Můj porod U Čápa

Docela dlouho jsem tenhle příběh odkládala. Teď, když je Radovánkovi čerstvě rok (než jsem příběh dopsala, tak už je mu rok a skoro 3 měsíce:)), tak mám pocit, že hormony už se usadily a já jsem zase já – ne já a Radovan dohromady jako jedna bytost. Oba se začínáme osamostatňovat a já bych ráda popsala, co jsem prožila s přirozeným porodem a hlavně i rok poté.

Radovan je můj druhý synek. Fabiánkovi jsou tři a půl roku. Oba synky jsme si přáli, plánovali. Oba se narodili "přirozeně" – první v Benešově v nemocnici, druhý v Porodním domě U Čápa (tehdy v Krči) – narozen přirozeně ale i normálně.

JAK MĚ TO VŮBEC NAPADLO

Myslím, že celý náš příběh "porodu doma" začal někdy, když bylo Radovanovi v bříšku asi 20 týdnů (někdy říjen 2008). Jeden den jsem se dozvěděla, že čekám dalšího kloučka, druhý den jsem se dozvěděla, že mám předrakovinné změny na děložním čípku a hned jsem si stihla na internetu přečíst, že pokud je takový stav vážný, tak se doporučuje do 20. týdne těhotenství interrupce. Přeskočme všechna slova o tom, že se internetu nemá věřit, nebo že jsem vlastně vůbec nechtěla vědět něco o předrakovinných změnách – já chtěla být šťastně těhotná! Každopádně tahle informace mě postavila na několik dní tváří v tvář možné interrupci – smrti mého dítěte. Tedy do doby než se vysvětlilo na vyšetření, že situace tak vážná není.

Každopádně bylo to přesně tehdy, kdy jsem se asi rozhodla o svém životě rozhodovat více samostatně.

Několik dní nato jsem viděla na www.rodina.cz článek o Orgasmickém porodu (Orgasmic birth), což mě zaujalo, protože jsem poprvé viděla porod v reálu. Ukázalo se také, že opravdu bylo něco "shnilého" na tom mém prvním porodu, se kterým jsem sice neměla nějaký extra problém, ale ani žádný extra zážitek, natož prožitek, natož radost a natož pocit, že tak to má být…nebo že tak to bylo správně. Měla jsem spíš dojem, že tak "mi ho udělali" a děkovala jsem jim tehdy jak šílená, jak to dobře dopadlo. Což bylo pravda, protože to také mohlo dopadnou docela hodně špatně… Můj první porod si můžete přečíst zde, včetně mých tehdejších dojmů, které nechci zpětně nějak přepisovat.

Vsuvka: Zamyšlení nad prvním porodem aneb Co si o něm myslím dnes

Slovy mé porodní asistentky – byl to příběh Fabiánkův, nemá cenu se k tomu vracet, každý další porod bude jiný příběh. Naštěstí jsem dnes už někde jinde.

Nicméně stručně – myslím si:

1. neměla jsem si nechat protrhnout plodovou vodu,
2. neměla jsem se nachytat na to, že se personál nemocnice potřeboval najíst – na druhou stranu – to mají umřít každý den hlady? Téměř každý den tam asi někdo rodí zrovna v poledne,
3. rozhodně jsem se neměla nechat odvést v druhé fázi porodní někam jinam a téměř násilím,
4. když jsem se chtěla těmto věcem vyhnout, měla jsem zvážit porod mimo nemocnici, protože v nemocnici je třeba respektovat provoz nemocnice a spoluzodpovědnost personálu za vedení porodu…. Těžko v nemocnici vzdorovat v porodních bolestech personálu, standardu, lidským potřebám a osvědčeným postupům :(

Mrzí mě, že mi ale před porodem tohle nikdo dostatečně neřekl. Mrzí mě, že jsem si nic před prvním porodem nepřečetla. Chtěla jsem rodit přirozeně a tedy normálně, jenomže bohužel norma je dneska trošku někde jinde – tedy každopádně daleko od slova přirozeně…. Do mého porodu jsem viděla rodit akorát naší kočku a psa a tak jsem si myslela, že člověk rodí tak nějak podobně…. Dneska si to naštěstí můžu myslet znovu :), protože jsem to zažila. Ještě poznámka: Nikdy jsem v nemocnici nebyla, až do porodu, proto také asi ta naivita.

