I dnes je v životě místo na zázrak

Vánoční čas bývá často označován adjektivy kouzelný, tajemný… Jenže dnes si to často představujeme tak, že bychom měli pod stromečkem „vykouzlit“ co nejvíc dárků a tajemství se snažíme vědecky vysvětlit. Přesto je v našem životě stále místo pro zázrak, říká teolog a filozof Tomáš Halík. Zažijeme ho kdykoli, kdy jsme schopni žasnout a pocítit vděčnost…

Víme přesně, proč potřebujeme umět jazyky, pracovat s IT, vzdělávat se v určitém oboru. Lze podobně jednoduše říci, k čemu vlastně člověk v životě potřebuje duchovní rozměr?

Lze to říci velmi jednoduše: aby byl skutečně člověkem. Právě duchovní rozměr odlišuje člověka od všeho ostatního v celém kosmu. Nabídl bych tuto definici: duchovní je to, co souvisí s hledáním a prožíváním smyslu života. Člověk sám „je“ otázkou po nejzazším smyslu, není však sám sobě odpovědí, pro odpověď musí „překročit“ sám sebe, „jít do hloubky“ či „vystoupit výš“, podle toho, které z těch prostorových metafor sebepřesahování dáváte přednost. Proto je toto hledání smyslu srdcem veškeré kultury.

Přesto stále slyšíme, že duchovní rozměr v životě mnoha z nás chybí…

Nevěřím, že někomu tento rozměr absolutně chybí, to by opravdu klesl na animální úroveň; je to jakýsi „smysl pro smysl“, který podobně jako jiné smysly může být u různých lidí více nebo méně vyvinut, a buď vědomě kultivován, nebo zcela zanedbán či skutečně potlačen na minimum. Existují kulturní prostředí, která duchovní dimenzi života rozvíjejí, a jiná, která ji zanedbávají. Náboženství jsou od nepaměti privilegovaným místem kultivace duchovního života. Tam, kde jsou ta tradiční vytěsněna ze života společnosti nebo pozbyla věrohodnosti, nastupují různé náhražky a pseudonáboženství. Některá jsou hodna úcty, třeba různé druhy umění, jiná jsou kýč, ještě jiná mohou být destruktivní. Ovšem existují i destruktivní podoby klasických náboženství, např. fundamentalismus a fanatismus.

Je v našem dnešním moderním životě ještě místo pro tajemno?

Pozor: nejrůznější „tajemna“, okultismy, duchařiny, ezoterika, New Age apod. považuji právě za směs kýče a karikatur duchovního života a jsem na ně dost alergický. Mohou někdy posloužit v koktavých počátcích duchovního hledání k tomu, aby si člověk uvědomil, řečeno slovy Švejka, že „existují věci mezi nebem a zemí, o nichž nemáme ani ponětí“, a aby uchránily člověka před primitivním materialismem, vulgárním pozitivismem a scientismem. Ale ezoterické příšeří je podobně škodlivým extrémem jako materialismus, je vulgarizací a diskreditací duchovní dimenze života. Víra, jak ji chápu, nedává „jistoty“, ale učí žít s tajemstvím. Na rozdíl od problémů, které lze vyřešit a být s nimi hotov a které jsou předmětem vědy, tajemství, jímž se zabývá filozofie a teologie, nemá dno -stále zve k novým a hlubším interpretacím a je pochopitelné, že často jsou ty interpretace ve vzájemném konfliktu, existuje mnoho různých cest a tato pluralita je legitimní. Moderní doba, která se otočila zády k tajemství a byla fascinována technickou racionalitou, byla logicky vystřídána postmodernou, která je dnes podobně fascinována spiritualitou, iracionalitou, „tajemny“ všeho druhu. Myslím, že je to zas extrém. Věřím s Benediktem XVI. v „novou alianci vědecké racionality a víry“, v kompatibilitu víry, která neodmítá kritické myšlení, a vědy, která neodmítá morální a duchovní rozměr života.

