Když se dítě ve škole necítí dobře, může to mít řadu příčin.
Učitelé jsou lidé jako všichni ostatní a mohou mít své oblíbence i neoblíbence. Nepříjemné pocity ze školy mohou ale být i signálem, že dítě někdo šikanuje.
Pokud tedy dítě opakovaně mluví o tom, že se ve škole necítí dobře, musíme tomu věnovat pozornost. Někdy může být příčina dětských stesků až banální. Prvňák Radek chodil domů se stížností, že ho paní učitelka nemá v oblibě, docela často. Jeho maminka Lenka Bílá vzpomíná, že někdy byly tyhle stesky skoro na denním pořádku. "Víš, ona má raději holky. Víš, ona mě nemá ráda," říkával mi cestou domů. Zkušená učitelka Markéta Klingerová v podobných případech radí s dítětem situaci rozebrat. "Snažila bych se nejdřív si s dítětem vyjasnit, z čeho usuzuje, že ho paní učitelka nemá ráda. Někdy jde jen o velice subjektivní pocit, který nemá nic společného s realitou, a paní učitelka by se moc divila, kdyby to věděla - můžeme zvážit, zda se s ní o tom neporadit," doporučuje odbornice. Lenka to tedy udělala. "Radek mi vyprávěl, co se děje u nich ve škole - samozřejmě že to nebyl žádný pohovor, snažila jsem se z něj jen nenápadně vytáhnout, jak to u nich ve třídě chodí. A přišla jsem na to, že paní učitelka používá stejné desky, jako dostaly všechny holčičky ve třídě; holky mají desky s beruškami a kluci s autíčky. Ne že by Radek nějak bažil po beruškách, ale měl pocit, že když paní učitelka nemá desky jako on, je někde chyba. Stačilo mu vysvětlit, že možná na paní učitelku beruškové desky prostě zbyly a bylo po stýskání," usmívá se Lenka. Sluší se dodat, že kdyby Lenka synovy problémy neřešila a mávla nad nimi rukou se slovy "však on si zvykne", možná by problém odezněl sám a možná by se u dítěte naopak rozvinula školní fobie.
Někdy to ale už na první pohled není tak jednoduché a hlavně nevinné. Své o tom ví maminka již odrostlejší školačky Evy Jana Rozmanová. "Bylo mi jasné, že dceři škola nepůjde tak hladce, protože už ve školce bylo zřejmé, že má ‚náběh' na poruchu učení. Ale co se dělo ve škole, to mě docela ‚dostalo'. Když Evička chodila ze školy s tím, že nestíhá, byla jsem ještě v klidu, ale když pak říkala, že je ve třídě ta nejhloupější a zopakovala mi hodnocení svých prací, docela mě to dopálilo," vzpomíná na školní začátky své dcery Jana. Markéta Klingerová v podobných případech doporučuje domluvit si schůzku s pedagogem. "Pokud jsou tu jasné ukazatele - třeba sarkastické poznámky na adresu dítěte nebo evidentně nespravedlivé hodnocení -, jsou dvě možnosti: buď zajdu za paní učitelkou a svěřím se jí - nejprve pochválím, co se dá, a vše podám neobviňující formou, jinak by se paní učitelka mohla podvědomě zatvrdit - se svojí obavou, aby dítě neztratilo chuť do učení - tento postup zvolím asi u dětí na 1. stupni, kde se formuje přístup k učení na celý život." Jana Rozmanová to tak udělala, domluvila se s učitelkou své dcery na individuální konzultaci a snažila se situaci nějak vyřešit. "Bylo mi trochu nepříjemné začínat chválením učitelčiny práce, ale zároveň jsem si uvědomovala, že si tak můžu připravit ‚terén' pro další domlouvání. Až když jsme si s učitelkou v podstatě notovaly, zavedla jsem řeč na to, co mě trápilo nejvíc - ty různé drobné ironické poznámky a jedovatosti, které v mé dceři vzbuzovaly dojem, že je nejhloupější. Během rozhovoru jsem přišla na to, že paní učitelka moc neví o tom, co to jsou poruchy učení, a došla jsem k závěru, že je vlastně bezradná. Ptala jsem se jí, co bychom podle ní měli dělat, a ona - nejspíše ve snaze zbavit se žákyně, s níž si neví rady - nás odkázala do jiné školy, kde mají program pro děti s poruchami učení. O téhle možnosti jsem nevěděla; díky tomu, že jsem odolala pokušení paní učitelce vynadat, se povedlo, že intervenovala u ředitele té druhé školy a Evičku bez problému převedli jinam s tím, že se jí tam dostane odborné pomoci, což se také stalo. I když jsem si o paní učitelce myslela své, nakonec jsme se rozešly v míru," vzpomíná maminka dnes už středoškolačky Evičky Jana.
