Svatba po africku

Bujaré oslavy provází rytmus bubnů, zpěv žen, na hostině se podávají neobvyklá jídla. Vše je ve znamení pestrých barev a písku ve vlasech.

Sobota odpoledne. Na první pohled nic zvláštního, den jako každý jiný. Ne však pro Fatimu. S Ibrahimem se zasnoubili, když byla ještě malá. Čekala šestnáct let, než na sebe může obléknout bílé šaty. Nervózně je svírá v rukách. Budou jí? Musí - vždyť si je objednala až z Francie za peníze, které většina obyvatel Mali nevidí pohromadě za celý život. Chce něco evropského. A taky chce, aby se její kamarádky dívaly s otevřenou pusou a lidé v buši aby o nich mluvili široko daleko ještě celé týdny.

Vrcholná událost

Jafara s bratrem jsem potkal půl dne cesty na sever od města Timbuktu. Půl dne ne autem, ale na velbloudu. Já jsem tak cestoval jako turista, který si chce zpříjemnit den jízdou na exotickém zvířeti, pro ně to byla standardní doprava. Velbloudy měli čtyři. Na dvou jeli oni, jeden nesl náklad a ten poslední byl dar novomanželům.

Právě rozbalovali stan. Už finišovali, výsledek bylo třeba zpečetit čajem. Připravovali ho na bedně s vařičem zastřeným v plechovce, aby vítr nesfoukl plamen. „První silný jako smrt, druhý sladký jako láska. Tuarégská whisky,“ říká Jafaru a srká horký nápoj. Ve skutečnosti jsou oba strašně silné a přeslazené. Tak mají Tuarégové čaj rádi.

V té chvíli jsem o připravované svatbě ještě nic nevěděl. Dost je to překvapilo, protože domácí se na ni těší už půl roku. Poslední dny o ničem jiném nemluví. Šetří na cestu, vymýšlejí dary, sepisují pozdravy od vzdálenějších rodin. Takoví jsou Tuarégové. Žijí v saharské poušti roztroušení jako mák desítky kilometrů od sebe. Většinou kočují, občas se zastaví ve větším městě, aby nakoupili zásoby a prodali zboží. Společnost jim chybí.

Rodinné vztahy jsou pro Tuarégy posvátné a na oslavy se vždycky těší. Zase uvidí známé i neznámé, ale hlavně příbuzné. Některé neviděli celé roky - nebylo kdy, kočovný život je samotářský. Svatba Fatimy a Ibrahima je o to výjimečnější, že pocházejí z nejbohatších rodin v Timbuktu, a tak přijdou lidé z široka daleka.

Ženská linie

Jafaru má hubenou postavu, ruce vysušené od slunce a směje se v dost nečekaných momentech. Dělá si legraci z Ibrahima, prý byl jako dítě tak ošklivý, že nikdo nevěřil, že se jednou ožení. Tenkrát ho viděl poprvé. A naposledy. „Bylo mu dvanáct, už si mě nebude pamatovat. Ale jsme rodina z matčiny strany,“ říká. Tuarégové jsou zvláštní národ. Jejich společenství se diametrálně liší od ostatních, hlavně tím, že bylo založené na matrilineárních příbuzenských vztazích. Dítě patřilo k rodu matčina bratra a po strýcově smrti přebralo symboly jeho moci. Trochu zamotané, ale domácí se vyznají. Ještě bratrance z druhého kolena vám vyjmenují.

Sto čtrnáct kapitol, šest tisíc dvě stě veršů. Přesně tolik textu je v Koránu, posvátné knize islámské víry. Muslimové věří, že kdo čte Korán, bude odměněn za každé přečtené slovo. Komu se podaří zapamatovat si celý text, stává se váženou osobou. Ibrahimovi se to podařilo. Navíc jeho otec Ali v Timbuktu vlastní jeden z archivu s manuskripty. „Parádní, i Američani ho chtěli koupit. Za půl milionu dolarů. Ale on ho neprodal,“ říká Jafaru, ale bratr mu skočí do řeči: „Vždyť nemohl, ani kdyby chtěl, vláda by mu to nedovolila.“ Oba souhlasně pokyvují hlavami.

Fatima, to je jiný příběh. Vystudovala medicínu v hlavním města Bamako, teď pracuje v místní nemocnici. Nemocnicí to nazývají domácí, Evropan by byl ohledně takového označení poněkud zdrženlivý. Jenže po svatbě bude muset Fatima s prací nejspíš přestat. „Nehodí se, aby žena, která si vezme muže z tak urozené rodiny, vykonávala nečistou práci s nemocnými,“ vysvětluje pobouřeně Jafaru. Kdyby bylo po jeho, byla by zavřená doma a starala by se o sedm dětí. Minimálně.

