Po porodu jsem přestala psát i číst a to nejsem žádná "supermatka". Prostě se nedokážu soustředit.
Jak to napsat, aby to nevyznělo jako klišé. Že mateřství není dovolená, ale běh dokola stadionu. Běžím k cíli, jenž je v nedohlednu a v hlavě nemám nic než svoje děti, domácnost, manžela a psa. Je to prý přirozené, zbavovat se všeho nepodstatného, co se netýká dětí a péče o ně. A tak běžím, sleduji jen svou trať a snažím se nevybočit.
Po porodu jsem přestala psát i číst a to nejsem žádná "supermatka". Prostě se nedokážu soustředit.
Nejsem na dětech závislá, ráda je přenechám prarodičům, ráda trávím čas bez nich a nemusí to být jen jeden den. Píšu tyto řádky a sleduji syna, kývu a kývu, poslouchám, co říká a přitom se snažím soustředit na jinou práci. Naštěstí nejsem muž :) zvládám to, ale čím déle to praktikuji, tím je to těžší. Jsem vyčerpaná, jsem vyhlodaný kmen bez mízy. Pomalu se ztrácím v tom šumu dětského štěbetání. Ale jedu dál...
Chci zpátky svůj život, trochu melancholie a samoty. Jaké to je být svobodnou ženou?
Nemyslím už jen na sebe, teď už myslím za celou naši rodinu. Co budeme jíst, co si oblékneme, jak děti zabavit, kdy umýt nádobí, aby mi nestálo na lince. Hlídám koš s prádlem, aby nepřetékal, ostatně ten s odpadky také… Někdy prostě jen uklízím celý den, abych večer začala znovu od začátku. Hlídám děti a hlídám psa. Dost často také hledám, ponožky, hračky, dudlíky.
Odkládám svoje zájmy na lepší časy, přestože vím, že lepší časy jsou tady a teď. Neustále se odpoutávám, abych začala znova se svým životem, ale vždycky se najde něco, co je potřeba udělat… Moje pudy jsou zacyklené v "hnízdění".
Cítím se nesvá, když jdu ven sama. Asi jako puberťák, který objevuje svět… Až když procitnu a zvyknu si, že nemusím chodit moc pomalu, ani nemusím mávat na tramvaj a nastupovat do zadních dveří, začínám se v té nově objevené roli cítit dobře. Jsem tu jen já a už to pomalu začínám cítit. Jakou rychlostí je žena schopná z pocitu svobody přepnout na zautomatizovanou "sílu" v domácnosti je až neuvěřitelné :)
Poctivě přebaluji, utírám rozlité vody na ulepeném stole, luxuji, vytírám a stelu postele. Nerada chodím na dětská hřiště, už nedokážu odpočívat, vidím, kolik bych toho stihla za časovou jednotku. Hodinu za hodinou, den za dnem. Všechna roční období se kolem mě točí jako hadi. Jsem i já had, který se potřebuje svléknout ze své staré kůže?
Přála bych si něco dokázat, přála bych si studovat, zase psát… ale není to něco jiného? Přála bych si vědět, co vlastně chci, za čím se pídím, kdo vlastně jsem…
A vidím své dvě děti, jejich cestu, která není mou cestou, nemohou mi být smyslem života. Mohu jim dát to nejlepší ze sebe. Naučit je věcem, které mi připadají důležité. Naučit je být osobnostmi, ale jejich život nechat jim. Jsem pouze průvodcem, tak jako byli moji rodiče mým. Průvodcem, který čas od času sejde z cesty, protože nemá univerzální mapu života.
Mateřství není dovolená, je to těžká práce a zároveň neustálé hledání rovnováhy s neztracením víry v sama sebe.
Těhotenství |
Dítě |