Ze Slovenska až na konec světa I

Když moje maminka šlapala pěšky v zimní čvachtanici do služby, ty se vždycky měnily po Vánocích na Štěpána, od vlaku pár kilometrů do svého prvního pracovního místa u sedláka, řekl jí její zaměstnavatel pan Kučera: "Co vidíš tamhle ta světýlka tam v kopcích, tak to už jsou Němci." Bylo to už po záběru Sudet a skutečně v kopcích za Mnichovým Hradištěm směrem na sever už žili Němci. Maminka měla v kufru pas Slovenského štátu a byl to pro ni konec světa. Konec světa, kterému ještě rozuměla. Tam končila i ještě jinak svobodná Evropa. Pro maminku to hlavně znamenalo, že byla levná pracovní síla. Přišla do Čech na inzerát.

Bylo jí tenkrát něco přes 16 let, vlastně ještě skoro dítě v dnešních poměrech. Byla navíc jako za groš kudla. Drobná a hubená. A roky pak byla vlastně hlavní živitelkou rodiny doma na Kysucích.

Ale vraťme se trošku zpátky, než jí její nový zaměstnavatel ustele ne v komůrce, ale na slámě nad chlévem.

Maminka se narodila na Kysucích, kde podle zbojnické písně "Pána není, čo by ma dal do vezení..." bylo málo práce a velká chudoba. Odtud a z Oravy obcházelo svět nejvíc dráteníků a odcházelo nejvíc živitelů rodin na prací za moře.

Narodila se v rodině stolára, tedy truhláře, jehož jediné zakázky v posledních letech krize a ve válce byly rakve. Už přišli na "buben", jak se tenkrát říkávalo. Pomohli jim sousedi: při dražbě levně vykoupili zařízení i kravku živitelku a dědeček jim to pak pomalu vyplácel.

Byla z deseti dětí. Dospělosti se dožily jenom čtyři. Maminka si ale všechny své sourozence pamatovala, jejich jména i proč zemřeli. Nejstarší z přeživších byl strýc Jano, který už byl v době, kdy maminka šla do služby, ženatý a měl svou vlastní rozrůstající se rodinu. Pak už byla moje maminka Veronika, po ní o pár let mladší Štefan a úplně poslední "výškrabek", jak se nelibě říkávalo, Maryška. Byla ještě maličká.

A tak bylo na mamince jít do světa. Slovenská děvčata byla ve službě oblíbená. Skoro jako to říká kdesi Milan Kundera: Byla méně emancipovaná, v tomto případě hlavně ve smyslu znalosti svých práv, jak bychom řekli dnes: Poslouchala hospodáře a pána Boha.

A tak maminka šla. Nejdříve k rodině Kučerů v Hoškovicích, malé vísce u Mnichova Hradiště. Tam jí právě ustlali na té slámě. Uprostřed zimy. V pracovní knížce má napsáno: "krmí, uklízí, ženské práce ve stodole a na poli".

Ani nevím, co to všechno obnáší, ale lehká práce to nebyla.

Pracovní knížka

V její pracovní knížce byly provedeny změny, když se v létě 1945 vdala....

Později, po tvrdém roce, kdy ale maminku ani nenapadlo si stěžovat, si ji odtamtud odvedla rodina Patočků z Mnichova Hradiště. Tam se maminka měla dobře, jak říkávala. Byli na ni hodní, i svatbu ji vystrojili.

Ale to zase moc předbíhám. Maminka byla drobná, podvyživená, ale byla velice pracovitá a snaživá a to uměla selka ocenit. I oni dřeli od slunce východu do slunce západu a nešetřili se.

Maminka byla zkrátka tak mladá, že jí selka později nejen zaměstnávala, ale nahrazovala i matku.

Byla to ona, kdo si všiml, že maminka nejí svůj příděl čerstvého pečeného chleba, ale schovává ho v kufru a pak ho tvrdý posílala domů. Dostala vynadáno a větší příděl chleba, aby mohla poslat domů čerstvý.

Byla to ona, kdo si všiml, že z podvýživy v minulých letech a těžké práce maminka v 18 letech ještě nemá měsíčky a odvedla ji k lékaři. To maminka vyprávěla vždycky s vděčností, protože ji zachránila, aby mohla mít děti. To bylo pro maminku nejdůležitější poslání v životě.

U Patočků maminka pracovala do konce války. V létě roku 1945 měli s tatínkem velkou svatbu. Traduje se, že se maminka vezla do kostela ve Valdštejnském kočáře taženým bílými koňmi. Já o těch bělouších pochybuji. Patočkovi měli dva pěkné hnědáky, žádné kočárové koně, koně pracovní, ale jak jsem slyšela, dávám dál.

Na svatbu přijel i tatínek ze Slovenska a její krásná sestra Maryška. Svatba málem skončila tragickým skandálem, když si pan farář vyhlédl mého dědečka v kostele (žádný z Čechů se tak pokorně a vroucně nemodlil) a řekl mu: "Vy jste jistě tatínek Věrušky od Patočků (znal maminku dobře - chodila na mši každou neděli a krásně zpívala). Vy tu svatbu nesmíte dopustit! Ta rodina Němcová, to jsou neznabozi, to ji zahubí." A dal mu dokonce peníze na cestu zpátky. Dědeček pana faráře poslechl a začal balit kufry. Legenda opět praví, že můj zdvořilý tatínek poprvé a naposledy na dědečka, maminčina tatínka, zakřičel, ať ty kufry zase pěkně odnese nahoru a počká, jaká ta svatba opravdu bude, že se milují, v Boha věří a hotovo.

Maminčina svatba. Malá družič je Anuška. Druhá nejmladší družička první zleva je moje krásná teta Maryška, Za maminkou stojí její tatínek, který málem odjel zpátky na Slovensko. Za tatínkem stojí pan Patočka a jeho dcera Růženka je družička stojící vedle mého tatínka....

Dědeček kupodivu poslechl a svatba byla. V modlitebně církve Československé, v té době nové a velmi populární evangelické větve. A dědečkovi se prý svatba moc líbila. Nevěstě to slušelo, ženich byl fešák a za družičku jim byla nejen maminčina sestra, Patočkovic dcera Růženka a kamarádky, ale i ženichova dcera, čtyřletá Anuška. Můj tatínek byl vdovec. A maminčin synáček jedináček. To obojí je velmi důležité pro další vývoj jejich osudu a manželství.