A pak přišlo do třetice to, co se mi snad nikdy nestalo, jakýsi velmi jasný vnitřní impuls, že se mám o porody více zajímat a že není scestná myšlenka, že budu rodit doma. (Přitom asi 3 měsíce před tím jsem považovala za extremisty i ty, kdo chtěli rodit ambulantně.) Ten třetí prvek skládanky, který mě přivedl k přirozenému porodu a tedy porodu doma, jsem přesvědčená, že byl od Radovánka. Protože jsem si jistá, že mě samotnou by to nikdy nenapadlo.

CO JSEM UDĚLALA DÁL

Objednala jsem si CD Orgasmic Birth na www.unipa.cz. Zavolala jsem kamarádce, co už doma rodila. Ta mi doporučila seznam literatury. Nakoupila jsem všechno (viz níže), protože jsem zrovna byla při penězích a tak jsem to koupila do našeho rodinného centra i pro ostatní. Investice cca 1400,- Kč. A pak už jsem četla, četla, četla a dělala si vlastní názor na všechno, co jsem četla. Postupně jsem si tvořila vlastní představu o porodech a související problematice. V téhle době jsem ještě nebyla rozhodnutá, že do domácího porodu jdu, ale číst mě bavilo, tak jsem pokračovala… (někdy říjen 2008 – leden 2009). A taky a to je důležité: Manžel přijal moje argumenty a s porodem doma souhlasil. Docela překvapivě souhlasil bez většího přemlouvání. Po 2 letech mi sdělil, že se divil, že mi ten první porod připadal v pohodě, že podle něj to byla řezničina a nejhorší zážitek jeho života…. Do chvíle přestřihávání pupeční šňůry.

CO MĚ PŘESVĚDČILO

Bylo pár věcí, které jsem zvnitřnila a kterým věřím do teď.

1. Zdravá žena bez indikace komplikace může porodit přirozeně v domácím prostředí.
2. Je dobré rodit se zkušenou a soudnou porodní asistentkou, jinak představuje porod riziko.
3. Je dobré rodit někde, kde je záruka, že cesta do nemocnice v případě komplikací není příliš složitá nebo není reálná.
4. Souhlas a spolupráce manžela jsou nutné předpoklady.
5. Inteligentní, empatický a soudný člověk by měl pochopit, že asi při nejlepší snaze není možné nemocnicemi nahradit přirozené domácí prostředí porodu, protože:

   a. Personál nemocnice jsou také lidé, potřebují někdy také jíst, spát, dojít si na WC, atp. a to všechno docela v pravidelných časech nebo by také mohli zkolabovat, proto nemocnice také funguje v určitém rytmu, který tyto lidské potřeby respektuje. Není tedy možné, aby kvůli pokaždé jiné rodičce každý den nejedli, nespali, atp. – tomu se také snaží přizpůsobit svou práci – tedy v dnešní době je možné porody svým způsobem řídit/ovlivnit/načasovat, jak se hodí. To je dle mého názoru fakt a z lidského hlediska to plně chápu.

   b. Nemocnice je nemocnice (ani slovo porodnice z ní jinou reálii neudělá) – prostě už na vrátnici vstoupíte do prostředí, které ve vás chtě nechtě vzbudí jisté pocity, které z velké části také jsou uchovány v nevědomí ev. kolektivním vědomí – nemocnice je od toho, aby vám tu pomohli … myslím si, že chtě nechtě už na vrátnici se vzdáváme části vlastní zodpovědnosti za porod….

