Jaká je optimální velikost pěstounské rodiny?

VI. konference o náhradní rodinné péči, která se uskutečnila v červnu 1999, přinesla mnoho nových poznatků z teorie i praxe v péči o děti, které z nejrůznějších důvodů ztratily své původní rodinné prostředí. Byla to mimo jiné i informace týkající se výsledků grantové studie Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, která pojednává o analýze optimální velikosti pěstounské rodiny a zařízení pro výkon pěstounské péče.

Podrobné znění referátu naleznou případní zájemci ve sborníku, který připravuje MPSV ve spolupráci s pořadateli konference. Rovněž časopis Sociální politika uveřejnil závěry zmíněné grantové studie. Mezi statistickými údaji, dokladujícími názory pěstounů na optimální počet dětí ve velké pěstounské rodině i na další související otázky, které byly získány z vyplněných dotazníků, zůstaly zatím stranou pozornosti některé praktické poznatky, kterými samotní pěstouni doplňovali strohé odpovědi a které vyjadřují jejich názory na nejrůznější oblasti náhradní rodinné péče, především pak té z jejích forem, se kterou oni sami mají největší zkušenosti, a tou je pěstounská péče.

A protože v převážné většině byli do šetření zařazeni pěstouni, kteří se v průběhu své pěstounské péče starali o větší počet dětí, jde o nesmírně důležité poznatky, které by měly napomoci příslušným státním orgánům i nestátním subjektům, které se na organizaci náhradní rodinné péče podílejí, ke zlepšení podmínek při zabezpečení péče o svěřené děti a o jejich výchovu.

Názory, stanoviska, připomínky,

popřípadě návrhy pěstounů směřovaly do několika oblastí. S ohledem na skutečnost, že šlo o pěstouny, kteří v průměru vykonávali pěstounskou péči více než deset roků, nejvíce se v těchto svých poznámkách zabývali budoucností své rodiny, a to jak z hlediska uplatnění dětí a jejich postupného osamostatňování, tak i z hlediska zajištění jejich osobního života po oficiálním skončení pěstounské péče.

V tomto smyslu nejvíce obav vyslovovali pěstouni z tzv. zvláštních zařízení pro výkon pěstounské péče. Ti se především domnívají, že ze strany státu a příslušných obcí není pamatováno na zajištění rodiny v okamžiku, kdy musí opustit dům či byt, který jim byl pro výkon pěstounské péče většinou poskytnut. Domnívají se, že by jim měl být přidělen jiný byt, a to s ohledem na skutečnost, že i po skončení pěstounské péče v 18 letech většinou děti v rodinách zůstávají až do svého osamostatnění a i po opuštění domácnosti pěstounů se do rodiny vracejí, ať již sami, nebo se svými životními partnery a dětmi.

Většinou hovoří o menším bytu, než byl ten, ve kterém vychovávali početnou skupinu dětí. Obdobně se k uvedenému problému vyjadřují pěstounky, které zabezpečovaly pěstounskou péči v SOS dětských vesničkách. Někteří pěstouni vidí svoji budoucnost velice nejistě, dokonce hovoří v tomto směru o sociální nejistotě.

Na druhé straně je však velice potěšitelné sdělení řady pěstounů, že se i nadále cítí být rodiči dětí, které vychovali. I po skončení pěstounské péče jim dále pomáhají, a to většinou finanční podporou, ale i např. faktickou pomocí při řešení jejich bytového problému. Přesto jsou přesvědčeni, že by zde měla existovat ze strany státu určitá forma pomoci pro děti, u nichž skončila pěstounská péče, které se chtějí osamostatnit, ale nemají pro moment osamostatnění potřebné podmínky.

Jde o důsledky známého faktu, že do pěstounské péče přicházejí spíše děti problematické, jejichž výchova nebyla jednoduchá a které mají i potíže při hledání svého nového sociálního postavení po dosažení zletilosti a po skončení přípravy na svá povolání. Zvláště se tato poznámka týká dětí s určitým typem a stupněm zdravotního postižení. Pěstouni se domnívají, že některé z těchto dětí budou potřebovat celoživotní péči, včetně doplňkového systému pomoci pro případy, kdy již pěstouni, s ohledem na svůj věk, nebudou moci takovouto náročnou úlohu plnit.

Osmnáctým rokem péče nekončí

V této souvislosti pěstouni hovoří o chybném názoru, že pěstounská péče končí 18. rokem věku dítěte, popřípadě jeho osamostatněním.