S lékařskou péčí a léky je přitom v Mali problém. Lidé nemají peníze na lékařské vyšetření a léky kupují od potulných prodavačů. Ti je „ordinují od boku“, často podle barvy krabičky než podle znalostí účinků.

Záhadný turban

V Africe se žádná slavnost neobejde bez hluku. Čím je hlasitější, tím je oslava vydařenější. Kdo má ruce, tleská, kdo už nemůže, dupe nohama. Všichni křičí, hudebníci buší do nástrojů jako o život. Svatba odstartovala přesně o páté hodině odpolední. To už pofukoval vánek, předzvěst večera, předzvěst vytouženého ochlazení. Přes den bývá standardně přes čtyřicet stupňů Celsia. Timbuktu se nachází uprostřed ničeho - oáza v poušti obklopená nekonečnými dunami písku.

Exploze zvuků: To už přichází nevěsta v bílých šatech evropského střihu se závojem. Nadšení davu nezná hranic. Hosté přišli z různých kultur. Kočovníci s pouštního severu nevidí celé dny nic jiného než písek, v noci tmu a hvězdy. Z tolika barev se jim točí hlava. Tuarégové se dají snadno rozpoznat na první pohled. Mají světlejší pokožku, ale nejnápadnější je jejich výrazné oblečení. Skládá se z dlouhých plášťů a barevných turbanů, které si upravují tak, aby jim zůstala jen štěrbina na oči. Proč? O tom panují různé dohady. Traduje se, že tento zvyk vznikl jako obrana před zlými duchy, kteří prý mohou do těla vniknout jen případnými otvory. Podle další, pravděpodobnější verze, nošení turbanu slouží jako ochrana proti větru a slunci. Ženy si však nezakrývají tvář a oproti Arabkám mají větší svobodu mravů.

Pozor na krátké nohy

Fatima si sedá vedle budoucího manžela. Skupinka marabutů, muslimských duchovních, jim začne domlouvat, že ač náklonnost mezi opačnými pohlavími nelze podceňovat, není nic důležitějšího než láska k bohu - na to aby nezapomínali. Mali je muslimská země, to je znát všude. Na ulicích vidíte pilné studenty, často ještě malé děti, jak usilovně namáčejí pero do kalamáře s inkoustem a přepisují verše ze svaté knihy na dřevěnou desku. Další zase recitují text, jeden přes druhého, až z toho vzniká směs podivných zvuků.

„Vidíš tamtu ženu, sestřenici Fatimy?“ ptá se najednou Abu, můj hostitel. „Ta nebude dobrou manželkou. Podívej se, jak při chůzi odhazuje patami písek dozadu. To není dobrý signál. Bude rozhazovačná a manželovi nepřinese štěstí,“ hodnotí ji Abu a strčí si prst do ucha. „Taky si dej pozor na ženy, co mají krátké nohy a oči daleko od sebe. Ty jsou panovačné a zákeřné.“ Celá oslava se odehrává ve dvoře nedaleko hlavního náměstí. Potom se přesune do ženichova domu. „Tam budou bydlet,“ říká Abu. „Když dům stavěli, do země zakopali několik mocných amuletů. Dům je dobře chráněný, život v něm jim určitě přinese štěstí a hodně dětí.“

Městská svornost

Sada pohárů, čajníky, koberce, kozy, velbloudi. Africké svatební dary. Někteří dávají i peníze. Nejen členové rodiny. V Timbuktu od nepaměti fungují zvláštní spolky, takzvané kondaje, které sdružují dívky a muže stejného věku. Mají svého předsedu-aseka a výkonného předsedu-kojoborna. V případě velké události, jakou je třeba svatba, pohřeb či narození dítěte, každý člen spolku přispěje finanční částkou. Nemusí jít o velkou sumu, ale při desítkách členů se hotovost rozrůstá. O svatbě se pak peníze odevzdají novomanželům.

Totéž platí, když někdo bez vlastního přičinění na delší dobu onemocní nebo když si začne opravovat dům. Muži mu pomáhají při práci a ženy něco uvaří nebo nosí na hlavě vodu důležitou pro rozředění hlíny. Děti zatím pobíhají kolem a pošťuchují domácí zvířata.

Večer se v domě Ibrahimova otce koná hostina. Obsluha servíruje vybrané místní speciality. Yassa, kuře s cibulí v citronovém nálevu, banány pečené ve žhavém popelu. Přestože je Mali striktně náboženskou zemí, mnoho mužů neodolá sklence piva nebo domácí pálence. Večer Alláh nic nevidí. A navíc - vždyť kamarád se žení nanejvýš čtyřikrát za život, víc manželek není povoleno. Tak o co jde?

Autor vystudoval psychologii na Pedagogickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislavě. Působil v Tlačovej agenture SR, později jako šéfredaktor ekonomického periodika Capital Markets Financial News. Pravidelně přispívá do slovenských i zahraničních médií.