   c. Tuto zodpovědnost také automaticky přebírají doktoři, kteří jsou za vás odpovědní… přirozený/nepřirozený porod …. Vždy musí mít zdravotníci na vědomí, že pokud se něco zkazí, tak je možnost, že rodička bude nemocnici žalovat…. Proto jsou určité postupy, které musí lékaři realizovat… Chápu je. Toto je však "teorie", která se dá aplikovat z velké části na nemoci, ale ne tak dobře na přirozenou věc jako je porod u zdravé rodičky… - ale je porod v nemocnici přirozený? Může být vůbec? Když, jak říkám, už na vrátnici si chtě nechtě necháme svá instinktivní tykadla odpočinout… navíc je převálcuje/znecitliví pach desinfekce a jiné vjemy…. Jak pak nadávat na doktory, že nevyslyšeli naše přání na přirozený porod? Prostě jsem seznala, že pokud chci rodit přirozeně, tak nemůžu lézt do nemocnice. Pokud nebudu moct rodit přirozeně, tak budu muset poslechnout, co mi v nemocnici říkají…. (pozn.: Pokud bych musela rodit v nemocnici, tak jsem věděla, že jediné, co opravdu odmítnu, je sundávat si kalhotky na vizitu a ukazovat nesmyslně rozkrok celé skupině doktorů, kteří na vizitu přijdou. Jinak bych sekala dobrotu, protože by to byl stav, který by byl problém – proto bych také do porodnice jela, a tak bych věřila doktorům, kteří od toho jsou – aby řešili patologické stavy, problém… na bezproblémový porod stačí porodní bába.)

6. Přijala jsem jako fakt, kterému věřím, že jakákoliv komplikace, která by mě při porodu zastihla a která by ohrozila mě nebo dítě, by se ohlásila s dostatečným předstihem a já bych ji poznala… to tak, abych se stihla přesunout eventuelně do nemocnice.
7. Současně jsem přijala fakt, že když by i přes všechnu opatrnost došlo k tragické události – smrt dítěte, postižení vlivem porodu, smrt moje, tak to tak mělo být.
8. Spolu s lékaři jsem vyloučila, že by přirozenému porodu bránil můj zdravotní stav. Byla jsem zcela zdravá, plod byl zcela zdráv, nebyla indikace žádné možné komplikace.

   V literatuře mě více než zaujala informace o tom, že "přirozený porod může zkomplikovat/pozastavit nebo dokonce zastavit nějaká nevyřešená věc v podvědomí, např. problém ve vztahu s partnerem, problémy s matkou, atp." Tohle pro mě bylo zásadní zjištění, protože takových problémů jsem měla (nebo mám) okolo sebe docela hodně – asi jako každý. A tak jsem někdy na začátku ledna nastoupila na cestu rozjímání a takové selfanalýzy. Udělala jsem si pořádek sama v sobě. Neříkám, že jsem všechno vyřešila, ale byla jsem si jistá, že porodu už to bránit nemůže. Vstoupila jsem do svého nevědomí, zpřevracela všechno, otočila tam a zase zpátky, urovnala si myšlenky. Tady začal přechodový rituál, který jsem měla zažít už u prvního porodu. Zážitek, který dříve zprostředkovávali šamani, přechod z ženy na matku (ačkoliv jsem matkou už biologicky byla, v hlavně jsem se jí stávala až nyní). Tento krok očisty a vzetí na sebe odpovědnosti za sebe a své dítě (děti) byl začátek mého nového života – Proč mi nikdo neřekl, že právě toto je pro život s dětmi to nejdůležitější? Že jinak se ze mě matka nikdy nestane? Proč to tak nečiníme? Proč příprava na porod nezačíná tímto?

