Cyklotoulky s vozíkem, dětmi a nočníkem: Rujana

Cestování na kole patří k našim velkým koníčkům, neumíme si představit trávit dovolenou jinak. Pojmy jako Bibione, apartmány nebo all inclusive mi nic neříkají, dodneška netuším, co jsou to například animační programy a nechápu, že někdo šetří celý rok, aby mohl strávit týden někde v hotelu a povalováním se na pláži. Mě totiž, jak jsem někde víc než pár hodin, začnou svrbět nohy a začínám být nervózní - pochopí jen ten, kdo to má nastavené podobně. Zvědavost, s kým zajímavým se zase potkáme, co je za další zatáčkou, za tím vysokým kopcem - a kde bychom už mohli být, když bychom se tady nezdrželi.

Každou dovolenou, každý druhý víkend jsme dříve trávili tak, že jsme na kola naložili vše potřebné a vyrazili. Než se nám narodily děti, projeli jsme takto skoro celou východní Evropu - tam nás to vždycky táhlo víc než na Západ. Na Západě to totiž i za 10 let bude vypadat stejně, ale příležitost zažít na Podkarpatské Rusi týden bez signálu mobilního telefonu, Balkán pár let po válce a Rumunsko a Pobaltské republiky přes vstupem do EU se už nikdy opakovat nebude. Rozdíly se smazávají, brzy bude všude všechno vypadat stejně.

Jenže pak se nám narodil syn Víťa, psal se rok 2007 a leckdo by mohl říct, že máme s cestami na kole na pár let pěkně utrum. Ale to bychom nebyli my, kdybychom po narození dítěte s naším koníčkem sekli. Za posbírané penízky od babiček, strýčků a tetiček jsme místo "něco na miminko" koupili cyklistický vozík a krátce po synkových tříměsíčních "narozeninách" jsme poprvé vyrazili. Pár výletů Českou Kanadou na opětovné nabytí fyzičky a zvykání synka ve vozíku a za dva měsíce hurá na východní Slovensko. Jedeme na blind, spíme po ubytovnách a kempových chatkách, žádný zbytečný přepych, stejně jsme celý den venku a miminko je opravdu nenáročné. Zatím toho moc nepotřebuje (přebalit a nakojit lze skoro všude). Každý den vyrážíme do kopců, s kočárkem nebo na kole s vozíkem. Plánujeme, že příští rok už vyrazíme pod stan.

Jenže člověk míní a druhé miminko mění. Ségra se Víťovi narodila koncem srpna 2008 - takže celé léto strávené doma na zadku. Než pominulo šestinedělí a než jsme se rozkoukali s druhým dítětem, je tu podzim. Na kole najeto za celý rok NULA, jezdí jenom chlapi sami.

Další rok je ale přelomový. Osmiměsíční Šárka je o velikonocích posazena do vozíčku vedle bráchy a zkoušíme, jaké to je táhnout dětičky dvě. Dá se to celkem bez problémů! O dva měsíce později už uháníme po cyklostezce Odra-Nisa směrem k moři. Trochu ten úprk dějin přibrzdím, protože hlavně o této cestě bych se chtěla rozepsat víc. Přenáším se tak na začátek léta roku 2009.

Odra-Nisa-Rujana-Polsko

Chuť a odvaha vyrazit je jedna věc, ale zároveň vyvstává i spousta otázek a nejistot. Sedím u internetu a hledám, kdo jezdí s takto malými dětmi. Našla jsem pár rodin, ale všude už bylo nejmladšímu účastníkovi alespoň 1,5 - 2 roky. Naší nejmladší bude 10 měsíců, ještě jí 2x denně kojím, zatím jenom leze a všechno si strká do pusy - prostě typické mimino. Chceme vyrazit na 3 týdny, jako jsme jezdili dříve, spát ve stanu ve volné přírodě a denně jezdit nějakých 70-80 kilometrů. Zvládneme to? Zvládnou to děti? Bude je to bavit? Bude to bavit nás? Připravuje se, ač neradi, i na variantu, že se budeme muset vrátit dřív. Na vlaky v západní Evropě se snad spolehnout můžeme a máme i kamarády na telefonu ochotné pro nás rychle dojet. Není to daleko. Vyrážíme na třídenní zkoušku a po návratu máme jasno: 1) je to vopruz 2) ale nějak to půjde.

Cyklostezka Odra-Nisa začíná u pramene řeky Nisy nedaleko Nové Vsi nad Nisou u Jablonce (taktéž nad Nisou). Zde spolu s řekou začíná naše pouť k moři.

Prvních asi 70 kilometrů vede stezka po českém území. Nejde o žádnou samostatnou cestu, pouze nalepené trojúhelníčky se symbolem Oder-Neiße-Radweg na žlutých cykloukazatelích, ať víme, kudy jet. Objíždíme úbočí kopců Jizerských hor, zatím žádná pohoda po rovince. Ta začíná až za Libercem. První dny jsou o zvykání si na to, že jsme na cestě: na jízdu s naloženými brašnami a vozíkem, na spaní ve stanu po x letech a na to, že jsme každý den jinde a je i jiný režim dne. Malá Šárka to moc nevnímá, velkou část dne ještě prospí, kouká z okénka nebo si s něčím hraje. Zato dvouletý Víťa je nadšený. Spousta nového, vše ho zajímá, všechno musí prozkoumat. Naštěstí není žádný hyperaktivní typ dítěte, nevrhá se bezhlavě do propastí.

