Hubeným vstup zakázán!

Kluby hubnutí vám nabízejí druhou rodinu, se kterou se potkáváte nejen v tělocvičně, ale i u šampaňského nebo dia dortů. Je jen otázkou, jestli máte na dvě rodiny dostatek času.

Přes desítky přetrpěných diet a desítky přečtených knih o zdravé výživě si žena, když přijde domů, namaže rohlík paštikou a obloží ho anglickou slaninou. Ačkoliv na všech místech České republiky existují tělocvičny a fitcentra, muž se cestou z práce zastaví u stánku s občerstvením, dá si tři smažené langoše a permanentku do posilovny nechá propadnout. Je to zvláštní začarovaný kruh, který vede k jednomu zásadnímu jevu: nadváha.

Nejsme schopni se postavit nadváze ani obezitě. Na jedné straně toužíme být krásní a štíhlí. Chceme být jako okouzlující herci a herečky, světoznámé modelky na vyretušovaných fotografi ích, chceme mít vypracované mužské tělo, které se jen ve slipech může kdykoliv projít po přehlídkovém molu. Ať je to jakkoli nerealistická představa o kráse, vzrůstá v nás ještě větší touha se takovým lidem podobat.

Na druhé straně to vypadá, jako by rohlík s paštikou měl tak silnou moc, že už když ho držíme v ruce, naše posedlost štíhlou vypracovanou postavou zmizí. Ale jen na těch pár minut. Po rohlíku se touha vrací, navíc s výčitkami svědomí, které vedou k dalšímu rozhodnutí a k opětovnému zklamání, protože situace s rohlíkem se bude samozřejmě opakovat.

Společně to jde líp

Je rok 1961. Jean Nidetch, tehdy zcela průměrná a neznámá Američanka, má patnáct kilo nadváhu. Něco s tím chce udělat, ale americká strava je prostě americká. Její sousedka má s nadváhou stejný problém. Nidetch časem zjišťuje, že kdykoli sousedka přijde na kávu, vydrží pak týden žít zdravě – běhá, jí více zeleniny a nemá chuť na tučné věci. Nidetch to pochopila: není schopna zhubnout sama, ale se sousedkou ano. V roce 2011 bylo v České republice 61 % žen a 72 % mužů, kteří trpí nadváhou nebo obezitou. Z toho důvodu se kluby hubnutí vracejí a budou trendem následujících několika let. Zatím je v Česku 6 velkých klubů, další nabízejí podobné aktivity v rámci wellness center.

Hubnutí jako box

Myšlenky, že člověku k dosáhování cílů pomáhá společnost, se využívá i ve sportu, například u profesionálního boxu nebo běhu. „Boxeři nikdy nechodí do posilovny nebo na tréninky sami,“ říká zkušený americký trenér Jammel McCline. „Vždycky k sobě hledají partnera, který je na podobné úrovni, s kterým se můžou motivovat, dávat si cíle a vyhrávat.“ Odborníci doporučují najít si k sobě, ať vám jde o jakýkoli cíl, takzvaného sparring (nebo sparing) partnera, který je na tom s kondicí podobně jak o vy. Všimněte si, že opravdu dobří sportovci, kteří to dotáhnou daleko, se pak v rozhovorech pro noviny nebo televize často zmiňují o tom, že za svůj úspěch vděčí v mnohém svému sparring partnerovi. Pokud to platí u profesionálních sportovců, proč by to neplatilo u hubnutí?

Představte si fitcentrum plné štíhlých žen a svalnatých mužů. Všichni mají moderní cvičební dresy, ve kterých se každý jejich sval předvádí v nejlepším světle. Teď tam vcházíte vy, ve svých teplácích, protože si chcete zacvičit a časem zhubnout alespoň 25 kilo. Jak vám bude? Podle průzkumu americké agentury NMS, který proběhl v roce 2010, nechtějí lidé chodit do posilovny, protože se tam cítí trapně. Některé americké kluby na toto zjištění fl exibilně zareagovaly. „Rozhodli jsme se, že náš klub bude určen opravdu pouze pro lidi s nadváhou. Například, když přijde žena s patnácti kily navíc, pomůžeme jí se jich zbavit, pak ale musí náš klub opustit,“ poznamenává Rick Caro, marketingový ředitel jednoho amerického klubu. A proto v klubech, které přijaly toto opatření, se klienti nemusí bát traumatického zážitku z cvičení mezi dokonale štíhlými lidmi. Profesionální běžec by si taky nikdy za svého sparing partnera nevybral někoho, kdo je dvakrát rychlejší než on. Je to totiž demotivační.