   Měla jsem takový opravdový strach, že bych ohrozila své dítě tím, že mám v duši a mysli tyto nepořádky, že jsem jich hodně dostala z hlavy ven, bylo to velmi očišťující, uvolňující a teprve se začínám (snažím) blížit tomu být takovou matkou, jakou jsem si přála být i pro svého staršího syna – chápající, velkosrdečnou, odpuštění schopnou, chyby chápající, atd. Těžko tento stav popsat, ale byl to zásadní zlom v mém životě – i kdyby porod samotný nakonec dopadl jinak (s epidurálem nebo císařem nebo jak), tyto 3 měsíce opravdové snahy vyhnout se smrti (ev. hrozící při porodu v nejhorším scénáři, pokud to nevyřeším), byly opravdovou přípravou na porod – přechodový rituál. Myslím, že kdyby se mi to nepovedlo, žádný přirozený porod by se nekonal, zůstal by strach nebo nevím, ale já to dokázala. Přišla jsem do stádia, že jsem věděla, že jsem vyrovnaná, klidná a porodu schopná.

9. Také jsem souhlasila s myšlenou, že porody v nemocnicích jsou součástí byznysu a tedy musíme očekávat, že řada zásahů do porodu je činěna z důvodů ekonomických.

KONTAKTOVAT ASISTENTKU

Když už jsem přečetla všechno, co jsem měla doma a udělala si v hlavě pořádek, začala jsem shánět porodní asistentku, bez které by to nešlo. Na doporučení jsem našla stránky www.pdcap.cz a dohodla se s porodní asistentkou na osobní návštěvě. Tam jsme došli s manželem. Popsali své představy, vyslechli si představy a názory PA a vyměnili si kontakty. Měsíc před porodem jsme zde také absolvovali předporodní kurz – doporučuji.

INFORMOVAT RODINU

Mám ráda jasno. O našem záměru rodit doma jsme docela obšírně informovali celou rodinu. Hlavním důvodem bylo získat pohodu a dá tuto zprávu do vzduchu, aby se sama sebou stala více a více skutečností – věřím v kolektivní nevědomí, tak jsem to do něj pouštěla, co to šlo :) Nejdůležitější ale pro nás bylo, že kdyby se "nedej Bože" něco přihodilo, těžko bychom pak argumentovali a přesvědčovali ostatní o tom, proč jsme to udělali. Takhle jsme se je snažili o našem záměru maximálně informovat, sdělit všechny pohnutky, které nás k tomu vedou. Kupodivu nás nikdo nijak neodsuzoval, přijali to jako naši věc. (Jenom moje máma do poslední chvíle tvrdila, že to neudělám, jenom tak mluvím.)

Mimochodem, kdo vám kdy řekl, že v nemocnici se vám nic stát nemůže? Bohužel jdeme do nemocnice až moc optimisticky naladěni – myslím, že často bez pokory, úcty k přírodě a jejím záměrům – i v nemocnici se může stát, že při porodu zemřete vy nebo vaše dítě. Jak jsme na to připraveni?

POSLEDNÍ MĚSÍC

O záměru rodit doma jsem informovala i svého gynekologa, který (a to jsem věděla) není zrovna zastáncem porodů doma. Nejprve mi řekl, že snad to ani nechce vědět. Později se však zachoval velmi vstřícně a nechal si mě tzv. "v péči" až do poslední chvíle. Poslední měsíc jsem také chodila na kontroly ke své porodní asistence, takže jsem se na můj vkus docela nalítala do Prahy. Nicméně byla jsem ráda za péči obou. Děkuji.

DEN D

Ráda bych zdůraznila, že to, co se stalo až do tohoto dne, bylo hodně, hodně důležité pro můj další život. Tenhle den mohl dopadnout různě, ale ta příprava, to, že jsem brala všechno doslova "smrtelně" vážně, mi změnilo život, změnilo můj přístup k dětem a hlavně k sobě samotné – byl to pravý přechodový rituál tak, jak má být. Naštěstí se povedla i jeho poslední fáze – samotný porod.

Tedy. Brala jsem to tak, že nemůžu vědět, jak vlastně porod a Den D bude vypadat. Věděla jsem, že se budu rozmýšlet na základě vlastní intuice, co udělám. Nic jsem neplánovala. Věděla jsem, že pokud bych pojala sebemenší podezření na komplikaci, zamířím do nemocnice. Věděla jsem, že věc je otevřená, udělám, co bude pro nás nejlepší.

