Méně žáků ve třídě neznamená kvalitnější výuku

Při rozpravách o kvalitě vzdělávání se často objevuje přesvědčení, že výsledek pedagogické práce bývá ovlivněn počtem žáků ve třídě. Mělo by platit, že čím je méně žáků, tím kvalitnější je výuka. Bohužel to vesměs neplatí.

Základní složku tradičního pedagogického myšlení, odrážejícího se v celém stylu pedagogické práce, tvoří představa nezbytnosti mocenského, autoritativního vztahu učitelů k žákům, který je prost hlubšího respektu vůči osobnosti dítěte a mladého člověka. Tento základní pedagogický postoj tradovaný po generace v sobě nese zárodek veškeré školní neúspěšnosti, neboť předpokladem jakéhokoliv úspěchu žáka je respekt druhých vůči němu.

Uznáme-li, že respektovaný žák má lepší předpoklady ke svému osobnímu růstu, potom je nutné hledat zdroj síly, která udržuje tradiční pedagogické myšlení při životě, a to i ve třídách s šesti, sedmi, osmi žáky či studenty. Když ponecháme stranou pohodlnost a neochotu měnit zaběhnuté pořádky, tak odhalíme touhu po moci a strach ze selhání. Z nich především pramení síla, jež nenechává tradiční mocensko-autoritativní model škol padnout a nutí učitele držet žáky, bez ohledu na jejich počet ve třídě, v mocenském sevření.

Naplňování učitelské role s sebou vždy přináší příležitost k získání moci nad druhými. Možnost ovládat žáky, poroučet jim, hodnotit je, manipulovat jimi, a dokonce je i trestat v sobě skrývá velké pokušení, kterému člověk těžce odolává. Vždyť touha po moci je přirozená, mnohdy zcela neuvědomovaná vlastnost každého z nás a prolíná jak do naší soukromé, tak pracovní sféry. Je zajisté zcela individuální záležitostí každé osobnosti učitele, jaké síly touha po moci dosahuje a jak velkou měrou působí při výkonu učitelského povolání.

Tradiční škola má zavedený systém rituálů a pravidel, jimiž je potvrzována moc a nadřazenost učitelů. Nezbytnost takového pedagogického postoje se zdůvodňuje velkým počtem žáků, které je třeba ve vyučování řídit. Jenže i ve třídách s pár žáky, kde by bylo možno předpokládat přirozenější partnerský a individuální přístup, panují většinou tradiční poměry založené na vztahu nadřazeného učitele proti celé třídě, v těchto případech proti celé minitřídě. Touha po moci spojená s potřebou zdůraznění vážnosti a důležitosti učitelské role tak vytváří překážky ke zkvalitnění pedagogické práce, k níž jsou jinak vytvořeny ideální podmínky.

Druhým významným faktorem působícím proti bourání tradičního pedagogického myšlení je strach ze selhání. Většina učitelů se snaží vykonávat svou práci dobře a také hledají způsoby, jak by ji vylepšili. Avšak pouhá informovanost či povědomí o netradičních pojetích výuky vyvolávají spíše obavy z případného selhání, než aby vybízely k zásadním změnám ve vlastní pedagogické praxi. Pokud učitelé sami zažívali - od mateřské školy až po školu vysokou - pouze model mocensko-autoritativní, nelze jim klást za vinu, že k zavedení jiného modelu se jim nedostává ani důvěry, ani odvahy.

Partnerský vztah ve výchově vychází z respektu člověka k člověku a staví na přirozené autoritě vážené osoby. Učitel, jenž není motivován touhou po moci, má velký předpoklad opustit tradiční pedagogický styl, dojde-li k vytvoření osobního vztahu k žákům. Jak ale můžeme často slyšet z úst učitelů, osobního vztahu se obávají, neboť ohrožuje jejich tradiční pozici. „Další rok už tuto třídu nechci, ještě bych si k nim vytvořila hlubší vztah,“ zněl rozhodný výrok učitelky na prvním stupni základní školy.

Ruku v ruce se s tradičním myšlením pojí mylný názor, že úkolem školy není vychovávat, nýbrž jen vzdělávat. Ač to mnozí učitelé i rodiče nechtějí uznat, výchova tvoří neoddělitelnou součást školního vzdělávání. Učitel, stejně jako rodič, vychovává nepřetržitě v každém okamžiku celou svou osobností. Pokud se přiklání k tradičnímu pedagogickému stylu, působí i tímto postojem na své žáky a sděluje jim takto, že prioritou je přinutit druhé k poslušnosti, nikoli respektovat jejich potřeby, že pravidla vznikají z vůle silnějšího, nikoli na základě dohody.

Dostáváme se tedy k závěru: u dobrého učitele vede snížení počtu žáků ve třídě k vyšší kvalitě celkových výsledků, u špatného učitele tomu je vzhledem k intenzitě jeho působení zcela naopak.

Autor je učitelem německého jazyka s praxí střídavě či souběžně na různých typech škol, věnuje se také práci s dospělými, překladatelské a publikační činnosti.