Slyšela jsem názor, že rodiče na Západě to mají o Vánocích snazší - řeknou dětem, že dárky naděluje kouzelný dědeček na saních Santa Claus. Ale jak vysvětlit Ježíška, když se zvídavé dítě začne ptát: Copak to mimino v jesličkách může běhat a nosit dárky? Anebo je to ten velký Ježíš, který je v kostele mrtvý na kříži? Nejsouli sami vychovaní ve víře, nevědí, co vlastně říct. Co byste jim poradil?

Nejsem expert na náboženskou výchovu dětí, sám děti nemám a pracuji v Akademické farnosti s dospělými. Řekl bych, že je dobré rozdělit si kompetence - nechť je Santa Claus patronem těch komerčních Vánoc a nechť dítě Ježíš není taháno do výkladů supermarketů a zůstane uchováno pro ty, pro které Vánoce nejsou jen trumfováním se v množství dárků a přežíráním. Považuji za dost nebezpečné používat pojem „víra“ pro mýtopoetické legendy a vánoční mýty - pak se totiž může stát, že si někdo omylem myslí, že víra v Krista je něco analogického infantilní „víře na Ježíška“ poletujícího za okny. Spíš bych dětem asi řekl, že jim něco hezkého koupíme, protože společně na celém světě slavíme Ježíšovy narozeniny. Ale možná děti podceňujeme: zdá se mi, že děti podobně jako lidé archaických kultur si do jistého věku uchovávají báječnou schopnost žít paralelně v mýtickém i „reálném“ světě. Teprve někdy ve školním věku se tato schopnost ztrácí a dospělý už umí žít jen v jednom, nebo druhém a většinou navíc od toho mýtopoetického, není-li třeba umělec, ztratil klíče.

A jak se stavíte k prolínání různých křesťanských tradic a představ, z nichž vánoční Santa je asi nejviditelnější?

Je dobré mnoho věcí poznávat a mít otevřené oči, mysl a srdce pro vše dobré, ale také vědět, kde jsem doma. Duchovní guláše, zplichtěné stylem, jímž Čapkův pejsek a kočička vařili dort, vedou jen k duchovním průjmům.

Je dnes ještě místo pro zázrak? A má jinou podobu, než míval dříve, když mnohé z těch dřívějších jsme schopni vědecky vysvětlit?

Zázrak zažijeme kdykoli, kdy jsme schopni žasnout. Svět a život je zázrak, nevylučujeme--li to, co je „za zrakem“, v hloubce, pod povrchem. Filozofie podle Aristotela začíná údivem - údivem, že je vůbec něco a není spíše nic. A zbožnost začíná tam, kde se k tomu údivu přidruží hluboká vděčnost. Člověk neschopný údivu a vděčnosti zázraky vidět nemůže, vidí jen banality. Definovat zázrak jako „porušení přírodních zákonů“ je pitomost; nazírání přírody v kategoriích „zákonů“ patří do jiné doby a k jinému obrazu světa, tyto alternativní obrazy světa bych naprosto nepletl. Biblický text, abstraktní malba a laboratorní analýza jsou tři různé legitimní výpovědi o světě, každá z těchto perspektiv obsahuje jiný aspekt pravdy, jednu nelze nadřazovat druhé.

Multikulturní vlivy přinášejí i inspirace z jiných náboženství - mnozí naši mladí lidé se cítí být blízko např. buddhismu. Čím je oslovujete? Co jim podle vás nabízí zajímavějšího než domácí křesťanská tradice?

