Je tahle země pro "starý"?

V čekárně u lékaře? Při pohledu na zmatenou babičku, která se ztratila v hypermarketu? Co si myslí, o pětašedesátníkovi, který se s nimi připravuje na tandemový seskok padákem nebo společně s nimi vyplňuje vstupní test do jazykové školy?

Mají příslušníci mladších generací pochopení pro starší? Rozumí jim, nebo se nad nimi pohoršeně pozastavují? Zjara vzbudil pozornost předvolební klip Přemluv bábu, v němž herci Klára Issová a Jiří Mádl doporučovali svým vrstevníkům, aby vyrazili na venkov a přemluvili babičkou s dědou, ať volí pravici. Před podzimními volbami naopak odstartovala kampaň Mluvme o stáří - Nech moji babičku/ dědečka na pokoji. Té první bylo vyčítané přílišné zobecňování, konfrontační tón, pohrdání venkovem i neúcta ke stáří (vnoučata ignorují názor prarodičů a samy jim jdou radit). Druhá kampaň, vytvořená společností Elpida, která se věnuje práci se seniory, nás měla podle slov autorů přesvědčit, že se nemáme dívat na věk, ale na člověka. Jenže herečka Jana Plodková s energicky nasupeným výrazem, která na vizuálech kampaně zastiňuje poněkud rozpačitě se tvářícího seniora, také příliš nebourá vžitý stereotyp vnímání starší generace. Spíše se zdá, že se snaží změnit pohled na seniory jako na neproduktivní sociální skupinu, která si nárokuje stále větší částky ve státním rozpočtu, na přístup empaticky protektivní. Za poslední léta se podařilo poměrně podstatně změnit pohled na dětství - dítě se z jednoznačně podřízeného postavení stalo (mnohdy až příliš) respektovaným partnerem. Zato s dřívější představou stáří předávajícího zkušenosti a moudré rady si v době překotného technického rozvoje neumíme dvakrát poradit. Nicméně průzkumy, s nimiž vás seznámíme, ukazují, že se postupně mění nejen pohled na stáří, ale i senioři sami.

Vládne nám ageismus?

Pracuji v domově pro seniory, takže porozumět chování seniorů mám „v náplni práce“. Při jednání s rodinnými příslušníky pozoruji, že většina nedorozumění plyne především z neznalosti změn, které s věkem přicházejí. Rodiny se na nás často obracejí s dotazy, zda právě chování jejich babičky nebo dědečka je „normální“, někdy se za jejich chování stydí. A my je přesvědčujeme, že vzhledem k postižení Alzheimerovou nemocí mohou očekávat i horší věci než jen vulgární nadávky. Že by se mohli zkusit vcítit do svého dědečka, který trpí ztrátou sluchu - ať si zkusí opravdu zacpat uši a žít mezi ostatními, a možná uvidí, jak je těžké zůstat příjemným a radostným člověkem. Mnozí rodinní příslušníci se zlobí na své seniory, že si na poslední chvíli rozmyslí přestěhování do domova. Opět vysvětlujeme, že „starý stromek se těžko přesazuje“ a aby si představili v jejich roli sami sebe.

Setkávám se i s dalšími problémy seniorské populace - s minimální výší jejich příjmů, s postojem lékařů a veřejnosti obecně. A právě postoje lidí ke stáří jsem se snažila zmapovat ve své diplomové práci: Cítí se senioři diskriminovaní? A pokud ano, jak vymezit oblasti této diskriminace? Chtěla jsem zmapovat i názory mladších dospělých na seniory, zda se v nich objevuje ageismus.

Co vadí seniorům

Do výzkumného vzorku byli zařazeni jen senioři relativně soběstační. Přestože se odpovědi individuálně lišily, nejčastěji jsem se setkávala s tím, že senioři pociťovali diskriminační přístup v chování lékařů (přezíravost, předjímání poruchy sluchu, neochota k řešení zdravotních problémů z důvodu vyššího věku), personálu v sociálních službách (odebírání dokladů, omezování v jídle, nutnost dodržovat časový a provozní harmonogram). Stěžovali si na dostupnost služeb vzhledem k infrastruktuře (špatná kvalita chodníků, nedostatek nízkopodlažních vozů městské hromadné dopravy, vzdálenosti, schody), finanční zajištění (využití příspěvku na péči poskytovatelem pobytových služeb, obavy z budoucnosti vzhledem k výši důchodu). Mnozí se cítí zneužiti politiky pouze jako voliči. Za nedostatečné považují služby poskytující stravování v domácnostech, dostupnost a vzdálenost univerzity třetího věku či maturitu jako podmínku studia. V obchodech se setkávají s tím, že starý rovná se hluchý, a s neochotou nabízet jim zboží pro mladší.

V rodině seniorům často vadí nedostatek pozornosti, v zaměstnání chování spolupracovníků a nelibě nesou, že mediální obraz seniora vyvolává představu, že starý rovná se hloupý. Příliš nesouhlasí ani s přehnaným důrazem na mládí, protože oni v oblasti hodnot upřednostňují zdraví.

V některých oblastech si senioři uvědomují, že nevhodné chování není spojováno s věkem, ale spíše s momentální špatnou náladou nebo charakterem člověka. Hlavní rozdíly mezi seniory v pobytovém zařízení a doma jsou v dostupnosti služeb, kdy v zařízení jsou hlavní služby dostupné přímo v místě, a život zde je ve srovnání s životem doma levnější. Ovšem na úkor ztráty autonomie, omezování personálem, diskriminačního chování při jeho kritice.

A postoje mladých dospělých pracujících v sociálních službách? Senioři nejsou považováni za dostatečně finančně zajištěné. Na druhé straně je ale mladí vidí jako schopné učit se nové věci, objevuje se i názor, že v sexu není věk na překážku. Respondentům nevadí senioři ani jako sousedé ani jako společníci na dovolené.

Na čem se shodnou mladí i staří?

• finanční zajištění seniorů není považováno za dostatečné,
• přístup ke vzdělání pro seniory je považován za nedostatečný, - ve vztazích se spolupracovníky se objevuje názor, že s důchodovým věkem má zaměstnanec odejít do důchodu, že starší nemají mít vyšší plat jen díky věku ( je ovšem otázkou, zda je tento názor skutečně ageistický),
• „starý“ je spojován s pomalým a neochotným ke změnám,
• pro politiky jsou senioři pouze voliči, na které je nutno se zaměřit jen před volbami.

Přiznávám, že jsem čekala mnohem radikálnější postoje obou skupin. Je potěšující, že oslovení zaměstnanci sociálních služeb, kteří denně se seniory pracují, nejsou ageistickými postoji téměř zasaženi. V každém případě by si ale tato oblast života společnosti zasloužila více pozornosti. Kdyby se lidé již od mládí více seznamovali s nejrůznějšími souvislostmi stárnutí, možná by se podařilo poněkud odstranit obavy z této etapy života, protože lidé se tolik nebojí toho, o čem mají informace. Za prevenci ageismu považuji i výchovu k hodnotám. Místo peněz, úspěchu a zážitků preferovat morálku, úctu k druhému člověku, ohleduplnost, toleranci. Nejlépe vlastním příkladem.

Autorka je sociální pracovnice, v loňském roce absolvovala studium na PedF MU v Brně, obor sociální pedagogika. Diplomová práce, z níž ve svém článku čerpá, byla oceněna cenou PedF MU za významnou tvůrčí činnost.