SOBOTA – 28. března 2009

Týden dopředu jsem si zajistila hlídání pro svého staršího synka. Říkala jsem si, že by to byl dobrý den na porod a pokud to nepřijde, tak alespoň uklidím. Nahlas jsem to neřekla (abych samu sebe nevylekala a taky to nezakřikla), ale ta myšlenka tam byla. Bylo asi 3 dny před termínem. Vzpomínáte, že jsem říkala, že plodovou vodu si už nikdy nenechám protrhnout? Tak Radýsek si to vzal k srdci – nakonec opakovala jsem to dost často a hodně nahlas. Druhý porod začal v sobotu 28. března 2009 v cca 5 hodin ráno prasknutím plodové vody :)

Podle instrukcí jsem kus vody dala do skleničky, prohlédla, jestli je čirá a dala do lednice. Nechtěla jsem asistentku plašit tak brzy ráno a také jsem neměla pocit, že hoří, tak jsem počkala cca do 6:30, to už jsem si říkala, že třeba už je vzhůru, nebo že už bude vyspalá a můžu zavolat. Zavolala jsem jí a podala informaci. PA mi navrhla několik možností, co dál. A to protože (a to jsem věděla dostatečně dopředu) zrovna na ten víkend nemohla přes den přijet k nám domů, protože měla v Porodním domě školení dalších PA. (Proč jsem tedy mimoděk naplánovala porod na toto datum? Nechtěla jsem v tom šťourat, ale myslím, že tak trošku nevědomý záměr v tom byl, ačkoliv jsem o porodu v Porodním domě neuvažovala, stejně tak jsem nemohla najít doma místo, kde bych TO (porod) ráda udělala. Tak nějak mi to nikde nepřišlo to pravé místo – pelech, atp. Měla jsem sice na všechno připravenou koupelnu – vč. skříně se všemi potřebnými věcmi, matraci, atd. No, vyřešilo se to samo.)

PA mi nabídla několik scénářů:

1. Protože nemůže přijet, můžu přijet za ní do Porodního domu, kde je místnost, kde mohu porodit. Ovšem, že tu místnost – resp. postel - potřebuje od 2 do 3 využít pro ten kurz.
2. Můžu odjet do Benešova do nemocnice – a to hned, nebo až později.
3. Můžu porodit s manželem a ona přijede až na kontrolu.
4. Můžu nechat věcem volný průběh a třeba porodím až po páté hodině, což už by mohla přijet. Resp. tohle by asi nebyl moc volný průběh, ale prostě to do pěti nepustím.

Vyslechla jsem možnosti, poděkovala a řekla, že rozmyslím, co budu dělat dál. Myslela jsem, že je dost času a že nechám věci trošku plynout a rozmyslím se později.

Udělala jsem si čaj a začala uklízet. Ono při sobotě u nás doma bývá docela nepořádek a já chtěla přijet do uklizeného. Také jsem poslala několik sms, že praskla voda a Radovánek bude asi dnes nebo nejdéle zítra na světě. Mamka (bydlí vedle) přiběhla hned: "Co budeš dělat?", ptá se vytřeštěně. "No, rodit, mami, asi nic jinýho." :) A uklízely jsme spolu. Jak si tak uklízím a přemýšlím a do toho, jak nastupují porodní bolesti, tak jsem si jasně uvědomila, že nejdůležitější pro mě je: Nikam nepřejíždět, porodit na jednom místě. Teď to místo určit.

Do toho volala PA s tím, že už to s tou postelí nějak vymyslela a že můžu mít místnost celou pro sebe, jak dlouho budu potřebovat.

