Generace 30+ nemá pro rodičovství dost sebevědomí

A tak přibývá těch, kteří si dítě pořizují až kolem čtyřicítky nebo také vůbec ne. Proč se dnešní třicátníci obávají rodičovství? Přinášíme osobité názory internistky, homeopatky a systemické psychoterapeutky MUDr. Kateřiny Cajthamlové, kterou zpovídala v problému zasvěcená „váhavá třicátnice“ Jana Potužníková.

Když se rozhlédnu po svých vrstevnících, musím říct, že rodičovství vůbec nepokládáme za samozřejmost, jako tomu bylo u generací předchozích. Pořád řešíme, zda na to máme, zda děti zajistíme, zda jsme si na rodičovství vybrali správného partnera. Čím to je?

Za prvé bych neřekla, že generace předchozí považovaly rodičovství za samozřejmé. Pokles porodnosti v rozvinutých zemích pozorujeme již od 2. světové války a výrazněji od 60. let minulého století. Příčinou je zřejmě celkový nárůst populace, zvýšení koncentrace lidí ve městech a s tím spojené jevy psychologické, jež přirozenému rodičovství brání. Z klesající porodnosti můžeme obviňovat antikoncepci, emancipaci žen, nárůst rozvodovosti, pokles vlivu náboženství, automobilismus (do auta se vejde jen 4 – 5 osob) a další vymoženosti civilizace, jež jsou, jako mnohé kolem nás, dvojsečné. Pokud jde o přímé úvahy, proč lidé volí bezdětnost, a vnímám-li správně otázky, jež si podle vás dnešní mladí kladou, vychází najevo určitá zakomplexovanost a nedostatek sebedůvěry ve věci ženské a mateřské role. Vidím zde vliv výchovy žen generace 50+, tedy matek současných třicátnic. Záměrně se nezabývám muži, protože o mateřství v demokratické současnosti většinou rozhodují ženy.

Co z toho, jak nás naše matky vychovávaly, rozhodlo o tom, že nejsme dost připravené na mateřství?

Kdysi se často citoval pokus na šimpanzech, který se tuto nepřipravenost pokouší vysvětlit. Při tom pokusu byla vyměněna matka šimpanzice za drátěnou nápodobu potaženou kůží. Model sice poskytoval mláďatům mléko a mohla se zachytit jeho kůže a šplhat po něm, ač jinak o mláďata jako matka nepečoval – nevybíral jim lupy, nemazlil se s nimi, nevydával hlasové signály. Mláďata vyrostla a projevovala se velmi neuroticky, buď nepřiměřeně agresivně, či podlézavě k vrstevníkům. Vykazovala známky paralyzujícího strachu a nedostatečné obrany při změně vnějších podmínek. A pokud tyto opičky samy měly mláďata, ztrácely o ně matky rychle zájem, odháněly je a vlastně si neuměly s vlastním hledáním partnera, rodičovstvím a výchovou poradit. V této souvislosti se vžil výraz „děti drátěných matek“ a model slouží k vysvětlení jevu, na nějž se ptáte. Ať už to je vliv krátké mateřské dovolené, časného dávání dětí do jeslí, chybějící matka v rodině (za socialismu byla povinnost pracovat pro obě pohlaví stejná), matky samoživitelky, jež po rozvodu bojovaly o každou korunu – zkrátka malý kontakt dítěte s veselou, šťastnou, klidnou, něžnou a pečující matkou v časném dětství zřejmě zformoval i vztah k rodičovství u generace 30+.

Četla jsem, že za „krizí rodiny“ stojí také míchání rolí. Ženy nejen rodí, ale i vydělávají, proto nestíhají vychovávat. Přibývá jim povinností. Mužům rolí naopak ubývá. Buď vydělávají a považují to za dostatečnou péči o rodinu, nebo nevychovávají, nejsou partnery pro ženu a otci dětem. Někdy také nejsou schopni rodinu uživit. Co s tím?