V Německu konečně začíná stezka taková, jakou jsme si představovali. Z valné většiny asfaltová (nebo alespoň uválcovaná zpevněná) cyklostezka nás dál vede krajinou plnou luk a lesů, hory jsou definitivně za námi. Jede se krásně, konečně si jízdu užíváme, není žádný problém. Rovina není nudná, obrázky kolem nás se střídají, stezka se klikatí podél meandrující řeky.

Navštěvujeme klášter St. Marienthal , projíždíme historická centra měst Žitava a Zhořelec, obdivujeme vodní zámek v Bad Muskau. Počasí je proměnlivé, občas nás skropí přeháňka, ale nic trvalého. Vítr fouká - samozřejmě, jak jinak - proti nám. Jen jsme si představovali trochu teplejší počasí. Červen je u nás někdy hodně horký, ale tady to je o něco severněji a je to hned znát. Alespoň využijeme ty hory teplého oblečení, které vláčíme.

Stezka vede dlouhé kilometry po povodňové hrázi, za řekou je Polsko a krajina je, jako všude v pohraničí, panenská, opuštěná. Lesy a louky poskytují dostatek míst k volnému táboření. Jedeme krajem, kde se psala historie, za války posunovaly hranice a pálily mosty. Jejich torza do dnešního dne stojí na obou březích řeky Nisy. Hranice rozdělila města na dvě části - jedna půlka tak leží v Polsku, druhá v Německu. Přišli jsme na výborný fígl - polská část města je skoro vždycky spojena s tou německou mostem - přejíždíme tak na nákupy do polských supermarketů, kde je o poznání levněji než v těch německých. Němci to také moc dobře vědí.

Pátý den končí Lužická Nisa svou 256 km dlouhou pouť soutokem s Odrou. Na sentiment není čas, dálky volají, k moři už je to jen 300 km. Krajina se změnila. Nekonečné lužní lesy střídají louky a pastviny k řece už není žádný přístup. Zmizely odpočívadla s přístřešky. Vjíždíme do národního parku Dolní Poodří. Břehy jsou porostlé rákosím a kousek dál vyrůstají mohutné borovice. Z rákosí se ozývají zvuky ptactva, je tam živo. Blízkost moře je znát. Nadmořská výška je tady něco kolem 50 metrů. Dost na to, že jsme od moře ještě pár set kilometrů.

Podél Odry jedeme desítky kilometrů po povodňové hrázi vybudované na začátku minulého století. Krásné dílo, pro cyklistu dokonalý požitek. Krajina je přírodní, často jedeme dlouhé úseky pustinami bez civilizace, jenom lesy a louky. Tráva je posečená na několik centimetrů, jak to zvládají? Levné nákupy v Polsku jsou čím dál tím víc omezenější, piva v Německu si za 2,6 euro moc nedopřáváme.

Osmý den opouštíme Odru a krajina se mírně zvlnila. Již jsme tomu odvykli, ale rychle si na malé kopečky zvykáme. Potkáváme spoustu dalších cyklistů jedoucí podobně jako my celou trasu a využívající široké možnosti ubytování. Mají to ale líp zmáknuté. Vzhledem k převažujícím západním větrům jedou tuto trasu opačně, od moře k nám. Všichni ale končí svou jízdu v Žitavě, k nám už nezajíždějí. Devátý den přijíždíme k moři - je to sice jen Štětínský záliv, takže to ještě za skutečné moře neprohlašujeme. Přejíždíme na ostrov Usedom, je tu větrno, ale slunečno a příjemně. Desátý den brzdíme v Ahlbecku u moře. Nakupujeme v polském Svinoústí a potom po 750 kilometrech končíme cyklostezku Odra-Nisa. Je to slavnostní pocit. Po svých jsme dojeli až k Baltskému moři a tím si splnili jeden z letošních, řekněme spíš snů než cílů naší cesty. Vše se zatím vyvíjí báječně, není tedy potřeba akci předčasně ukončovat. Technické problémy nejsou, děti jsou spokojené a zdravé, my jsme sice kapánek unavení a zmoklí, ale jede se dál! Rujana čeká!

Pobřeží Baltu je lemováno kilometry luxusních hotelů, dávno již máme za zády Ahlbeck, před sebou Peenemünde, někdejší Hitlerovu leteckou základnu. K vidění je toho spousta: muzeum, továrna na rakety s odpalovací rampou, ponorka. Lodí přejíždíme na Rujanu, největší německý ostrov. Spíme jednu noc v kempu, pereme skoro všechno prádlo, co vezeme. Třináctý den nás čeká Kap Arkona, nejvzdálenější místo naší miniexpedice. Foto a pak se otáčíme a jedeme DOMŮ! Možná by se na tomto místě hodilo pronést nějaký proslov, říci pár dojemných slov či uronit slzu. Na to já ale nemám talent. Hlavně by to znamenalo, že máme vše splněno a již nás nečeká nic velkého. Naše cesta ale ještě zdaleka nekončí. A nemá jediného cíle, samotná cesta je totiž cíl. Objíždíme Rujanu a potom se vracíme na pevninu a míříme do Polska.

