Učitelka musí o své práci i o dětech přemýšlet

Práce učitelky v mateřské škole není jen hra a zábava s dětmi. Děti se ve školce učí pravidla chování, soužití s druhými a poznávají i samy sebe a své schopnosti. S Lenkou Krejčovou jsme si povídali o práci předškolních pedagogů z pohledu dětské psychologie.

Co by měla učitelka mateřské školy vědět o psychice a vývoji předškolních dětí?

Myslím, že nemusí znát nějaké složité teorie a cizí jména, ale určitě by měla vědět něco o vývojových charakteristikách předškolního věku, aby rozuměla tomu, čím dítě prochází, co prožívá, co je typické pro dítě ve věku tří, čtyř, pěti let, což je v tomto vývojovém období strašně dlouhá doba. V mateřské škole dítě bývá od tří do šesti let, takže šestileté strávilo ve školce polovinu svého života. Tříleté dítě se navíc chová jinak než dítě šestileté, což musíme vzít v potaz, když přemýšlíme, jestli dát různě staré děti dohromady, nebo je dělit podle věku. Takže by určitě měla znát něco málo z vývojové psychologie. A protože každá učitelka musí komunikovat s rodiči dětí, měla by znát principy toho, jak dobře komunikovat s druhými lidmi. K dítěti patří jeho rodiče, kteří ho milují, žijí s ním a mají o ně zájem. Takže i když má učitelka pocit, že dítě něco potřebuje, nemůže to rodičům diktovat. Ke komunikaci s rodiči patří to, že je bere jako partnery. Ona i rodiče se starají o stejné dítě, a proto je třeba, aby spolupracovali.

Co si myslíte o nápadu, že by do mateřských škol chodily děti od dvou let?

To po pravdě není nic, co by tu ještě nebylo, pomalu se vracíme zpátky. Ale dřív tyhle malé děti chodily spíše do jeslí. Upřímně si moc neumím představit, že by tak malé dítě bylo v mateřské škole od rána do večera. To je náročné i pro tří-, čtyřleté dítě. Myslím si, že není nic proti ničemu, když tak malé dítě – samozřejmě pokud to zvládne – stráví několik hodin týdně v mateřské škole. Ale stejně tak může být v nějakém klubu nebo mateřském centru, která takovou péči zaštiťují. Myslím si, že dvouleté děti jsou ještě malé a jsou zvyklé být doma s rodiči.

Učitelka pracuje se skupinou dětí. Co znamená termín skupina z pohledu psychologa? Je to něco víc než jen soubor jednotlivců?

Z pohledu sociální psychologie je skupina mnohem víc než jen souhrn různých dětí. Každá sociální skupina má svoji dynamiku a lze očekávat, že se jednotlivci budou ve skupině chovat jinak, než když jsou sami. Funguje to tak i v rodině; pokud se jeden její člen někam vypraví, chová se jinak, než když jdou všichni společně. Je to přirozené. Ve skupině se potkává spousta různých vlastností, osobnostních rysů… Také je nějak vymezeno prostředí, to, co se bude dělat, působí tam různé sociální role. I malé děti vycítí, když se od nich něco očekává, když jim dáváme najevo, jak se mají chovat. Někdy jim úplně nevědomky můžeme dát najevo, že od nich čekáme chování, které je negativní. Nebo proto, že víme, že určité dítě je živější a trochu zlobí, určitým způsobem se vůči němu chováme. A tím ho můžeme postavit do role zlobivého dítěte. Ve skupině fungují i další principy, děti se spolu porovnávají. Není to samozřejmě tak výrazné jako v dospívání, ale i v tomhle věku děti pozorují, co dělají ty druhé, bojují o přízeň vedoucího skupiny, což je většinou učitelka. Mají tendenci na sebe upozorňovat, navzájem se od sebe učí. Skupina je pro dítě někdy přínosem a jindy může situaci komplikovat. Banální příklad – jakmile dítě začne chodit do mateřské školy, začne domů „nosit“ vulgární slova, která do té doby neznalo, a rodiče se jenom diví. Děti si mezi sebou prostě předávají nejen bacily. Děti se ve skupině učí společně žít. Když se ve třídě něco stane, děti jsou společně smutné nebo se společně radují, někdy je to, že spolužák řekne něco nezvyklého nebo zajímavého, donutí k tomu, aby o tom přemýšlely.