Za zmínku stojí citace názoru jednoho z pěstounů: „V naší rodině, kde nejmladšímu svěřenému dítěti je dnes již 18 let, končí oficiálně fungování ,zvláštního zařízení pro výkon pěstounské péče'. Málokdo si však uvědomuje, že je zapotřebí i zítra, za měsíc, za rok vařit, prát, žehlit atd. pro děti které i po dosažení věku zletilosti nadále setrvávají u maminky a tatínka. Kdo si myslí, že pěstounka praští svojí funkcí a najde si vyčerpaná, v období přechodu, popřípadě obtížená jinými zdravotními problémy nové zaměstnání, je hlupák.“

Maminka zůstane maminkou se všemi svými starostmi a povinnostmi, s tou nekonečnou dřinou až do smrti. Starostí neubývá, ale přibývá, např. pomoc s péčí o vnoučata apod. Na dokreslení předchozích slov je nezbytné uvést, že v této rodině bylo vychováno devět dětí a v současné době již celkový počet dětí a vnoučat dosáhl počtu 21.

Dalším okruhem problémů, ke kterému se pěstouni spontánně vyjadřovali, byli problémy související se stávající legislativou, upravující jednotlivé formy náhradní rodinné péče. Většina jejich připomínek začínala slovy „ledacos postrádáme v zákonech“. Především byl podroben kritice samotný průběh řízení u soudu o svěření dětí do pěstounské péče. Děti se dostávají do nových rodin se zpožděním, což nepříznivě ovlivňuje jejich potřebný zdravý vývoj.

Pěstouni volají po větších pravomocích při rozhodování o osudu jim svěřeného dítěte, o možnosti provedení změn příjmení dětí podle jména pěstounů, o možnosti získání pasů pro svěřené děti, a to bez soudních průtahů a bez souhlasu pokrevních rodičů. Domnívají se, že by bylo potřeba dopracovat sociální zajištění dětí i pěstounů. V tomto směru se hovoří u velkých rodin i o potřebě určité profesionalizace druhého pěstouna-otce.

Několikrát se objevil i názor, že stávající občanská sdružení, zabývající se problematikou náhradní rodinné péče, v malé míře ovlivňují tvorbu nových právních norem, připravovaných pro tuto oblast.

Náročnost pěstounské péče dokladují názory pěstounů na odbornou pomoc ze strany sociálních pracovníků, pedagogů, psychologů, lékařů, právníků i dalších odborníků, kteří se na náhradní rodinné péči podílejí. Pěstouni si jsou vědomi, že s ohledem na značný počet problémových dětí, které do pěstounské péče přichází, potřebují pomoc s řešením zdravotních problémů, problémů s výchovou a vzděláváním dětí, s využitím jejich volného času apod.

Zvláště je tato pomoc potřebná v období puberty a dospívání dětí. Jako velice významnou hodnotí pomoc ze strany sociální pracovnice, která často zprostředkovává a koordinuje potřebnou pomoc. Pěstouni se však domnívají, že tyto pracovnice by měly mít větší kompetence, aby mohly rychle reagovat na problémy, vznikající v rodinách v souvislosti s péčí o svěřené děti. Na druhé straně je však třeba objektivně uvést, že se objevily i některé negativní zkušenosti pěstounů na pomoc ze strany sociálních pracovnic, a to především na způsob kontroly jejich pěstounské péče.

Jsou přesvědčeni, že když prošli náročnými testy před rozhodnutím o svěření dětí do jejich pěstounské péče, že následná předepsaná kontrola jejich počínání by měla vycházet především z pozice vzájemné důvěry a ne pouze z pozice pracovníka státního orgánu, který striktně zjišťuje, zda péče o svěřené děti se děje v intencích zákona. V několika případech pěstouni upozorňovali na potíže při získávání dávek sociální péče v souvislosti s potřebou úhrady některých zvýšených nákladů, které nemohou uhradit ze svých rodinných rozpočtů.

Setkání pěstounů

Velmi pozitivně jsou hodnocena setkání pěstounů. Většina připomínek ale směřuje k možnosti prodloužení délky jejich konání. Děti na těchto setkáních mají možnost seznámení se s jinými děti vyrůstajícími v pěstounských rodinách, předvádějí své dovednosti a jsou zaměstnány nejrůznějšími soutěžemi a hrami.

Na druhé straně pak pěstouni mají možnost pohovořit si s odborníky, kteří mají zkušenosti z náhradní rodinnou péčí i s problémy, které v jejích jednotlivých formách vznikají. Často si pěstouni ve svých poznámkách posteskli, že mají problémy se zajištěním prázdnin pro svěřené děti a v této souvislosti, pokud se jim děti podaří umístit do různých táborů, uvádějí potřebu zajištění částečné úhrady ceny, kterou musejí za pobyt dětí zaplatit.