Tedy rozhodli jsme se – jedeme k Čápovi. PA navrhla, že bude nejlepší, když tam budeme tak v 10:30 – to že mají přestávku v tom kurzu. Tak jsem přestala uklízet, přebalila tašku (protože jsem měla sbaleno do nemocnice a druhou tašku k odchodu z nemocnice a od Čápa se jede ten den, tak jsem musela sbalit i Radýskovi) a vypravili jsme se na cestu. Cesta OK, kontrakce nějaké, ale žádná hrůza, cestou jsme si koupili snídani a jídlo.

Cca v 10:15 jsme přijeli k Čápovi. Já, manžel a velká taška. (Trošku jsem si připadala jako ve filmu, jako když jedeme na tajno někam k porodní bábě.) Ubytovali jsme se v porodní místnosti. Seznámili se s koupelnou a záchodem a dali si snídani. Pak mi moje PA představila ještě jednu PA, která byla moc milá, jako že se mi budou věnovat obě, protože ještě s mým porodem také běží ten kurz. Na chodbě pobíhala ještě řada PA, tak to bylo docela vtipné. Vzhledem k tomu, že se organizací školení a různých setkání taky někdy živím, tak mi to prostředí bylo docela příjemné. Připadala jsem si trošku jako součást programu a to mi vyhovovalo. Navíc s tolika PA by to určitě špatně dopadnout nemohlo:)

Když jsme se najedli, řekla mi ta druhá PA: "No, nikdo tu za Vás neporodí, tak až to půjde, tak víte co." Převlékla jsem se do pyžama a zavrtala do postele – vysoké, měkké, s polštáři a peřinou (o které mi nikdo neříkal, kam si ji mám nebo nemám strkat, jako v Benešově v nemocnici). Možná na 5 nebo 10 minut jsem usnula, když mě z postele doslova zvedla kontrakce, kvůli které jsem musela vstát a ohnout se k posteli. Zase přišla PA a říká: "Tak už to na vás zase přišlo, chcete do vany?" "Jasně." Napustila jsem si vanu. Byla jsem upozorněna, že v ní mám dost pít a ne napouštět si to moc horké. Pití jsem dodržela, ale vanu jsem si napustila dost horkou (mám to tak ráda, akorát se mi po tom často točí hlava :(). Ležela jsem ponořená ve vaně a kontrakcovala. Manžel tam byl se mnou, stál opřený o pračku a zdálo se mi, že se nudí. "Nechceš si teda poslouchat toho Harryho Pottera?" navrhla jsem. To dělal poslední dobou celé večery. Jak se mu ulevilo … a pustil Harryho. Tak jsme tam byli s Harrym Potterem a Radovánkem, který se dral na svět. Různě přicházely PA a občas mi přiložily monitor na břicho. (Byla to jenom taková baterka, malý, který se dal použít bez nějakých pásů nebo tak, kdykoliv, jakkoliv, v různých polohách – i ve vaně). Když jsem takhle ležela ve vaně asi 60 minut, přišla PA a upozornila mě, že můžu ve vaně být jenom maximálně 90 minut (nevím proč) a taky, že nebude špatné, když si dám jednu nohu jako ven z vany a do každé kontrakce si budu přitlačovat. Věděla jsem, že až vylezu z vany, bude to mnohem horší. Takže jsem zavelela směrem k Radovánkovi: "Teď toho musíme udělat co nejvíc", protože jsem se bála, že když vylezu z vany a budu otevřená na nějak málo, tak že to bude velká frustrace. Poznámka: Za celou dobu od příjezdu mě nikdo vnitřně nevyšetřoval. PA jenom na vložce zkontrolovala, zda-li opravdu, jak jsem řekla, odtéká plodová voda. Po nějaké době, asi těch 30 minutách, přišla PA, že už tedy musím z vany. Po roce si ten proces od této chvíle pomatuji trošku hůř, protože po výlezu z vany nabraly věci rychlý spád. A já se soustředila na proces, nikoliv jeho pamatování.

