pokoji a nechat dále situaci volný průběh.

Vzkaz na sáčku od svačiny. Můžeme dítěti nechávat na netypických místech vzkazy, citáty a myšlenky, které ho mohou inspirovat, např. Hokejista Wayne Gretzky: „V gól neproměníte sto procent všech střel, o které se nepokusíte. Proto se nebojte občas vystřelit na branku a svou výpravu za poznáním si užívejte.“ Thomas Alva Edison: „Bezradnost a nespokojenost jsou prvními předpoklady k pokroku.“ – Než se mu podařilo rozzářit první žárovku, stálo ho to několik tisíc pokusů.

Tři životní pilíře. Aby člověk dokázal překonat životní potíže, je dobré, když má tři pilíře, které ho drží nad vodou (např. koníčky, přátelé, rodina, práce). Popřemýšlejme o vlastních pilířích, sepišme je a „náhodou“ je zapomeňme na viditelném místě, třeba to bude dítě motivovat k tomu, aby se nad tím také zamyslelo.

Životní posilovače. Stejně tak můžeme dítě motivovat k sepsání životních posilovačů, tedy konkrétních věcí, které mu pomohou, když je mu špatně – třeba skákání na trampolíně, kreslení, hudba, čokoláda, projížďka na koni, tanec…

10 plusů. Sepišme dlouhý seznam pozitivních vlastností. Každý člen z rodiny si potom může zaškrtnout 10, které má. Můžeme si je srovnávat, hledat, které mají všichni členové, apod.

Ať jsou reakce dítěte na vlastní neúspěch jakékoliv, je třeba si uvědomit, že i když nám mohou připadat neadekvátní a bouřlivé, děti tak nejednají ze zlého úmyslu, ale spíš z pocitu bezradnosti a nejistoty. Pokusme se jim tedy být citlivými průvodci při překonávání životních zkoušek. Naslouchejme nejen slovům, ale i jiným projevům. Pomozme dětem v této náročné situaci hledat smysl a nechme se jí sami obohatit.

Autorka je psycholožka a speciální pedagožka.