Práce s rozmanitou skupinou není hračka. Jak zajistit, aby se třída učitelce neslila v jednolitou masu?

Práce se skupinou je samozřejmě jiná, než když pracujeme s jednotlivými dětmi. Zvládání skupiny vyžaduje spoustu různých dovedností a patří k profesionalitě učitele na jakémkoli stupni školy. Ale s tím by si lidé měli tuto profesi zvolit. Nemůžou čekat, že budou stát před skupinou, která je bude automaticky poslouchat a následovat a oni pro to nebudou muset nic udělat. Základem jsou komunikační dovednosti, schopnost vyjadřovat se tak, aby mě všichni slyšeli, abych byla pro všechny srozumitelná, abych dokázala hovořit tak, že zaujmu. Některá učitelka dokáže dětem vyprávět nebo číst pohádku tak, že všechny sedí a ani nedutají, a druhá jim to přečte takovým tónem, že si děti dělají, co chtějí. Intonace, barva hlasu, tempo řeči, to jsou jednoduché věci, které ale mohou mnoho ovlivnit. Důležitá je i schopnost rozdělovat pozornost, což by měla být také součást základní výbavy učitele. Někdy to mohou mít o něco lehčí učitelé ve škole, kde děti sedí v lavicích a je to přehlednější. V mateřské škole se toho děje spousta, jedno dítě je tady, druhé zase tam, ale i tady je to nezbytné, jinak některé děti zůstanou mimo. Je dobré na to cíleně myslet. Někteří učitelé mají ten dar, že zvládnou se skupinou pracovat „jen tak“ a jde jim to. Ale myslím, že mnozí učitelé se chovají profesionálně proto, že naprosto cíleně uvažují o těchto aspektech práce se skupinou, myslí na to, co by měli udělat. Uvědomují si například, že když si povídají s dítětem, je dobré se k němu sklonit. Prostě jim v hlavě problikne „teď musím“. Dále je důležité umět si všímat drobných rozdílů mezi dětmi a umět na to reagovat. Když děti vidí, že je vnímáme jako součást skupiny a zároveň jako individualitu, jednoho se zeptám, jak se daří jeho pejskovi, druhého pochválím za pěkný obrázek, třetímu řeknu, že mi je jasné, že si vybere právě tuhle hračku, děti to vnímají. Tyhle drobnosti vytvářejí individuální přístup, díky němuž není ze třídy unifikovaná masa. Učitelé mají někdy pocit, že individuální přístup spočívá v tom, že si jedno dítě vezmu stranou a tam se mu plně věnuji. To může být někdy pravda, ale individuální přístup spočívá hlavně v tom, že o každém dítěti něco vím, uvědomuji si, že tohle dítě potřebuje utřít nos, protože to ještě samo nezvládne, další bych měla pochválit za to, že si samo zavázalo boty, protože to ještě před dvěma týdny neumělo. Jsou to drobnosti, které učitel mezi dětmi jen tak „utrousí“. Ale musí na to myslet. Ovšem to všechno, o čem se bavíme, je strašně obtížné, pokud je ve třídě jeden člověk na skoro třicet dětí. Pokud máme školky narvané dětmi, stávají se z nich „továrny“ a vede to k tomu, že děti směřujeme k průměru, v podstatě tu unifikovanou masu vytváříme.

Jak můžeme podpořit dobré vztahy mezi dětmi?

Podpora přátelských vztahů dělá hodně. Učitelka by měla jít dětem vzorem, být jim příkladem. Měla by se chovat přátelsky nejen k dětem, ale i k jejich rodičům. Děti mají neuvěřitelné radary a vycítí, že učitelce nějaké dítě není sympatické. I to je normální, nikdo se nezavděčí všem, vždycky se najdou děti, které se nám budou líbit více nebo méně. Ale když si člověk vybere profesi učitele, musí s tím umět pracovat. Jakmile učitelka dává najevo, že se jí na nějakém dítěti něco nelíbí, a opakovaně mu projevuje antipatii, pronáší komentáře „už zase ty“, „to se dalo čekat, že zase přijdeš pozdě“, „zase sis nezavázal boty“, začnou ho ostatní taky vnímat jako outsidera. Tyhle povzdechy jsou výchovně strašně neefektivní, dítěti to nijak nepomůže. A ostatní vnímají, že se nám tohle dítě nelíbí, něčím nás štve. Pokud se to opakuje, děti si řeknou, že když se tak může chovat paní učitelka, ony mohou taky. I tohle si učitel musí uvědomovat. Přátelské vztahy se dají podpořit společnými hrami, tím, že spolu děláme něco příjemného. A že děti vedeme k tomu, že si vzájemně děkují, že řeknou „prosím“, když oslovují svého spolužáka, že když přijdou do třídy, pozdraví ostatní. Jsou to drobnosti, které spoluvytvářejí konečný efekt.

Práce učitelky mateřské školy stojí hodně na kontaktu a vztahu s dětmi. Jak najít a zachovat hranici, aby se z učitelky nestala kamarádka, které mohou děti skákat po hlavě?

To se dá zařídit tím, že si člověk vybuduje svoji pozici ve třídě. Na jednu stranu se všichni mají rádi, učitelka je vůči dětem otevřená, naslouchá jim, hraje si s nimi, ale také vytváří pravidla, rozhoduje, co se bude dělat, prostě tomu „velí“. Je třeba vytvořit přátelský vztah, ale zároveň si uvědomovat, že nejsme ve skupině na stejné úrovni. Myslím, že v mateřské škole se to dá zařídit poměrně snadno, pomáhá věkový rozdíl. Ale samozřejmě je určité umění dokázat říci: „Ne. Tohle dělat nebudeme.“ Některá rozhodnutí se prostě čekají od dospělých a není nutné o tom složitě a zdlouhavě diskutovat, tím děti jen zatěžujeme. Ony to v podstatě samy ani nechtějí, netouží po tom, aby se pořád musely rozhodovat. Když se učitel postaví do role „nadřízeného“, svým způsobem dětem situaci zjednoduší.

Ale nesmí jim jenom poroučet.

Ano, je třeba to vybalancovat otevřeností vůči dětem, registrovat jejich potřeby, naslouchat jim. Musíme jim vycházet vstříc, ale na druhou stranu s nimi každé ráno nediskutujeme o tom, co budeme dělat. Právě přílišná benevolence vede k tomu, že nám děti začnou skákat po hlavě.

Co si myslíte o integraci dětí s handicapem? Jak k ní přistupovat, aby měla smysl?

Integrace má určitě smysl. Předškolní děti se seznamují se světem, poznávají a přijímají spoustu věcí, které jsou pro ně nové, tak jak jsou. Malé děti poměrně snadno přijmou něco, co se nám dospělým už zdá divné a jiné. My už máme nějaké zkušenosti, něco jsme zažili, bojíme se. To, že někdo nevidí, je na vozíčku, je pomalejší v myšlení, berou děti jako fakt. Úplně přirozeně se naučí, že třeba nevidomého spolužáka, kterému chtějí s něčím pomoci, musejí nejprve oslovit, že s dítětem s mentální retardací musejí určitým způsobem komunikovat, a my dospělí se zdráháme, stydíme. Ale děti to naprosto přirozeně nasají. Integrace je určitě přínos pro zdravé děti, nesmíme však zapomenout na dítě s handicapem, integrace musí být přínosná především pro něj. Je úžasné, když se dvacet dětí naučí, že někdo neslyší, ale to neslyšící dítě nesmí zůstat v koutě, kde se o něj nikdo nepostará. A taky se musí vytvořit podmínky pro to, aby integraci zvládla paní učitelka, která se nerozkrájí, neumí dělat zázraky. Integrace v mateřské škole má velké „ale“ ve vysokém počtu dětí ve třídě, kde se integrovaný žák „ztratí“.

Do školky chodí i děti, které jsou v něčem o hodně napřed než jejich vrstevníci – jsou výjimečně nadané nebo mají nějaký zvláštní talent. Jak je rozpoznat a podpořit?

Tyhle děti mají speciální potřeby, něco jim jde lépe, něco hůře. Buď je poznáme snadno, protože v něčem opravdu vynikají, ve čtyřech letech čte, v pěti násobí, a my to prostě vidíme. Jindy to úplně poznat nemusíme, dítě se chová naprosto běžně, a pokud nedává najevo, že potřebuje něco zvláštního, je třeba, aby si to ve školce hlavně užívalo, aby to tam pro něj byla zábava. Můžeme pro něj nachystat nějakou speciální aktivitu a stojí za to rodičům říci, že jsme si všimli, že je dítě v něčem napřed, že by stálo za to dítě podpořit v tom, že třeba dobře hraje na hudební nástroj. Navíc každý rodič rád slyší, že je jeho dítě šikovné a že se mu něco daří.

Učitelka se může setkat i s psychicky labilními, úzkostnými dětmi. Jak s nimi pracovat?

Úzkost, zvýšená plačtivost, strach, to vše může mít sto a jednu příčinu. Může to souviset s tím, co se děje doma nebo ve školce. A učitelka nemusí odhalit příčinu, zvláště když jde o problém, který vznikl doma. Dítěti se mohou rozvádět rodiče, mohl se mu narodit mladší sourozenec… Dítě, kterému se narodí sourozenec, může regredovat ve vývoji. Musí do školky, zatímco maminka je s miminkem doma a jemu připadá, že ho do školky odložili. A tak se rozhodne, že se začne počurávat.

Ono se ale nerozhodne vědomě, ne?

Samozřejmě že ne. Ale vidí, že když to bude dělat, získá tak pozornost a péči, kterou ztrácí. Všechny úzkostné děti potřebují vytvořit bezpečné prostředí, musejí mít pocit jistoty. Na druhou stranu by se však nemělo všechno točit jen kolem úzkostného dítěte, aby se zbytečně nenaučilo, že toto je výhodný postup, jak na sebe upoutat pozornost.

Dětské smutky se často bagatelizují. A to mi nepřijde jako dobrá strategie.

Hlavně se tím ničemu nepomůže. Dítě stejně bude dál fňukat. Můžeme to zkusit před dítětem pojmenovat. „Ty jsi dneska nějaká smutná.“ A možná dítě v ten okamžik řekne, že se pohádalo s kamarádkou, že se něco stalo. Může se z toho vypovídat. Dítě musí cítit bezpečí, vědět, že si smutek může dovolit, ale zároveň že se všechno nebude točit kolem něj. Učitelka by také měla umět předcházet situacím, které mohou dítě rozhodit. Děti třeba musejí vědět, co je čeká, upozorníme je např. na to, že půjdeme do divadla. Vysvětlíme jim, že půjdou ve dvojicích, že mají říct, když by se šlo moc rychle, že si mají hlídat kamaráda, a že to společně zvládneme. Ale neměli bychom jim říkat, že mají dávat pozor, aby se neztratily, protože když začneme upozorňovat na katastrofy, které by se mohly stát, tak se buď stanou, nebo o tom děti začnou přemýšlet a vykonstruují si různé scénáře. Takže bychom se měli vyvarovat všech hrozivých varování.

Neolizujte zábradlí.

Ano, přesně tak. Tím se děti jen zúzkostní.

A co s dětmi, které se nedokážou soustředit?

Někdy si skoro říkám, jestli se vůbec můžeme setkat s předškolákem, který se dokáže dlouze soustředit. Soustředění se totiž vyvíjí s věkem a malé děti se dokážou soustředit jen krátce. A také to je individuální; některé čtyřleté dítě si dokáže hodinu soustředěně hrát a jiné ne. Schopnost soustředění podpoříme tím, že se vždy věnujeme jen jedné činnosti. To je ve školce mnohdy samozřejmost, ale doma je to jiné. Není úplně vhodné, aby dítě ráno snídalo, přitom se dívalo na televizi, oblékalo se a do toho pípaly mobily. O tom by učitelka mohla přátelsky pohovořit s rodiči. Pozornost se vyvíjí a my to musíme podpořit, vést dítě k tomu, aby pozornost zaměřilo vždy jen na jednu věc. Nesmíme dítě zahlcovat hromadami podnětů. Méně je prostě více. Ale když dítě vidí, že dospělý řídí auto, při tom jí a ještě telefonuje, je to těžké. I dospělí mají co dělat, aby něco takového zvládli. Je dobré, když si učitelka uvědomí, že některé dítě se soustředí méně. Takové dítě si může posadit k sobě, a když mu pozornost utíká, pohladí ho, ukáže na to, co právě dělají a dítě si znovu začne všímat společné práce.

Můžeme již u předškoláků najít nějakou dispozici k poruše učení?

Samotná diagnóza se stanovit nedá, ale můžeme vnímat rizikové faktory. Myslím si, že bez ohledu na diagnózu je třeba registrovat, že dítěti něco prostě nejde tak dobře jako jiným dětem a vymyslet, jak ho podpořit a jeho rozvoj posílit. Diagnóza prostě není podstatná. Musíme rozvíjet to, co bude potřebovat – řeč, vnímání, grafomotoriku, vyjadřování… A nenechat to s tím, že si jen řekneme: „Aha, tady asi bude problém, až půjde do školy.“

A co specifické poruchy chování?

Poruchy chování, to je nálepka, která je myslím zbytečná. Některé děti zlobí víc než jiné, jiné působí neklidněji než ostatní. A někdy vidíme rodiče a hned víme, odkud vítr fouká. Ve školce se děti učí postupně zvykat na pravidla a je třeba nenechat zlobení a neplechy být a přecházet je. Pokud je problém v chování dán velmi benevolentní výchovou, nemusíme házet flintu do žita. Děti se rychle naučí, že doma se mohou chovat jinak, protože je to každému jedno, ale ve školce se musejí chovat podle pravidel, která platí tam.

Někdy se i stane, že takové dítě začne „vychovávat“ rodiče.

V okamžiku, kdy dětem vytvoříme jasný režim, oceníme správné chování a kromě srozumitelných pravidel jim také dáváme najevo, že je máme rádi, získávají tím jistoty. Vědí, že když o něco požádají nebo poprosí o pomoc, my jim vyhovíme, a tak to začnou dělat. A když vnímají, že ho za to chválíme, líbí se mu to. A může to vést i k tomu, že začne „vychovávat“ rodiče. Je to roztomilé, i když to rodičům asi tak nepřipadá.

Co si myslíte o zájmových kroužcích v mateřské škole?

Hrozně záleží na tom, jak jsou koncipované a o jaké kroužky se jedná. Když má třeba nadané dítě možnost výběru, není to špatné. Ale nejsem moc nadšená z toho, když se ve školce učí cizí jazyky, zejména když by dítě spíš mělo chodit na logopedii. Je-li dítě vývojově zcela v pořádku a dobře mluví, proč ne. I u kroužků platí, že méně je více, ale spousta činností se dá dělat v rámci normálních aktivit mateřské školy. Děti potřebují někoho, kdo se o ně postará, kdo jim pofouká rozbité koleno, potřebují se bavit s ostatními. Nemusíme jim pořizovat manažerské diáře, jak jsem viděla u jednoho dítěte v poradně – chodilo z kroužku do kroužku a bylo úplně zdecimované, vyčerpané. Je třeba si uvědomit, že v životě jsou období, kdy si jenom hrajeme a tím se vyvíjíme.

Práce učitelky v mateřské škole stojí hodně úsilí. Kde brát síly a nevyhořet?

Na to se občas ptá každá učitelka. Učitelskou profesi společnost docela podceňuje. „Mají dva měsíce prázdnin, tak co by ještě chtěli.“ O učitelkách ve školce si navíc často lidé myslí, že si s dětmi jenom hrají. Je třeba, aby ve školce vznikl dobrý tým, aby spolu kolegyně mluvily o tom, co dělají, poskytovaly si podporu. Pokud takovou podporu učitelka nemá, je na cestě k vyhoření nebo k odchodu na jiné pracoviště. Také pomáhá další vzdělávání. Stojí za to občas vypadnout ze svého pracoviště, setkat se s lidmi, kteří jinde dělají něco jiného, dozvědět se o jiných přístupech a metodách, být chvíli tím, kdo informace přijímá. I když se vzděláváme, můžeme si odpočinout. Klasický efekt vzdělávacích akcí pro učitele je, že se okamžitě rozvine diskuse, kde si lidé vyměňují zkušenosti a zážitky. To je přirozená a cenná přidaná hodnota všech kurzů pro učitele. Je samozřejmě nutné korigovat diskuse, které vedou jen k tomu, že všechno je špatně. Ale když učitel může mluvit o tom, že něco zvládl, pochlubit se nějakým úspěchem, a ostatní to ocení, je to pro něj jistá satisfakce. A do třetice je třeba, aby se učitelka nezaměřila jen na svou profesi, měla zázemí, věnovala se svým zájmům, nechodila jen z práce do práce. Těžší to mívají učitelé na malém městě, kteří potkávají žáky a jejich rodiče na každém kroku.

Jak podle vás vypadá dobrá paní učitelka ze školky?

Měla by přemýšlet o svých žácích a o své práci, nevnímat děti jako někoho, kdo přišel a prostě tady je. Měla by se snažit dětem porozumět a pochopit je a také hledat nové cesty. A uvědomovat si svoji zodpovědnost za rozvoj a výchovu dětí, snažit se poskytnout každému dítěti to, co potřebuje.