Vylezla jsem z vany a jak jsem měla tu vodu moc horkou a jak zemská přitažlivost Radýska přitáhla, tak se mi zamotala hlava, začalo se mi chtít tlačit a bolest byla docela velká. Utekla jsem PA na záchod, že si jako odskočím. Potřebovala jsem 2 minutky na ustátí toho motání hlavy, ale nechtěla jsem se ze záchodu hnout. Zkušená PA nechtěla, abych porodila do záchodové mísy a taky myslela, že asi zmatkuju, tak mi řekla: "Jestli nepůjdeš pryč z toho záchodu, budu muset zavolat záchranku!" Tehdy jsem si myslela: "Ježíši, co mi vyhrožuje, vždyť já se potřebuju jenom dát do kupy, potřebuji minutku," a lila jsem si vodu na hlavu. Ale víte, ona za mě byla odpovědná a tohle přesně byla její role a práce. Takže mě donutila jít do sprchy a dát si studenou vodu. Uklidnila jsem se, ulevilo se mi, zase jsem byla při plném vědomí a pokračovaly jsme. Když jsem se osprchovala, nabídla mi PA - konečně (protože už jsem chtěla vědět), že mě vnitřně vyšetří. Otevřená na 6 centimetrů. HURÁ! Přešly jsme do pokoje, kde jsem si lehla na postel. Omlouvám se teď prvorodičkám a všem, co mají porod čerstvě za sebou, protože teď nevím zcela přesně. Nějak jsem se dostala rychle na 10 cm (PA říkala, že ze 6 na 10 za 20 minut), každopádně to byla fuška a porod dostal rychlý spád. Mně připadalo, že co jsem byla na posteli, tak už jsem jenom tlačila. Do každé kontrakce. Ležela jsem na zádech, jednu nohu jsem měla položenou na posteli a jednu nahoře. Když jsem takhle tlačila, PA hlídala ozvy. Po nějaké kontrakci zjistila, že ozvy docela klesly. Podívala se na nás a informovala nás (informovaný souhlas), nabídla 3 možnosti: A) buď se to po další kontrakci spraví a OK, B) nebo se to po další kontrakci nespraví a voláme sanitku, C) nebo voláme sanitku rovnu a po další kontrakci už tu budou. No, podívali jsme se na sebe s manželem, a protože jsme se cítili dobře a cítili, že všechno jde dobře, řekli jsme, že počkáme do další kontrakce. A bylo to dobré. Nakonec tato věc je docela běžná, v porodnické literatuře není popsána jako komplikace, když dítě prochází nejužší částí pánve, tak klesají ozvy.

Pak PA řekla, že porod by rychleji postoupil, když změním polohu. Nechtělo se mi měnit nic, ale poslechla jsem. Nabízela jich několik. Vybrala jsem polohu na zemi, na podložce, hlavou zabořená do manželova klína, na všech 4, tlačit dozadu. Několik kontrakcí a Radýsek byl venku. Byl to neuvěřitelný zážitek, protože jsem úplně a zcela cítila, jak ho tlačím ven. Mohla jsem si chvilku počkat, posunout ho, pak zase ne. Prostě věděla jsem, jak bych se natrhla a jak ne, cítila jsem Radýska, jak se dere na svět milimetr po milimetru. Žádné šmik a je venku. Ale protože už jsem cítila, že je PA nervózní, tak jsem zatlačila víc a byl venku. Natrhla jsem se na 1 steh (ale ani se to nešilo) Nevím, jak to udělali, nevidím dozadu :), ale slyšela jsem, že PA říká manželovi, dejte jí ho na břicho. A tak jsem měla Radýska na břiše. Bylo to neuvěřitelné, plakal a plakal a byla jsem to já, kdo ho hladil a utěšoval – já a nikdo jiný. Pak ho PA vzala, s manželem umyli a zvážili. Pak mě PA vyzvala, abych šla na záchod porodit placentu. To bylo super, protože to bylo rychlý a vůbec to nebolelo. Přisedla jsem pupeční šňůru a placentu porodila. (Placentu jsme dali do mrazáku a doma nad ni zasadili oskoruši.) Pak už jsem byla na posteli, odpočívala a starala se o Radýska. PA mě prohlédla, dohodly jsme se, že rána je malá, že šít se nebude a že budu v klidu doma. Měřila průběžně tlak, a protože jsem ho měla docela vysoký, tak jsem byla na posteli až do cca půl osmé. Osprchovala jsem se někdy v průběhu odpoledne, PA vyplnila papíry a někdy v půl osmé jsme jeli domů. Tady na nás čekal Fabiánek a oboje prarodiče. Hrdě jsme ukazovali Radýska, já vsedě na zemi u autosedačky :) Chápete to? Po prvním porodu jsem si nemohla sednout měsíc!

