Nadání versus píle

Potřebujete mít výrazný talent, abyste uspěli v konkurenci? Na tuto věčnou otázku přinášejí různé doby a školy různý pohled. Ve světle expanze asijských států odpově? dostává novou podobu – hrozí, že píle Asijců převálcuje jakýkoli evropský či americký talent? Je možné, že končí čas příruček typu „Objevte své skryté nadání“ nebo „Každý může být úspěšný“. V USA i zbytku světa nedávno zaznamenal velký čtenářský ohlas novinář a spisovatel Malcom Gladwell, který v bestselleru Mimo řadu tvrdí, že důležitější než jakékoli nadání je tvrdá práce. Opírá se přitom o studii, kterou před patnácti lety vypracoval psycholog K. Anders Ericsson se svými dvěma kolegy z berlínské Akademie múzických umění. Ti roztřídili všechny její houslisty do tří skupin: v první skupině byli studenti s vyhlídkou na kariéru světových sólistů, ve druhé ti, kteří byli hodnoceni jako „dobří“ a ve třetí pravděpodobně budoucí učitelé hudby na veřejných školách. Všem houslistům pak položili tutéž otázku – kolik hodin máte od chvíle, co jste poprvé vzali do ruky smyčec, přibližně odcvičeno?

Všichni hudebníci ze všech tří skupin začali s hraním zhruba ve stejném věku – kolem pěti let a v prvních letech cvičili podobně poctivě, asi dvě až tři hodiny týdně. Kolem osmého roku věku se však začaly projevovat první nápadné rozdíly. Nakonec ti nejlepší z dvacetiletých studentů měli odcvičeno celkem deset tisíc hodin. Naopak ti průměrní stihli za svůj hudební život jen osm tisíc hodin a budoucí učitelé pouhé čtyři tisícovky.

Deset tisíc hodin k mistrovství

Ať už chcete být skladatelem, spisovatelem, krasobruslařem, klavírním virtuosem, šachistou nebo třeba špičkovým zločincem, chcete-li obstát v jakémkoli oboru, měli byste mít za sebou 10 000 hodin tréninku. Zatím prý nikdo nenarazil na skutečně prvotřídního mistra, který by měl odcvičeno méně. Gladwell to dokazuje na příběhu několika známých a úspěšných lidí. Například to, že většina lidí má nyní v počítači software od Billa Gatese, není jen zásluha jeho génia. Ve svém životopise uvádí, že již v šedesátých letech měl k dispozici ve své elitní škole jako v jedné z mála počítačovou učebnu, kde trávil veškerý svůj čas. Vynechával ostatní hodiny a veškerou energii dal do programování. Získal tím náskok proti ostatním – v té době počítač měl málokdo a téměř nikdo na něm netrávil tolik času od raného mládí. Hvězdnou aureolu bourá i kolem skupiny Beatles. Geniální hudebníci? Nikoli. Pouze měli neuvěřitelný trénink: během dvou let hráli v Hamburku téměř sedm dní v týdnu, často i osm hodin denně. Po této přípravce se pak „den ze dne“ stali slavnými.

Konec individualismu?

Další „pecku“ dostává dosud téměř nezvratná víra v individualismus. Naopak, největší chybou, jíž se prý dopouštíme, je uvažování o úspěchu jako o něčem, co máme pouze my v naší moci a čeho můžeme dosáhnout pouhou tvrdou prací. Fakt, že se někdo stane výjimečně úspěšný, jen částečně leží na jeho individuální snaze. Velkou roli hraje dobré načasování – musíte začít s určitým oborem ve vhodnou dobu – a mít ještě ideální podmínky okolo sebe. Cokoli se člověku děje, není jen na jeho zodpovědnosti. Ačkoli si každý může svým způsobem nějak osud ovlivnit, je tu stále společnost okolo něj, která má velký vliv na to, co se každému z nás bude dít. Co děláme jako komunita jeden pro druhého, je stejně tak důležité jako to, co děláme sami pro sebe. Zní vám to jako socialistické myšlenky? Je to tak, časy se mění a zdá se, že klima, které nabourala finanční krize, posouvá kyvadlo společnosti na opačnou stranu, než kde si dosud lebedila.

Pilní Asiaté

Jako psycholožka vnímám otázku nadání versus píle za špatně položenou. Potřeba je obojí a odpověď není průzračně jednoduchá. Podle toho, jaké výzkumy se rozhodneme citovat a jiné vynechat, můžeme dojít k preferování jedné či druhé polarity. Postřeh o tréninku 10 000 hodin může být správný, ovšem to nevysvětluje, proč jedni vytěží ze stejně poctivého tréninku víc a druzí méně. Také se nevztahuje na všechny obory a nebere v úvahu příklady neskutečně nadaných malých dětí.