Pocit, že mu učitelka jen "zatápí" a nemá ho ráda, může mít i starší školák. Markéta Klingerová doporučuje u starších dětí trochu jinou strategii. "Starším dětem můžeme vysvětlit, že každý člověk má nějaké založení, nějaké vlastnosti a zkušenosti, a každý se sám v sobě s něčím potýká. "A když pak potká někoho, kdo v něm ‚zabrnká' na tu problematickou část nitra, projeví se to třeba tím, že je na něj za to nepříjemný - to ale neznamená, že by byl jeden nebo druhý z nich špatný. Jen máme každý se sebou co dělat… Když tohle dítě pochopí, můžeme společně sestavit plán, jak s tímto učitelem vyjít. Pomůže, když si dítě řekne: ‚Dám si pozor, abych měl věci v pořádku.' nebo ‚Nepříjemné poznámky učitele si nebudu brát k srdci, řeknu si, že má asi špatný den.' či ‚Já jsem v pořádku takový, jaký jsem.' Určitě je dobré nemávnout nad pocity dítěte rukou, je dobré věnovat jim pozornost, dítě podpořit a zvednout mu pošramocené sebevědomí, ale není dobré narušovat jeho úctu k učiteli výroky typu ‚Učitelka je kráva '. Tím zavíráme dveře jakékoli možnosti nápravy vztahů mezi nimi; navíc nemůžeme očekávat, že od ‚krávy' se dítě bude chtít něco naučit," radí pedagožka.
Mladší i starší školáci budou v případě, že si sjednáme s učitelem schůzku, jistě zvědaví, na čem jsme se dohodli. Není dobré dítě zasvěcovat do případných konfliktů, protože tak jen umocníme jeho antipatii k učiteli, ale můžeme mu říci, že jsme se bavili o tom, jak to zařídit, aby se dítěti ve škole dařilo lépe a co konkrétního jsme vymysleli.
Nepohoda ve škole a neshody s učitelem může dítě dávat najevo i nevědomě. Bolesti hlavy, bříška, nevolnosti, které se objeví vždy se začátkem školního týdne a zázračně odezní v pátek odpoledne nebo o prázdninách, by nás měly varovat, že se asi "něco" děje. Stejně jako když učitel onemocní a nastoupí dočasný "supl", který dítěti "sedne" a potíže zmizí. "Pokud dítě reaguje na určitého učitele opakovaným pláčem, strachem, depresivními stavy nebo psychosomatickými problémy (zvracení apod.), je třeba to řešit ve spolupráci s odborníky (učitel, výchovný poradce, psycholog, lékař)," doporučuje Markéta Klingerová. V každém případě je ale dobré nehledat problém pouze v učiteli a v jeho přístupu. Je klidně možné, že dítě má nějaké "horší" období, nové učivo je pro něj náročné a na stres reaguje nevědomými psychosomatickými problémy. Také může trpět šikanou ze strany některého spolužáka. Možností, které jsou ve hře, je docela dost.