Obviňovat kohokoli jiného z rozhodnutí a postojů, které se týkají mne, je pohodlné vzdávání se zodpovědnosti. Být samostatný, nezávislý jedinec se sebedůvěrou, sebeúctou, zdravím a odvahou vyvíjet se považuji za předpoklad láskyplného rovnoprávného partnerství, kde se lidé dokáží nejen společně radovat ze života a otevřeně komunikovat, ale také táhnout ve věci rodiny a potomstva za pomyslný jeden provaz. To, co vidíme jako míchání rolí, jsou často projevy kompenzace strachu z neúspěchu, vzdávání se naděje na kvalitní partnerství a rodinu už předem. Jde o důsledek pocitů izolace a dalších neurotických projevů příslušníků civilizace, která považuje manželství, partnerství a děti často za přítěž, a nikoliv za obohacení a radost.

Mluvily jsme o překážce nedostatečných financí. Nakolik je reálná? Mohu odmítnout děti kvůli pocitu, že je neuživím?

V době antikoncepce lze již rodičovství plánovat velmi pohodlně. Opět zde velkou mírou okolnosti početí a mateřství leží na ženách, jež si volí antikoncepci, berou ji a také se rozhodují, kdy a s kým ji vysadí. Pokud žena probírá své rozhodnutí bránit či nebránit početí s partnerem, vstupuje do hry i muž, který svým rozhodnutím počít dítě dává partnerce signál vlastní sebedůvěry, že v době pokročilého těhotenství, kolem porodu a v době aspoň do tří až pěti let věku dítěte bude ženě i rodině oporou citovou i hmotnou. A později že bude stabilním mužským vzorem pro své děti. Muži si závazek uvědomují, ale řada z nich tuto sebedůvěru nemá. Proto buď rodičovství odkládají, nebo partnerky, jež chtějí rodinu, opouštějí ve jménu své „svobody“. Finanční otázku zmiňují jen největší cynici, ač v pozadí rozhodování bývá často u obou pohlaví. Málokdo si uvědomuje, že rodina a děti napomáhají osobnostnímu růstu každého z rodičů.

Má-li tedy partner strach, že rodinu neuživí, je řešením stát se samoživitelkou?

Naše současná legislativa nijak nebrání ženě stát se samoživitelkou, ale v takovém případě musí velmi dobře fungovat rodina ženy a žena sama musí být schopna a ochotna zorganizovat si práci i volno v zájmu dítěte. Takové ženy pak většinou mají jen jediné dítě, což také není ideální.

Mít jen jedno dítě chce ale přece většina z nás. Kromě jiného se totiž bojíme porodu, ať už pro skutečnost, že si těhotenstvím zdeformujeme postavu, nebo že musíme podstoupit porodní bolesti. Jsme čím dál tím přecitlivělejší, neznáme své tělo, nevěříme si?

Porody dřív probíhaly doma a byly daleko rizikovější než dnes. V době dokonalé péče o ženu od začátku těhotenství, časné diagnostiky případných potíží kolem porodu a výborné péče o ženu a dítě v průběhu celého těhotenství i porodu jsou tyto strachy málo opodstatněné. Nízká odolnost k bolesti, malá trénovanost na fyzickou i psychickou zátěž, podléhání vlivu rodiny, informacím z médií a špatně pochopených či mylně interpretovaných informací – to jsou časté problémy budoucích matek. Navíc na ženu se od dětství pohlíží jako na muži rovnou, a to nejen ve smyslu společenském, ale bohužel, zcela nesmyslně, dívky s chlapci soutěží i v koedukovaných třídách, jsou s nimi srovnávány v rodinách, zkrátka není respektovaná biologická odlišnost fyzických a psychických vlastností a schopností muže a ženy. U těhotenství a mateřství pak tato odlišnost vystoupí – a to řadu žen děsí, protože jsou najednou ze soutěže, např. v zaměstnání, vyřazeny, znevýhodněny finančně. Mají pocit do té doby nepoznané závislosti na partnerovi či na rodičích, a navíc se jejich tělo přirozeně a biologicky mění a přizpůsobuje nové funkci. Žena má ve fertilním věku (od první menstruace po přechod) schopnost porodit a odkojit minimálně jedno dítě za dva roky. Její tělo se připravuje po první menstruaci na asi 15 – 20 porodů, což málokdo ví. Bránit se této přeměně z dívky v ženu není možné, první těhotenství tyto změny zahájí, ať si to přejeme nebo ne. Strach ze změny postavy je jen projevem nerealistické touhy, aby vše „zůstalo tak, jak je“ až do… dokdy vlastně? O tom kouzelné recepty na mládí stejně jako reklamy na přípravky proti stárnutí mlčí.

