Smím pracovat, dítě moje?

„Mám rodičovskou na čtyři roky a rozhodně při ní nechci pracovat,“ říká Dana, matka dvojčat. „Chci si to s dětmi pořádně užít, pracovat budu až do důchodu.“ „Kdybych nepracovala, zbláznila bych se,“ tvrdí Gábina, matka dvouleté Aničky. „Pracuju na plný úvazek a dceru si dost užiju večer a o víkendu.“ To jsou dva extrémy, většina z nás se pohybuje někde mezi tím.

Potřebu zůstat v kontaktu s pracovním prostředím mají zejména studované ženy se zajímavými povoláními, v profesích, v nichž je nutno sledovat vývoj v oboru, rozvíjet se: vědkyně, lékařky, grafičky, architektky, programátorky… (Čtenářům tatínkům se omlouvám za genderovou nekorektnost - osobně znám mužů na rodičovské minimum, a tak mi do textu automaticky naskakuje ženský rod.)

Kdy a jak si na práci najít čas?

U nejmenších dětí se přímo nabízí možnost využít času, který dítě prospí -u novorozeněte je to 16 až 18 hodin denně. Je ale nutné počítat s tím, že potřeba spánku postupně klesá.

Tato varianta se hodí pro ženy, které mohou pracovat z domova, třeba překladatelky, a naopak nemyslitelná např. pro lékařky.

Zvolíte-li tuto variantu, musíte počítat s tím, že čas na práci se vám bude postupně snižovat., Půlroční dítě spí nejčastěji okolo 11 hodin v noci a dvakrát přes den. Batolata postupně opouštějí jeden denní spánek, a ke třem letům některá už přes den vůbec neusnou; poměrně dlouhý noční spánek zatím zůstává. Děti se ovšem v potřebě spánku individuálně velmi liší, celková délka spánku se u dvou stejně starých batolat může lišit i o čtyři hodiny.

Hlídá někdo blízký

Zatímco vy pracujete, vaše maličké tráví čas s tátou, s babičkou či jiným blízkým člověkem.

Vy tedy můžete svobodně odejít třeba na pracovní schůzku a plně se na práci soustředit. Pokud někoho takového máte a vztahy mezi všemi zúčastněnými jsou dobré, je to bezvadná varianta. Jenom to nepřežeňte - často slýchám stesky dnes dospělých lidí, jak je maminka v dětství „odložila k babičce“. Také pozor, aby se vám nestalo to, co v rodině Marcely. Marcela zůstala s dcerkou nejprve doma. Původně si myslela, že tak zůstane do tří let, zaměstnavatel ji však začal lákat zpět dříve a ona si přiznala, že se jí do práce vlastně chce. Situace, kdy se její život „točil jen kolem dítěte, největší kratochvílí bylo kolo kolo mlýnský a nejintelektuálnější zábavou vymýšlení říkanek“, ji tak docela neuspokojovala. Nechtěla však dceru „strčit do jeslí“, a tak vymyslela jinou možnost. „Dojednala jsem si poloviční úvazek a na zbytku se dohodla s mužem. Pracuje doma jako překladatel, a tak pro něj není problém pohlídat dítě prakticky v jakoukoli dobu.“

Zní to jako prima nápad, po půl roce se však oba shodli na tom, že se to musí změnit. „Zjistili jsme, že nemáme prakticky žádný čas na sebe. Když muž dopoledne hlídal, musel pak sedět u počítače dlouho do večera, termíny ho tlačily. Potkávali jsme se víceméně mezi dveřmi, jen abychom si předali dítě a řekli si o něm pár slov. Všechno společné jsme dělali ve spěchu. Bylo mi to hrozně líto. Museli jsme to změnit.“

Placená péče není ostuda

Mnozí dnes placenou péči o dítě zatracují, buď jako přežitek kolektivní výchovy socialismu (jesle), či jako necitlivost konzumně-komerční společnosti (chůvy). Démonizace jesliček však dětem rozhodně neprospívá.

Jasně jsem si to uvědomila při slovech jedné matky v mateřském centru. Pracuje na poloviční úvazek, ale dítě by rozhodně „nikomu cizímu nestrčila“. Naštěstí je grafička a práci může vykonávat z domova. Kdo jí ročního Matýska hlídá, když sedí celé dopoledne za počítačem? Prý nikdo, babičky jsou daleko, táta v práci, ale Mates se aspoň naučí hrát si sám. Zatím brečí a vzteká se, ale to se prý změní. Dotyčná maminka je zjevně přesvědčena, že dítě dlouhé hodiny zavřené samotné v ohrádce se má lépe než v jesličkách. Bylo mi smutno, když jsem to poslouchala.

Děti jsou od přírody společenští tvorové a izolace delší než několik minut bývá pro některé neúnosná. Může vést až k syndromu naučené bezmocnosti - jinými slovy k depresi.

To, co dělá Matýskova máma, je podle mě týráním dítěte.

S chůvou ani jesličkami přitom žádný problém být nemusí, jak potvrzuje i Marcela: „Jesle pro nás byly vysvobozením a dceři se v nich líbí. Všichni jsme teď šťastnější,“ shrnuje.

Pracujeme společně s dítětem

Občas, když se chlubím naší dvouletou, říkám, jak mi pomáhá: pere se mnou plínky, myje nádobí, zametá, vaří. Samozřejmě, že co do účinnosti je to spíše kontraproduktivní, stejně však mám radost: ze společné činnosti, z jejího nadšení pro věc, z toho, že chce být užitečná i z toho, že se takto zabaví. Dítě nerozlišuje mezi tím, co je hra a co práce, co zábava a co „opruz“. Baví je vše, co děláte vy, co je pro ně výzvou. A toho lze úžasně využít.

Věřím tomu, že kdyby mou profesí bylo aranžování květin, holčička by mi nadšeně pomáhala a miminko by zvědavě koukalo, co se to děje a poslouchalo, co kolem toho s Doubravkou namluvíme. Jenže když já pracuji, vypadá to z hlediska dětí nepochopitelně: sedím mlčky u počítače a přeskupuji na obrazovce miniaturní černé znaky. Pokud je ovšem vaše profese čitelnější a přitom bezpečná, neváhejte děti zapojit.

Ideální varianta pro každého neexistuje

Záleží na tom, kolik času na práci potřebujeme, na možnostech hlídání, na naší profesi i na věku dítěte (viz tabulka). V každém případě si ovšem práce neberme moc: první, oč přicházíme, jsou ty nejhezčí chvíle s dítětem. Když půl dne pracuji, na druhý půlden mi zbude jak pobývání s dítětem, tak všechna domácí práce. Na procházku, mazlení a společnou hru zákonitě zůstane málo. A to je škoda.

Raději také neslibujte brzké termíny. I když máte pohodové dítě, zajištěné hlídání a zakázka vypadá, že ji zvládnete do týdne, mějte raději ještě pár dnů v záloze. Vždycky se může stát, že vaše maličké např. skolí viróza, a vy budete dva dny a dvě noci konejšit uplakaného drobka, který se vás za nic na světě nebude chtít pustit.

Pracovat na rodičovské dovolené má přitom i nesporné výhody: krom peněz a zachovaných kontaktů s oborem a s kolegy též zaměstnáte hlavu jiným způsobem, což je určitá forma relaxace. A pak, když vaše ratolest nastoupí do školky, snadněji seženete práci. Hledat cestu ke sladění práce a péče žádá naši citlivost a flexibilitu, nicméně se domnívám, že stojí za to.