Pokud ale máme dojem, že jde o šikanu, je dobré nečekat a co nejdříve si domluvit schůzku s učitelem a v ideálním případě i se školním psychologem nebo zástupcem vedení školy. V případě, že dítě vnímá nějaké "zasednutí" ze strany učitele, je situace dost závažná. Markéta Klingerová říká, že učitel rozhodně svým chováním k jednotlivým žákům ovlivňuje i jejich pozici ve třídě. "Může toho využít pro zlepšování třídního klimatu, nebo také může postavení některých žáků ve skupině zhoršovat," vysvětluje. Taková situace je podle odborníků možným podhoubím pro vznik šikany. A jak poznáme, že naše dítě možná někdo šikanuje? Pokud se dítěti "záhadně" ztrácejí pomůcky, peníze nebo oblečení, nechce se před námi převlékat, protože skrývá modřiny, má psychosomatické potíže jako nevolnosti, bolesti břicha a zvracení před odchodem do školy, pláče nebo je sklíčené, je bohužel možné, že se stalo obětí šikany.
Když se dítě ve škole "necítí", nabízí se - zdánlivě - jednoduché řešení. Najdeme jinou školu, začneme znovu a bude. V případě dětí, které mají poruchu učení, to může pomoci, ale jen v případě, že najdeme školu nebo třídu nabízející vhodný program. Neměli bychom to ale podnikat na vlastní pěst; přeřazení do školy se speciálním programem musejí předcházet vyšetření u psychologa a speciálního pedagoga a přechod do specializované třídy by mělo provázet sestavení individuálního vzdělávacího plánu a rodiče by měli mít možnost postup konzultovat s nezávislými odborníky. Změna školy někdy pomůže i v případě, že se dítě stalo obětí šikany. S dítětem se ale také musí pracovat. Kromě podpůrné psychoterapie a někdy i léků, které dítěti pomohou překonat trauma, také musíme zjistit, zda dítě nějak nevědomky neprovokuje a nebudí agresivní projevy v lidech s násilnými sklony.
Je ale dobré vědět, že změna školy je krajní řešení, které nemusí zabrat. "I změna třídy dítě výrazně zasáhne, přijde o kamarády a vytvořenou pozici ve třídě, a adaptace na nový - již utvořený - kolektiv není žádná legrace; dítěti se může stýskat, a pokud neoplývá sebevědomím, může mít problémy ‚zapadnout', může se i zhoršit prospěch…," říká Markéta Klingerová. A dodává, že pokud dítě mění třídu nebo školu proto, že zlobí, vyrušuje, nebo kvůli nesouladu s učitelkou, je to ještě náročnější. "V případě, že si paní učitelky bývalé i nové třídy spolu rozumí, předejde nejspíš dítě jeho ‚pověst' z pohledu bývalé paní učitelky - a známe účinek negativního očekávání."
Změna školy s sebou nese ještě jedno nebezpečí, které dobře zná učitelka jedné malé školy v severních Čechách. Zkušená pedagožka Jana Pokorná má tento fenomén spojený s termínem "putovní děti". "Když rodiče přijdou s tím, že by možná jejich dítěti pomohlo, kdyby šlo do jiné školy, vždycky si vzpomenu na dítě, s nímž jsem se setkala na začátku své pedagogické praxe. Byl to druhák, který byl v polovině školního roku již ve své páté škole. U nás ve městě je šest škol a my jsme byli jeho pátá štace. Zlobil, rušil, nedával pozor, otravoval, pošťuchoval spolužáky a hlavně neskutečně provokoval učitele. Už na začátku první třídy měl ‚našlápnuto' na třídní důtku. Žádný učitel ho nevyhodil, to ani nejde, ale rodiče vždy po nejvýše třech měsících kapitulovali a kluka dali do jiné školy. Až u nás přišla kolegyně na to, že jeho zlobení může mít nějakou příčinu. Zjistilo se, že nedoslýchá," vzpomíná Jana Pokorná. Podobné "putovní děti" jsou varováním, že vždycky stojí za to hledat, jestli za nežádoucími projevy nebo nepohodou není nějaký hlubší problém. I když někdy změna funguje, není to tak vždycky, proto si ji nechme v záloze až jako poslední možnost.