I kdyby bylo všechno jinak, i kdybychom se snažili špatné okolnosti změnit, stejně nám nic nedá jistotu, že – když už se rozhodneme mít děti – jim dokážeme dát vše, co potřebují. Lidské hodnoty, sebevědomí, schopnost obstát…

Vychovávaný si ze svého okolí vybírá podněty, jimiž se nechává ovlivnit, na tom se již psychologické výzkumy shodují. Na rodičích zůstává důležitý úkol: nabídnout dítěti dostatek výchovných podnětů a bezpečné hranice, v nichž se může vyvíjet v závislosti na věku. Osobní postoje, hobby, životní styl, normy, projevy a hlavně osobní přítomnost rodičů v dětském světě samy o sobě dostatečně stimulují vývoj dítěte v plnohodnotného člověka. Jsme-li jako dospělí v souladu sami se sebou a svými partnery, přáteli, profesí, sousedy a dalšími, poskytujeme již tím dítěti kladné výchovné podněty. Pokud nám něco z toho chybí, je na místě situaci řešit, ne vymlouvat se a odkládat rodičovství, až nám třeba Ježíšek duševní rovnováhu přinese. Případně čekat, že tím Ježíškem bude dítě samo, což je postoj mnoha nezralých žen, které v mateřství hledají řešení svých osobních i partnerských problémů.

A co dilema, zda mám na založení rodiny správného muže? Jak najít odpověď na tuto otázku?

Mám-li zmiňovaný soulad se sebou samotnou, pak toho pravého poznám, až se objeví. A on pozná mne. Dvě struktury v kontaktu cítí totéž – a my snadno poznáme, zda v partnerství patří náš klíč do partnerova zámku a naopak, zda nám vzájemně naše vlastnosti, postoje a normy srdce otevírají a život obohacují či naopak. Chce to jen maličkost: Trávit spolu dost času. Upřímně sdělovat své city i myšlenky. A nebát se konfliktů, neboť ty do vztahů neodmyslitelně patří. Prostě zdravé partnerství vytvářejí jen vyrovnaní, duševně zdraví partneři. Snadné, ne?

Zřejmě ne, když o tom moje generace tak pochybuje! Ale napadá mě ještě jedna věc. Když odkládám mateřství, může se stát, že dítě porodím ve věku, kdy jiné ženy budou babičkami. Jak pak čelit (nejen) dětským otázkám? A nevyřadím tím sebe taky z možnosti být jednou sama babičkou a splnit další z důležitých ženských rolí?

Počínat první dítě ve věku po čtyřicítce považuji za nezodpovědné. Existují výjimky, ale dítě starších rodičů málokdy mívá sourozence, vlivem stáří rodičů mu hrozí určitá přemoudřelost a izolace od vrstevníků a v daleko mladším věku než jeho vrstevníci se musí o rodiče starat. U takto starých prvorodiček se nemohu ubránit podezření, že si spíš pořizují pečovatele na stará kolena, než že chtějí dítě pro ně samé či proto, že to tak příroda chtěla a stalo se z lásky.

Co byste nám třicátníkům doporučila, aby se strach ze založení rodiny vytratil?

Ve smyslu předchozích odpovědí se přimlouvám, ať každý začne sám u sebe, zkoumáním vlastního života, neuróz, strachů a přesvědčení o partnerství, rodičovství a své životní cestě. A pokud se někde vynoří problém, který mu vadí, ať ho řeší za pomoci odborníků. Myslím, že čím dříve si člověk odpoví na otázky, jež jste mi kladla v tomto rozhovoru vy, tím lépe pro něj, jeho partnera, děti – a odpusťte mi to klišé – pro celou společnost i celý svět.

MUDr. Kateřina Cajthamlová vystudovala Fakultu všeobecného lékařství – obor všeobecný terapeutický, a poté se věnovala praxi ve Státním ústavu národního zdraví a Cizineckém oddělení Nemocnice Na Homolce. Věnuje se soukromé psychoterapeutické praxi a homeopatii. Píše do mnoha českých médií. Podílí se na rozhlasových i televizních pořadech.

Jana Potužníková studovala bohemistiku, novinařině se věnuje 12 let. Fascinuje ji psychologie, mezilidské vztahy, do kterých se snaží při své práci spolu s odborníky a specialisty aspoň trochu nahlédnout. Nebojí se jít s vlastní kůží na trh, její články jsou často velmi osobní.