Nicméně změna pohledu a následný rozruch kolem něj je zajímavý. Důvodem mohou být mimo jiné současné obavy z poklesu významu západní kultury kvůli expanzi Asie. Za ní totiž jednoznačně stojí píle. V nedávno vyšlé knize Číňanky Amy Chua Bojová píseň tygří matky autorka srovnává čínskou a americkou výchovu. Chce dokázat, že za současným úspěchem mnohých Číňanů například na amerických univerzitách stojí tvrdá práce. Mimo jiné píše: „Mnoho lidí se podivuje, jak je možné, že čínští rodiče stále vychovávají až stereotypně úspěšné děti, které vynikají v hudbě, matematice a dalším. Já vám řeknu, čím to je. Zde je seznam věcí, které mé dcery Sophia a Lousia nikdy nesměly: hrát si s ostatními dětmi, dívat se na televizi, hrát počítačové hry, vybírat si samy volitelné předměty, dostat jinou známku než jedničku kromě tělocviku a dramatického kroužku, hrát na něco jiného než na piano a housle a účastnit se školní besídky. Někteří západní rodiče, kteří se považují za přísné, nutí děti cvičit na hudební nástroj půl hodiny denně, maximálně hodinu. Pro čínské matky je první hodina pohodička. Až u druhé a třetí hodiny musí dítě trochu nutit.“

V jednom výzkumu americké matky řekly, že stresovat děti kvůli akademickým výsledkům není dobré. Podle Amy Chua se čínské matky domnívají přesný opak. Píše: „Čínské matky vědí, že jejich děti mohou být nejlepší a že výsledky ve škole nebo v čemkoli jiném jen reflektují způsob výchovy doma. Číňané totiž na rozdíl od západních rodičů rozumějí tomu, že nic není legrace, dokud to člověk skutečně neumí. Děti ze své přirozenosti moc pracovat nechtějí, je nutné je do toho nutit a řídit jejich volný čas. Jakmile dítě začne v něčem excelovat – v pianu, baletu, matematice – získává spoustu obdivu a pochvaly a v tu chvíli se to stává zábavou.“

Její slova potvrzují i výzkumy – ukázalo se, že zatímco americké děti „mrhají“ svým volným časem ve sportovních týmech, čínské děti se doma učí s rodiči, kteří výuce svých potomků věnují desetkrát více času než Američané.

Achillova pata?

Jak nakonec ukazují i mezinárodní srovnávací testy školáků PISA, Asie se i Evropanům skutečně špatně dohání. To, že mají malí Číňané či Korejci daleko kratší prázdniny, delší školní dny a mnohem více domácích úkolů, se prostě nějak projevit musí. Nemá to přeceňování píle však přece jen nějaký háček?

Jak taková výchova k píli ovlivňuje dětskou osobnost? Výchova, ve které rodiče dítěti od malička plánují jeho cíle a „postarají“ se o to, aby je svou pílí dosáhlo, je charakterizována nedostatkem respektu vůči osobnosti dítěte a nedůvěrou v jeho vlastní schopnosti. Nedává dostatek prostoru dítěti nalézt si vlastní potěšení a radost ze sebeuplatnění. Přebírá ambice svých rodičů, které jsou si mimochodem velmi často podobné – z dětí se mají stát klavírní virtuosi, baletky či ředitelé významných společností. Dítě dosahuje dobrých či skvělých výsledků proto, že se bojí – bojí se, že ztratí přízeň rodičů. Nemá dostatek tzv. nepodmíněné lásky.

Z vnějšího pohledu může být velmi úspěšné, dosahovat met, které v naší civilizaci považujeme za významné, ale vnitřní svět takového dítěte je pravděpodobně plný neuróz a v podstatě prázdný. Jeho systém výchovy v něm nevybudoval vnitřní motivaci, nepřilnulo k něčemu, co by skutečně mělo rádo. Ve svém životě se bude se svou prázdnotou často potkávat – i když dosáhne velkého úspěchu, pocit radosti se nedostaví. Domnívám se, že demokratická výchova, která je převážně cílem v západní civilizaci, je konkurenceschopná. Problém je, že demokratická výchova v mnoha rodinách zůstává na půli cesty. Rodiče se jakoby obávají v dítěti úplnou autonomii pěstovat a vracejí se nedůsledně k výchově autoritativní – dětem z ničeho nic stanovují cíle nebo za ně řeší jejich problémy. Místo aby rozvinuli přirozenou píli dítěte, mohou vlastní nedůsledností děti naučit přístup „ono se to nějak zařídí“.

Autorka je psycholožka, dramaturgyně ČT a šéfredaktorka časopisu Rodina a škola.