Proč (ne)máme dítě?

Co máme za sebou?

Já - věk: těsně po třicítce, rozvod před 5 lety, syn z prvního manželství v mé péči, předškolák

On - věk: těsně po čtyřicítce, rozvod před 6 lety, dvě dcery v méně či více pubertálním věku

My - společné bydlení, rozchody a návraty v prvním roce vztahu (důvod nejdříve peníze a jeho děti, pak už jen jeho děti), nedávná svatba, láskyplný vztah; myslím, že za oba mohu napsat "jsme se prostě našli".

Téma společné dítě, jsme řešili asi po roce a půl vztahu, kdy partner chtěl: "že by to bylo fajn". Já jsem v té době měnila práci, na kterou jsem se těšila; snažila jsem se vyrovnat s napjatým vztahem s jeho dcerami (ani jeden z nás není důvodem našich rozvodů), nikdy mne ale nepřijaly, nefungujeme ani jako známé, naopak doteď spíš na mne hlavně ta mladší pohlíží jako na velkou nepřítelkyni…), tak jsem se těmto jeho řečem jen smála a odmítala. Nijak jsme to nehrotili, čas ubíhal, partner o dítěti mluvil méně a méně až přestal úplně.

U mne nastal zlom poprvé cca před rokem, kdy jsem si říkala "bylo by prima mít společné dítě". Muž pojal neutrální postoj, takže mne to docela přešlo, neřešili jsme to, vlastně nebyl důvod, protože já to nějak nevyžadovala. Jenže ouha, nevím, zda se mi zbláznily hormony, nebo já :), nicméně z důrazného Ne jsme se dostala do stavu důrazného ANO, já chci, já toužím a drsně jsem narazila. Manžel nechce o dítěti slyšet, z debat (někdy méně někdy více vyhrocených) jsme se dostali až do stavu, kdy bylo téma odsunuto do zásuvky Zakázáno.

A důvod? "Nemáme na to, nemůžeme si další dítě dovolit, chtěla si lépe bydlet, na dítě už bychom neměli" - a podobné argumenty jen v jiné podobě. Pokud by to byla pravda, tak bych vlastně ani neměla důvod tento článek napsat, jenže…. Muž vydělává velmi slušně, já do rodinného rozpočtu také přispívám nezanedbatelnou částkou. Je pravda, že platíme vysoký nájem, partner finančně velmi podporuje své dvě dcery, splácíme nějaké dluhy z minulého manželova podnikání…..Na druhou stranu ví, že nemám v plánu zůstat na mateřské, víceméně budu pracovat dál jen s nižším úvazkem, takže mé příjmy se sníží, ale na nule nebudou.

Sama nevím, proč tak najednou po dítěti toužím, jestli je to kvůli tomu, že chci dítě, nebo že chci společné dítě, nebo z pocitu "ujíždějícího vlaku". Možná i částečně proto, že v práci už to není co bývalo a vím, že spěji ke změně. Možná i proto, že bych byla ráda, aby můj syn měl sourozence, někoho blízkého. Nejspíš to jsou všechny výše uvedené důvody dohromady a něco navíc.

Asi bych se smířila s partnerovým odmítnutím: "nechci…necítím se na to být otcem…." - což on ale rezolutně odmítá, ale kvůli financím, notabene když nejsme žádní chudáci, to prostě nejde. I když můj "boj" probíhá delší dobu již jen "uvnitř mne" , samozřejmě se občas nevyhneme situacím, ve kterých téma společného dítěte padne. Tyto situace vyřeší buď vtipem, otázku nechá vyšumět do prázdna a před kamarády občas pro mne bolestným: "si se zbláznil….. jen přes mou mrtvolu".

Sama nevím, jak dál. Jsou dny, kdy jsem spokojená, a převládnou pocity, že vlastně dítě nechci: přece zas nezačnu od začátku, noční buzení, nedostatek času na partnera, syna potažmo na sebe, pramalá pracovní realizace, na nějakou dobu větší společenská izolace….. Ale pak se většinou dostaví pocit nenaplnění, při cestě z práce nahlížím do každého kočárku, v tramvajích pozoruji těhotné a doufám…. Dokonce jsem tento měsíc věřila, vzhledem k tomu, že jsem musela ze zdravotních důvodů vysadit antikoncepci, že se nám to podaří a rozumem věděla, že ne, protože si partner dával megapozor, a když se mi menses nedostavil, tak jsem doufala ještě víc, dokonce jsem si po 40 dnech udělala těhotenský test, který, jak jsem tušila, byl bleskurychle negativní, ale stejně jsem doufala. No zbytečně, těhotná nejsem….

Tak nevím, respektive vím jedno, společné dítě chci jen v tom případě, že po něm zatoužíme oba, jinak ne. Asi mne to mrzet bude, ale určitě se dá žít ve spokojeném svazku i bez společného dítěte, co myslíte?

PS: v žádném případě, se nechci dotknout žen, které touží po dítěti, ale z jakéhokoliv zdravotního či jiného důvodu mít nemohou. A proto mi nepište, že jsem sobecká, že mám být ráda, když jedno dítě už mám - to já totiž namouduši jsem. Jsem jen momentálně v situaci, se kterou si nevím rady a možná nejsem sama, a tak budu ráda, za jakýkoliv názor muže či ženy, který něco podobného řešil/a.