Jak mluvit o tom, že nemůžu mít děti?

Přestože existují jedinci, kteří děti mít nechtějí, ve většině případů jsou potomci naplněním a jakýmsi potvrzením smysluplnosti života. S diagnózou neplodnosti se sami těžko vyrovnáváme – jak potom zvládnout situace, kdy o tom musíme mluvit s druhými?

Touha po zplození potomka je velmi přirozená, biologicky i evolučně naprosto normální. Nicméně v současné době bohužel přibývá párů, které dítě mít nemohou, přestože po něm touží a snaží se o něj. Do jisté míry se na tom podílí i fakt, že se pro narození prvního potomka rozhodujeme ve zralejším věku. Některé prameny uvádějí, že jestliže jsou ve dvaceti infertilní pouhá 2 % žen, pak je to kolem pětatřicátého roku věku už 25 % a na přelomu čtyřicítky celých 40 %.

Jestliže si člověk sám nevybere být bezdětný, je pro něj diagnóza neplodnosti zátěží, se kterou není lehké se vyrovnat. Taková situace vyvolává v člověku velikou beznaděj, frustraci, která mnohdy může výrazně narušit pocit existenciální jistoty. Ženy se s tímto faktem vyrovnávají častěji hůře než muži. Pro ženu bývá nemožnost naplnit své mateřství bolestnější, protože je přece jen v určitém věku biologicky naprogramovaná počít dítě. Ale i muži mohou velmi trpět, trápit se a může být pro ně obtížné najít důvod své vlastní existence.

Informační embargo nepomáhá

Existuje sice mnoho medicínských způsobů řešení neplodnosti, jestliže však všechny dostupné možnosti selhávají, čelí člověk osobní i partnerské krizi. Je třeba se poprat s vlastními emocemi a společně s partnerem rozhodnout, co dál. Nicméně s danou situací se člověk musí poprat také navenek, vůči svému okolí. Od určitého věku nebo po určité době společného soužití se jaksi samozřejmě očekává, že partneři založí rodinu.

Otázky a připomínky přicházejí ze všech možných stran, nejvíce od potenciálních babiček a dědečků, kteří by si přáli vnouče. Každý má právo řešit svoji těžkou situaci tak, jak je pro něj nejschůdnější – jenže pokusit se odpovědi vyhnout, mlžit, odvést řeč jinam dlouhodobě nejde. Jestliže se odmítáme o daném tématu bavit, stává se z něj veliké tabu. Pokud pár vyhlásí na téma dítě informační embargo, vystavuje se tomu, že se od něj mohou lidé stahovat. Existují-li totiž v komunikaci jasná tabu, většinou se jako chobotnice rozpínají do stran i na jiná témata. Pak se může při nejrůznějších příležitostech stávat, že komunikace „divně“ ztichne a nastane trapné ticho, protože všichni se bojí na okolnosti zeptat a nikdo neví, jak v konverzaci pokračovat. Proto je vhodné, i přestože je to velmi soukromé a bolestné téma, zkusit si s partnerem (případně i za pomoci odborníka) vytvořit komunikační strategie, při nichž téma neodsouváme zcela stranou. Umožníme lidem kolem nás – zvláště těm blízkým –, aby o našem trápení věděli, a zároveň si držíme hranici, kam až je chceme vpustit. Předcházíme tím také vzniku různých pomluv a dohadů, proč vlastně děti nemáme. Vědí-li ostatní, že je téma pro nás bolestné, většinou se mu přirozeně vyhnou.

Mám to říct partnerovi hned?

V poněkud odlišné situaci je člověk, který o sobě ví, že je neplodný, a navazuje nový partnerský vztah. Ten řeší situaci, kdy tomu druhému onu závažnou informaci sdělit. Je velmi obtížné dávat všeobecné rady a doporučení, kdy a jak by toto velmi závažné sdělní měl neplodný partner říci – nicméně by měl mít na paměti, že z pohledu jeho protějšku je naprosto normální, že když vstupuje do vztahu, budoucí narození dítěte považuje za reálnou možnost. Proto ve chvíli, kdy se vztah stává důvěrnější, intimnější a vede k reálné zamilovanosti, je vhodné partnera o daném zdravotním stavu informovat. Pro oba partnery je rozhodně vhodnější, aby to bylo v začátcích formování vztahu, aby informace byla sdělená jako fakt, který daného člověka handicapuje, nicméně jej nevyřazuje z možnosti najít si partnera na celý život.

Pro partnera, který sám děti mít může, je pak důležité například i to, zda neplodný muž nebude ženě bránit v umělém oplodnění dárcovskou spermií či jestli neplodná žena bude moci přijmout dárcovské vajíčko (má-li „jen“ nefunkční vaječníky). Pokud však není schopna dítě donosit a pár si nepřeje zůstat bezdětný, jedinou legální možností je adopce či pěstounská péče. Existují ale i páry, které dokážou napřímit své síly do jiné smysluplné činnosti než je rodičovství.

Autorka je psycholožka, zabývá se psychologickým a sexuálním poradenstvím a psychoterapií.