V názorech pěstounů na potřebu pomoci se objevily i nabídky výměny zkušeností, získaných při péči a výchově některých typů problémových či zdravotně postižených dětí. Bylo by jistě namístě co nejvíce takovýchto nabídek využívat a pro potřeby širokého okruhu pěstounů je publikovat v časopisech, které jsou pro tyto účely určeny, ať již jde o časopisy odborné či o některé časopisy, zaměřené na určitou skupinu obyvatel či konkrétně na rodinu.

V tomto směru by významnější úlohu mohly sehrávat i nestátní subjekty, působící na tomto úseku, které podle názorů pěstounů, mají možnosti takovéto pozitivní zkušenosti zobecňovat, protože jimi poskytované služby jsou na vysoké odborné i kvalitativní úrovni.

Jako značný nedostatek se v několika případech objevuje chybění systému přípravy pěstounů, a to především pěstounů ve zvláštních zařízeních, na vlastní výkon pěstounské péče. Někteří pěstouni doporučují zajištění stáží ve vybraných zařízeních, zabezpečujících péči o opuštěné děti, popřípadě o děti se zdravotním postižením. Rovněž samotný průběh vyšetření, ať již jde o vyšetření zdravotního stavu budoucích pěstounů, či o podrobení se psychologickým testům a pohovorům, je podle slov pěstounů zdlouhavé.

Každodenní starosti

O každodenních starostech pěstounských rodin, a to jak rodin s menším počtem dětí, tak i velkých rodin, vypovídají připomínky, které se týkají potřeby zajištění pomoci matce-pěstounce při výkonu některých domácích prací, při zajištění péče o děti v případě její nemoci, popřípadě nepřítomnosti v rodině, zaviněné nutností návštěvy lékaře, ať již se svými zdravotními problémy či se zdravotními problémy některého z dětí. Pěstouni uvažují i o vhodnosti zajištění velkých nákupů potravin, drogistického zboží a pod. z velkoobchodní sítě.

Jedna z otázek dotazníku byla zaměřena na získání názoru pěstounů na zachování či nezachování kontaktu s původní biologickou rodinou. Většinou pěstouni ve svých vyjádřeních odmítali spolupráci s vlastními rodiči jim svěřených dětí. Domnívají se, že v rodině v průběhu určitého časového úseku, maximálně pak do 3 let od svěření dítěte do pěstounské péče, je v zájmu dětí, aby zákonným způsobem byla omezena možnost styku i rodičovských práv, pokud již v předchozím období tato práva nebyla omezena.

Za zmínku opět stojí citace názoru jednoho z pěstounů, který uvádí: „Po zkušenostech s návštěvami biologických rodičů, které byly nepravidelné, zvláště u matky a narušované babičkou ze strany otce, jsme přesvědčeni, že přínos pro děti nebyl téměř žádný. Děti dostaly cukroví a hračku, komunikace dospělých s dětmi v průběhu návštěvy nebyla moc velká. Otec dával sliby, které následně neplnil. Před jejich návštěvou jsme byli všichni, včetně dětí, nervózní.“

Jsme přesvědčeni, že biologičtí rodiče mají čas na to, aby si uspořádali své záležitosti v době, kdy děti jsou v ústavní péči. Po svěření jejich dětí do pěstounské péče, by se měl styk, pokud je povolen, omezit na minimum, a to např. jedenkrát ročně.

Konkrétní zkušenosti

Velkým přínosem studie se staly i obecné poznatky pěstounů, které velice často byly niterným vyjádřením názoru na samotnou podstatu náhradní rodinné péče. Na tomto místě si proto dovolím ocitovat některé poznámky, obsahující zhutnělou zkušenost, kterou může získat pouze ten, kdo je na péči o opuštěné děti citově zainteresován.

„Výchova dětí je tou nejtěžší činností. V naší situaci si však daleko více uvědomujeme, že problémy mohou nastat jak při výchově vlastních dětí, tak při výchově dětí svěřených. Pěstounská péče obohatila naši rodinu i přes různé problémy. S dětmi v pěstounské péči jsme zažili nádherné chvíle.“

Další pěstoun se zamýšlí nad některými současnými výchovnými problémy v rodinách, a to nejen v rodinách pěstounských. „Rozhodující je, jaké postoje zaujímají rodiče a jak jednají k sobě navzájem. Víme sice, že výchova je účinnější, když jsou děti posilovány v tom, co a jak mají dělat, než když jsou poučovány, co a jak dělat nemají.