Moji přátelé, skuteční buddhističtí mistři z Japonska a dalších zemí Orientu, si z většiny „západních buddhistů“ dělají legraci. Říkají, že oni buddhismus vůbec pochopit nemohou, že ve skutečnosti provozují křesťanství, jen zbavené toho, co jim na křesťanství připadá těžké či protivné: instituce církve a morální závazky. Já se na rozdíl od mnoha křesťanů snažím mladé lidi vést ke skutečné úctě k jiným náboženstvím, nepomlouvat je - pozvat jejich skutečné představitele, včetně dalajlámy, k přátelskému rozhovoru. A pak sami s údivem slyší, že například dalajláma jim říká: nehrajte si na buddhisty, berte raději vážně své vlastní náboženství. Koketování s exotikou bývá část duchovní cesty a člověk tam může najít řadu cenných inspirací, jsou tam úžasné poklady - ale u těch, kteří jdou opravdu do hloubky, pozoruji, že se časem „vrátí domů“ a s údivem zjistí, že co je fascinovalo na buddhismu, mohou najít v křesťanství též.

Prolínání kultur a náboženství je v Evropě realitou i kvůli přílivu cizinců, často muslimského vyznání. Nehrozí nám při snaze o ochranu našich tradičních hodnot „válka civilizací“, před níž varoval Huntington? Jak vlastně vymezit vztah k muslimům, chtějí-li například uplatňovat právo šaría?

Jsem pro náboženskou svobodu pro všechny, vůbec mne neiritují šátky ani minarety v Evropě, odmítám vidět za každým muslimem bin Ládina. Podle Koránu mají muslimové, pokud jsou v menšině, respektovat zákony hostitelské země; pokud jsou ve většině, mají nastolit právo šaría - toho bych se v Evropě nerad dožil. Doufám tedy, že Evropané najdou opět smysl pro rodinný život, budou ochotni plodit a vychovávat děti a nestanou se vymírající menšinou - ale především, že budou žít duchovní a mravní hodnoty, na nichž byla vybudována Evropa, tak přesvědčivě, že námi muslimové přestanou pohrdat jako civilizací, která zradila své vlastní náboženství a je materialisticky bezduchá.

Jak vlastně vypadají Vánoce kněze? Jak je budete slavit vy?

Do Štědrého dne kromě obvyklých univerzitních a jiných povinností trávím desítky hodin nasloucháním zpovědím lidí, kteří si chtějí před svátky uklidit nejen v bytě, ale i v duši; také jsem potravou médií, která tuší, že recepty různých zpěvaček na vánoční salát lidem nestačí k sváteční pohodě. Pak přijdou vánoční bohoslužby - letos bude půlnoční z našeho kostela přenášena Českým rozhlasem Praha - a po nich několik kýžených dnů volna, kdy každoročně chci zdolat pyramidu knih, které jsem si pro ty dny během roku nashromáždil.

Na předvánočním trhu by se měla objevit vaše nová kniha Divadlo pro anděly. Můžete nám ji představit?

Je dalším krokem v mém dlouholetém uvažování o možnostech dialogu mezi věřícími a nevěřícími, kdy se snažím ukázat, že to nemusí být střet mezi dvěma jasně vyhraněnými tábory, nýbrž že ten dialog se odehrává téměř v každém lidském srdci. Je-li víra věřícího živá, pak prochází jako všechny oblasti života i krizemi a zkouškami, je vystavena chvílím Božího mlčení. A je-li „nevěřící“ poctivý, i on musí občas zapochybovat o své nevíře. Jednou z inspirací této knihy byla výzva současného papeže Benedikta, aby i ti, kteří nemohou přijmout víru v Boha, se přesto snažili žít „jako kdyby Bůh byl“. Ptám se tedy, co vlastně rozlišuje život věřících a nevěřících a zda i věřící nemohou chápat víru jako hypotézu, kterou musí neustále ověřovat vlastním životem. Zaměřuji se více na způsob víry než na obsah víry, zajímá mne více to, jak člověk věří, než to, čemu věří. Jsem velmi zvědav na to, jak bude ta kniha přijata. Mám pocit, že je to snad nejhlubší a myšlenkově nejodvážnější z těch, které jsem dosud napsal.