Cvičení, šampaňské a dia dortíky

V klubech hubnutí nejde jen o jednu velkou tělocvičnu, kde na strojích dřou tlustí lidé. Ve skutečnosti jde o vytvoření nové „rodiny“, skupiny lidí, kteří bojují za stejnou věc. To byl i původní plán Jean Nidetch. „Chtěla jsem, aby ženy měly místo, kde se sejdou, vymění si zkušenosti nebo i kontakty. Během týdne si pak můžou zavolat a povzbudit se a navzájem se zkontrolovat,“ vysvětluje Nidetch ve své knižní autobiografii.

Kluby dnes bývají na vysoké úrovni. Recepční vás zná jménem, usměje se na vás a podá vám nejen váš klíček od šatny, ale také ručník. Vedle vás necvičí jen „nějaká ženská“, ale kamarádka, kterou znáte a se kterou si během cvičení můžete popovídat. Na chodbách potkáváte trenéry, kteří se vás ptají, jak vám to jde; a hlavně se nestydíte jít do sprch. Tam jsou totiž stejné ženy jako vy.

Obezita nebo nadváha má ostatně většinou psychosomatický původ. Stres ve fitcentru nebo v jakémkoli jiném prostředí může být natolik silný, že se výsledky v hubnutí a ve ztrátě tuku nedostaví. Všichni nutriční poradci se shodují, že pro hubnutí je ideální vyrovnaná psychika. Pokud si člověk najde klub, ve kterém se bude cítit dobře a nebude vystaven demotivačnímu stresu, bude hubnout rychleji než člověk, který hubne sám.

Kluby hubnutí zabraňují i takzvanému jojo efektu, tedy navrácení na původní váhu. V klubech si totiž najdete přátele, které budete potkávat i dál. Sociální sítě (například Facebook) dnes umožňují snadnou komunikaci v delším časovém horizontu. Svůj cíl tak máte stále před očima a zásady, které jste získali v klubu, jsou vám přes vaše nové přátele stále připomínány. Na e-mail vám přijde fotka vaší kamarádky, bývalé kolegyně z klubu hubnutí, jak si zkouší džíny velikosti 38 – a hned vám je jasné, že musíte v hubnutí pokračovat. Výhoda klubu hubnutí oproti luxusním posilovnám je v tom, že kluby se zaměřily na rodiny s dětmi, střední třídu. A tak některé z nich si v rámci svého objektu zřídily i dětský koutek a pohodlné posezení pro tatínky. Některé z klubů dělají i každoroční setkání bývalých klientů, se šampaňským a celozrnými chlebíčky. Nechybí ani dorty s minimálním procentem obsahu tuku.

Nikdy bych tam nešla

Samozřejmě, že kdyby kluby hubnutí byly dokonalé, většina žen a mužů by neměla problém s nadváhou. Proto někde musí být zakopaný (tlustý) pes. Jeden problém je v tom, že klienti, kteří chtějí zhubnout, dávají přednost menším klubům, rodinné atmosféře. Jenže na malých klubech se málo vydělává, a proto je jich v nabídce méně.

Navíc kluby hubnutí neposkytují žádnou anonymitu. Je krásné, že si vás všichni pamatují jménem a chtějí si s vámi povídat, ale stojíte o to? „Pracuji jako generální ředitelka investiční firmy a fitcentra mi vyhovují, opravdu si nemíním během cvičení s nikým povídat,“ komentuje to Catrine Wokel. Někteří lidé, zvláště ti, jejichž práce je založena na komunikaci či prodeji, si neumí návštěvu klubu hubnutí představit. Že by se jich někdo ptal na to, jak to jde, a znal jejich jméno, je pro ně stejný stres jako cvičení mezi štíhlými lidmi. Každopádně s kluby hubnutí můžeme do budoucna počítat a vnímat je jako jeden z účinných prostředků, jak se dostat do kondice.