První noc jsme tak nějak vytušili, že Radýsek chce být s námi. Tak jsme ho střídavě měli já nebo manžel kontinuálně na hrudníku. Takový lidský inkubátor. Máme z toho oba dost silný a krásný zážitek. Taky trošku celou noc ještě nosem a pusou chrchlal plodovou vodu.

PA přijela druhý den na kontrolu mě a Radýska. Dostala jsem vyhubováno, že jsem se moc hýbala a rána, že je nateklá. Mně to připadalo jako banalita, protože jsem měla srovnání s prvním. PA nakázala ledovat a omývat vodou z dubové kůry nebo, že šití. Udělalo to zázraky, ale PA musela přijet ještě v pondělí nebo úterý (to už si přesně nevzpomínám) na kontrolu, to už bylo vše OK a rozloučily jsme se.

Jsem moc vděčná všem, kdo mi tento porodní zážitek umožnili, hlavně porodním asistentkám za jejich odvahu porody mimo nemocnice vést, i když mediální tlak proti nim je tak silný. Děkuji.

A CO BYLO DÁL

Původně už jsem žádné dál neplánovala, ale tímto zážitkem jsem tak trochu otevřela "Pandořinu skříňku". Když ten porod opravdu byl o něčem jiném, jak je to s potravinami? Jak je to s životním prostředím? Jak je to se školstvím? Jak je to s tou alternativou? Kde je norma? Co je normální? Jak normálně vychovat své děti? Proč ve 3 letech dát děti do školky? Do jaké? Začalo mě napadat prostě hodně otázek k životu. Začala jsem zpochybňovat hodně věcí, o kterých mě dříve nenapadlo přemýšlet – asi tak jako o porodu.

Prostě jsem podala ruku trošku jiné realitě. Chvíli jsem byla zaskočená, překvapená, nevěděla jsem, jestli jsem to vlastně chtěla. Pak jsem začala ty ataky myšlenek trošku třídit, zvykla jsem si na to, že asi spousta věcí nebude tak jasná, jak se na první pohled zdála a že také nemusím všemu rozumět, ale že bych měla více nechat věcem volný průběh, že bych měla dát více na své smysly. Že bych měla více poslouchat své tělo a když chci odpočívat, tak odpočívat, atp. Tenhle boj sám se sebou trval cca půl roku. Někdy v říjnu jsem konečně začala žít život, jaký mám ráda. A mám ráda i sebe. Jsem docela v pohodě. Ale bez Radýska a celého tohohle porodního příběhu nevím, nevím. Děkuji Radýskovi, Fabíkovi, rodině, porodním asistentkám a svým přátelům a známým, kteří mě podporují a mají mě rádi takovou a i takovou o 180 stupňů jinou.

PS: A pak jsem si ještě přečetla Koncept kontinua, Respektovat a být respektován, koupila šátek na nošení dětí, který neváhám nosit i ke kozačkám a lesklým elasťákům :), když si na tom manžel stále zakládá :)

Doporučená literatura:
www.pdcap.cz
Aperio: Porodní příběhy – rodíme se jen jednou
Jana Doležalová: Hovory s porodní bábou
Michal Odent: Znovuzrozený porod
Zuzana Štromerová: Možnost volby
Jana Doležalová: Porod doma
Henci Goer: Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu