Už je to tady!

Už se to blíží. Za chvíli budu mít papírové oprávnění k tomu, abych se mohl „postavit“ před třídu žáků (lépe řečeno mladých perspektivních lidí). Radost z tohoto splněného snu a údělu - vyučovat, je jistě na místě. Ale… Z mé dosavadní praxe už vím, co mohu očekávat. Pocity radosti jsou najednou střídány obavami. Vím, na co se mohu ve školství (jako muž) těšit. Poměrně často se setkávám s lidmi, kteří mi toto povolání rozmlouvají a říkají: „Nebuď blázen!“ Bohužel mezi nimi jsou i učitelé, kteří ve školství pracují již řadu let.

Tak jako mnoho jiných dětí jsem si na základní škole při vyučování kladl otázku: „Proč tady vlastně sedím?“ Odpověď od většiny učitelů a rodičů byla stejná: „přece aby z tebe něco bylo.“ „Tak to jo, to je paráda. Jen si denně odsedím ve škole svých šest hodin a něco ze mě bude. Super, nenadřu se. Ale co ze mě bude?“ A tak jsem do školy chodil s novou nadějí. Později jsem zjistil, že je to nesmysl.

Na gymnáziu jsem si říkal, že takhle to dál nejde. Sedět a poslouchat. Efektivita toho, co jsem se ve škole naučil a zapamatoval si, pokulhávala. Musel jsem si to odedřít doma. „To přece není ono, musí to jít i jinak.“ A začal jsem si klást spoustu otázek směřujících k efektivitě vzdělávacího systému a k funkcím školy v naší společnosti. Věděl jsem, že bych rád učil, ale… Ale nedostal jsem se na vysokou školu, pedagogickou fakultu. Jak je to možné? Slušné známky na vysvědčení nebyly zárukou úspěšného složení přijímacích zkoušek. Ani to, že jsem již dva roky intenzivně spolupracoval se základní školou a volnočasovou institucí, že mám tedy základní praxi a motivaci pro výkon učitelské profese. A tady začíná můj příběh učitelského nováčka.

Mělo to tak být

„Pane řediteli, nedostal jsem se na vysokou.“ Oznámil jsem řediteli základní školy v Janovicích. „A co teď budeš dělat?“ zeptal se mě. „No, příští týden půjdu na pracák.“

Byla polovina letních prázdnin a zazvonil mi telefon. „Ahoj, nechceš u nás na půl úvazku učit?“ „Cože? No…jasně!“ zmateně jsem odpověděl.

První den v práci byl pro mě opravdovým šokem. V 8.00 začínala pracovní dílna. V budoucí sborovně pobíhali dělníci, sraz byl tedy ve třídě. Ředitel, zástupkyně, učitelé, školník, kuchařky, uklízečky a já. „Dnes budeme dělat SWOT analýzu školy,“ uvedl situaci ředitel. „Cože?“ ptal jsem se. Za chvíli jsem byl ve skupině s oblíbenou paní kuchařkou, dvěma učiteli, družinářkou a uklízečkou. Píše se rok 2004. To, že na této vesnické škole se dělají věci trošku jinak, jsem již věděl. Ale až tak?

V říjnu jsem odjel s mladou kolegyní na kurz Osobnostní a sociální výchovy (OSV) do Nového Jičína. Vrátil jsem se nadšený. Tohle, že se má ve škole dít? Bomba! Tak jdeme na to!

Na lednové poradě ředitel říká: „Tak nám vyšel dlouho očekávaný nový školský zákon. Na základě RVP budeme tvořit ŠVP.“ Z mých úst opět vychází: „Cože?“

Nechápavě kroutím hlavou, když už třetí sobotu zasedám se svými kolegy, učiteli, do školních lavic a stáváme se žáky. Lektor na sebe opět bere roli učitele a my se učíme o globálním oteplování. „Ale vždyť on skoro vůbec nemluví. To je samé: rozdělte se do skupin, přečtěte si odstavec, diskutujte, zapište, prezentujte a zhodnoťte svou práci ve skupině. Následují otázky: Co jste se jako žáci naučili? Co jste rozvíjeli? Jak jste se cítili? Jaká byla role učitele? atd. Sedím v kroužku, poslouchám teoretický příspěvek od lektora a najednou se rozpomínám na svá školní léta, vzpomenu si na odpověď, kterou jsem dostal na svou otázku („Proč tady vlastně sedím?“) na základní škole, vzpomínám na to, jak jsem na gymnáziu přemýšlel, že to musí jít i jinak. Vše mi dochází. „Jo, tohle je přesně ono!“ Cítím radost a naději. „Jo, učení má smysl, jde to i jinak. Chci to dělat!“

„Tak jak se máš?“ ptá se mě ke konci školního roku na jednom večerním posezení ve škole dcera pana ředitele. „Výborně, akorát bych měl jet příští týden na přijímačky do Prahy, ale asi nepojedu, nevidím v tom smysl,“ odpovídám. „To v žádném případě!“ říká studentka bakalářského studia v Olomouci. O několik týdnů později čtu v dopise z pražské pedagogické fakulty „přijat“. Hurááá!

Dnes mám dojem, že vše se stalo tak, jak mělo. Bylo dobře, že jsem se hned na VŠ nedostal a mohl jsem ten čas strávit v praxi. Byl to rok, který u mě změnil mnohé. Ukázal mi cestu v pedagogice a ve školství. A tak jsem začal být učitelským nováčkem.

5 let poté…

Vycházím z budovy pedagogické fakulty. Uvědomuji si, že mám poslední běžnou semestrální zkoušku na téhle fakultě za sebou. Cestou domů dumám, co mi tohle pětileté studium dalo. První moje myšlenka směřuje do Nasavrk na včelařské učiliště za panem Ducháčem - „To nejdůležitější, proč sem chodíte, je, abyste se vzájemně poznali, vzájemně zjistili, kdo jak se o včelky stará, a měli jste na sebe kontakty. To, co vám tady řekneme, není tak důležité, to si můžete přečíst v dobrých knížkách.“

„To sedí,“ říkám si. Dobří kamarádi, kontakty na ochotné vyučující, kontakty na odborné pracoviště, dobré školy a další školská zařízení, tipy na dobré knihy, návštěvy vědeckých, poradenských, odborných a výukových pracovišť, exkurze, sledování pedagogického přístupu jednotlivých vyučujících, odborné poznatky z pedagogiky, psychologie a dalších příbuzných oborů. Hned se mi vybavuje další myšlenka jednoho docenta z fakulty - „Choďte na ty přednášky i když vás to nebaví, alespoň vidíte, jak se dá učit špatně, a přemýšlejte, jak se tomu vyhnout.“ Tak o to vše bych v životě přišel, kdybych na vysokou nechodil. Ale…

Přesto mám smíšené pocity z toho, zda jsem na výkon profese učitele dobře připraven. Budu umět po vysoké škole učit lépe než před ní?

Hned však k tomuto hodnocení podotýkám, že studium mi umožnilo „mít čas“ a levně se doučovat jinde. Kurzy čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT), osobnostní a sociální výchovy (OSV), přístup k žákům podle typu jejich osobnosti (MBTI typologie), emoční inteligence (EQ) a další mi umožnily získat praktické dovednosti při víceméně teoretickém vysokoškolském studiu. Neustále se však vynořují další otázky: Proč jsem toto nezažil v rámci výuky na vysoké škole? Kde je chyba? V systému školství, který není zatím propojen? V pedagozích, kteří se přes svou vysokou odbornou erudici ve velké většině bojí vydat do neznámých metodických krajin? Nebo je to jen pohodlnost jet ve vyjetých kolejích a nehledat nové cesty efektivní výuky? Opravdu nevím, možná ode všeho trošku! Faktem však zůstává, že kvalita přípravy na budoucí povolání pokulhává i přes veškerou vysilující snahu většiny vysokoškolských pedagogů. Na tom se shodne většina mých spolužáků. Ještě, že se za vysokoškolské vzdělání neplatí, to bych se asi zlobil. Nebo raději jinak: proč se za vysokoškolské vzdělání neplatí? Z obavy, že za vlastní peníze by studenti požadovali vyšší kvalitu vzdělávání a že by mohli spolurozhodovat o tom, jak bude příprava na budoucí povolání zaměřena?

Být učitelem - hrozba, nebo výzva?

Ve vzduchu tedy zůstává spousta otázek, na které jsem nenalezl odpovědi ani ve spolupráci s magistry, doktory, docenty a profesory. Ptám se různých učitelů, sleduji pořady o školství v České televizi. Často se setkávám se strachem, obavami a pesimismem. Naštěstí i v bouřlivém moři tu a tam potkám spokojené námořníky s úsměvem na tváři a plné optimismu. To mě vždy potěší a povzbudí. Rád bych se připojil k této skupině. Stojím na rozcestí a mohu si vybrat. Buď školství a své zaměstnání vezmu jako hrozbu, nebo jako výzvu. Být učitelem v praxi je pro mě výzva. Je to možnost, jak přispět svojí troškou do mlýna. Ztotožňuji se s názorem, že zvolit si učitelské povolání je poslání a v dnešní době je to opravdu luxusní rozhodnutí. Myslím si však, že i poslání má být dobře zaplaceno a pro jeho uskutečnění mají být vytvořené dobré podmínky. Vždy jsem chtěl učit, cítím však odpovědnost vůči budoucí rodině. Opět si kladu otázku „kde je chyba?“ V politice nebo v celé společnosti? Jak si společnost váží učitelského povolání? Průzkumy říkají, že velmi. Tak proč jsou ve školství tak tíživé podmínky? Školství je sice komplikované jako celá naše společnost, přesto jsem přesvědčen, že existují cesty, jak z bludného kruhu ven. Ve společnosti i při studiích pozoruji, že z dlouhodobého hlediska má největší efekt lidskost, morální hodnoty a dobrá vůle.

Nechci se nechat zmást pesimistickou atmosférou a nalézám v tomto povolání spoustu dobrých věcí. Školní život, každodenní setkávání s mladými lidmi a dobrý pocit z dobře odvedené práce při rozhovoru s bývalými žáky je asi tou nejlepší odměnou, která pro mne znamená více než peníze. Co myslíte, vydrží mi ten idealismus, až jednoho dne založím rodinu?