Mnohdy však chybí smysl jejich života – ideál, pro který by se děti mohly nadchnout. Převládající bezradnost, která je následkem chybějící motivace – proč bych se měl obětovat pro druhé – vede k sobectví a egoismu. Velký problém vidím v tom, že jestliže jsou děti vedeny v rodinách vlastních nebo pěstounských k aktivnímu přístupu k životu, nejsou odkládány k televizi, rodiče si pro ně najdou čas a snaží se je uchránit od konzumního a povrchního přístupu k životu, často jsou pak mezi vrstevníky vystaveny jiným tendencím, často zcela protikladným, jsou konfrontovány s jinými hodnotovými systémy (zdůrazňování vnější krásy – např. dětské soutěže Miss Poupě, přílišné zdůrazňování koupěschopnosti rodičů, drogy, sex, partnerská nevázanost apod.).“

Názory na optimální počet dětí v rodině se různily, a to zřetelně podle formy pěstounské péče.

Horní hranice se pohybovala mezi šesti až deseti svěřenými dětmi. Objevily se názory, že v případě, kdy je v rodině více než šest dětí, by pěstounskou funkci měli vykonávat oba rodiče. Druhý partner podle názoru pěstounů chybí při učení s dětmi, při práci na zahradě. Domnívají se, že manželům-pěstounům by potom zbylo více času pro jejich soukromí. Na druhé straně se však ve slovech některých pěstounů objevily i varovné signály v případech, kdy je do rodiny svěřován větší počet dětí. Za zmínku opět stojí ocitovat názor jedné pěstounky.

„Po všech mých zkušenostech se domnívám, že velké pěstounské rodiny nejsou šťastným řešením. Bylo by lépe přijímat do vlastních rodin 1 až 2 děti. Je to můj osobní názor, protože se mi stalo toto: Okolí nerado přijímá početné rodiny, vidí v nich v době, kdy takové existují jen u sociálně zaostalých občanů, totéž.

Identita naší původní rodiny zcela zmizela, vlastní děti odešly (jsou dospělé) a děti přijaté mají problémy i ve zvláštních školách, a to problémy sociální, mravnostní apod. Něco zavinil původ, něco já a něco ten jejich veliký počet. Jako babička vůbec nefunguji, svoje čtyři vnoučata vidím minimálně. Celé naše manželství, naše bývalé zájmy, vlastní osoby, to vše tyto děti plně stravují. Když dospějí, nemají kam jít a samy většinou žít nemohou. Z těchto, ale i z dalších neuvedených důvodů (drobností je více) si myslím, že jedno až dvě děti navíc by tvořily dnešní normální rodinu a prospělo by to všem.“

Přestože od zpracování studie již uplynuly více než dva roky, jsou její závěry stále aktuální. Měly by sloužit nejen odborníkům, kteří v oblasti náhradní rodinné péče pracují, ale rovněž i pěstounům, kteří již o svěřené děti pečují a rozmýšlejí se, zda počet svěřených dětí zvýšit či ne. Jistě by bylo na místě, aby se se studií seznámili i budoucí pěstouni, kteří zamýšlejí vychovávat větší počet dětí.

Studie nepřikazuje, pouze doporučuje, jaký by měl být optimální počet svěřených dětí, a proto by měla posloužit k zamyšlení a možná i k varování, aby budoucí pěstouni nepřeceňovali svoje síly, aby vytvářeli odpovídající prostředí, v němž bude možno navázat potřebné citové vazby ke každému dítěti, které bude ostrovem jistoty v současnosti i v budoucnosti a ne pouze místem seskupení mnoha dětí, tak jak je tomu v případě některých ústavních zařízení. Pro zájemce o podrobnější seznámení se studií, kteří mají k dispozici e-mailovou adresu, nabízím možnost jejího zaslání.

A protože jsem v příspěvku několikrát použil přímou citaci slov pěstounů, považuji za účelné zakončit vyznáním jedné z pěstounek: „Máme dětí (mohu-li říci i ty, co již nemáme doma) jako smetí – celkem osm. A různé typy. Jak tělesně, tak mentálně. Co dítě, to osobnost. Přesto se neodvažuji předávat nějaké zkušenosti. Každé dítě je radost i starost, s každým se musí zacházet dle jeho nátury a s ohledem na situaci. Snad nejdůležitější je mít každé dítě rád a pěstovat u něj skutečný pocit, že je nedílnou součástí rodiny. To si, věřím, odnesou i do svých budoucích vztahů. O to jako rodič usiluji a cítím to jako své poslání.“