To už jenom ve stručnosti: 7 dní nám trvá, než jej celé přejedeme. Počasí nám přeje, lidé příjemní, rozumíme lépe jazyku, krajina rovinatá a hodně lesů. 22. den večer stojíme na česko-polské hranici. Kolečko zakončujeme se 1.784 našlapanými kilometry. Po třech týdnech konečně zase doma. Unavení, ale spokojení.

Cesta byla hodně náročná, ale jsme strašně rádi, že jsme jí mohli podniknout. Jsme rádi za to, že jsme to VŠICHNI ve zdraví zvládli a že vše dopadlo ještě lépe, než jsme si představovali. A už se těšíme na příští rok, kdy děti (hlavně Šárka) budou o něco větší a tak bude spousta věcí jednodušších.

Jaké byly celkové dojmy?

Cyklostezku Odra-Nisa určitě všem můžeme jenom doporučit. Ať už začátečníkům nebo rodinám s dětmi, či starším cykloturistům, ale na své si přijdou i zkušení cestovatelé, kteří by chtěli strávit několik pohodových stovek kilometrů putováním překrásnou krajinou v německo-polském pohraničí. Musím hluboce smeknout před tím, co se v zemích na západ od nás pro cyklisty dělá a jak se k jezdcům na kolech chovají řidiči aut. V tomhle jsou už mnohem dál. Podél řek Nisa a Odra můžete putovat takřka bez starostí. Pokud nechcete spát volně v přírodě jako my, je pro Vás připravena řada ubytovacích zařízení a kempů.

A jak se na celé to cestování tvářily děti?

Rychle si zvykly, ono jim taky nic jiného nezbývalo. Chudáci, pomyslíte si, ale já to vidím jinak. Když dneska vytáhneme ze stodoly už značně ojetý žlutý vozík, nadšeně se do něho budou vrhat a zapínat si pásy. Kdyby na cestování s námi měly špatné vzpomínky, daly by to jistě najevo. Možná namítnete, že máme štěstí, že vaše děti by nevydržely sedět ve vozíku déle než půl hodiny. A zkoušeli jste to? Pravdou je, že naše děti nepřekypují tím zběsilým temperamentem a energií, jako někteří jejich vrstevníci, takže možná že o tohle to máme jednodušší. Samozřejmě, že se snažíme cestování dětem přizpůsobit. Často zastavujeme, aby se mohly protáhnout a proběhnout, motivujeme k další jízdě tím, že jedeme například na zmrzlinu, ale úspěch má i "na hrad", "na rozhlednu" a podobně. Nějak extra se nesnažíme dětem na cestách nahradit domov, naopak chceme, aby je bavilo cestování takové, jaké je. V praxi to znamená třeba to, že nevláčíme zbytečně skoro žádné hračky, jako zábava jim musí posloužit to, co přinese cesta. A skutečně to funguje. Jako hračky jim poslouží třeba lžíce a kastrůlek. Pozná dítě, že to nejsou hračky ve svém pravém slova smyslu? Často potkají na dětském hřišti či pískovišti nějakého nového kamaráda, uvidí zajímavé zvíře, nebo velká atrakce je pro ně třeba jenom hospůdka či obchůdek. Snažíme se, aby si všímaly věcí kolem sebe. Všechno je kolem nich nové, neokoukané, nevšední a právě to způsobuje jejich nadšení z takového cestování. Zapojujeme je do všech aktivit: chodí s námi nakupovat, pomáhají stavět stan, nutíme je, aby se nebály a komunikovaly s cizími lidmi. Každého si Víťa získal svým pozdravem naučeným německy nebo polsky. Víťa má ve vozíku na starost pomáhat malé Šárce, podávat jí pití a být na ní hodný. Když zlobil, a třeba i Šárku plácnul, tak se osvědčila následující metoda: zastavit, vysadit a odjet (samozřejmě jen pár desítek metrů a jen na bezpečném místě bez aut). Zoufalost v očích dvouletého dítěte - uvědomil si dobře, co by to pro něj znamenalo. K tomuto razantnímu kroku jsme se museli uchýlit jen dvakrát za celou cestu, většinou stačilo jen pohrozit: "nezlob Šárku nebo si vystoupíš". Ale po naprostou většinu času byly zlaté, ba úplně miliónové. Už se těšíme, co dalšího všichni společně podnikneme.

O svých zážitcích na cestě jsme sepsali knížku, kterou v dubnu 2011 vydalo nakladatelství Cykloknihy. Pokud by Vás naše zážitky zajímaly podrobněji, nebo třeba zvažujete nějakou podobnou cestu, ale nemáte na ní dostatek odvahy, či Vám chybí ten správný impuls a informace, nebojte se nám ozvat.

www.lesovna.eu, či odkaz přímo na knížku www.knihy.lesovna.eu