Vy jste se snad zbláznili!

Nebrali jsme obavy příbuzných, černé scénáře známých a jistě dobře míněná varování příliš vážně. Byli jsme přesvědčeni, že to i s našimi třemi dětmi Matyášem (10), Nanetou (6) a Damiánem (1,5) prostě zvládneme.

S dětmi často a od narození cestujeme – v zimě na lyže, v létě na kolech po nejrůznějších cyklostezkách, například z Prahy do Drážďan či Vídně. Cestujeme moc rádi. Nejen pro děti je to jedinečná příležitost, jak okusit svět v jeho rozmanitosti. Čas utíkal velmi rychle a termín našeho odletu 31. října se blížil. Zbývalo ještě vyřizování nezbytných formalit, jako elektronická víza, mezinárodní řidičský průkaz, uvolnění a individuální plán ze školy pro nejstaršího syna atd. Prohlíželi jsme si cestovatelské webové stránky, půjčovali knihy, získávali informace, plánovali různé varianty tras a nakonec pro klid duše ostatních založili náš vůbec první blog www.vichovivaustralii.blogspot.com, kam jsme naše zprávy od protinožců slíbili vkládat.

Avšak skeptické reakce příbuzných, včetně návrhu na ponechání alespoň toho nejmladšího 18timěsíčního syna doma, neustávaly, a naopak se s blížícím se odjezdem stupňovaly. Poslední říjnový den roku 2009 na ruzyňském letišti v Praze zamáváme a odlétáme směr Londýn – Bangkok – Sydney. Čeká nás 14 tisíc kilometrů a 22 hodin v letadle. Na letištích máme s dětmi většinou přednostní odbavení, které se protáhne pouze u britských imigračních úředníků. Ti nechtějí pochopit, že děti cestují na vízum v pase rodičů. Musíme prokázat, že děti jsou opravdu naše – naštěstí máme pro všechny děti jejich pasy a z fotografií je patrné, že to jsou opravdu ony.

Získat australské vízum pro dítě je poměrně administrativně složité, musíte mít úředně ověřený souhlas obou rodičů, že s cestou souhlasí, tento souhlas je nutné osobně doručit na australskou ambasádu ve Vídni či Varšavě, což je finančně i časově náročné. Proto volíme cestu elektronického víza pouze pro dospělé, děti budou cestovat na vízum v pase rodičů, kde je máme všechny zapsané. Vízum přišlo na naši e-mailovou adresu bez problémů do dvou týdnů a bylo zdarma.

Děti na palubě vítané

V letadle australské společnosti se nám přesvědčení, že děti nejsou při cestování problémem, potvrzuje. Děti jsou středem pozornosti palubního personálu od samotného vstupu na palubu, dostávají batůžek plný hraček a her, omalovánky, pastelky. Nejmenší Damián, který nemá nárok na své sedadlo, nocuje ve speciální kolébce, která je upevněna na stěně před našimi sedačkami.

Stevardky dětem servírují pro ně určenou stravu, převládá zelenina a kuřecí maso. Po celou dobu letu se posádka často chodí ubezpečovat, zda je vše v pořádku, jestli děti něco nepotřebují. Letadlo je pro případ nutnosti vybaveno dostatkem dětských plen a dětského jídla, i když nás upozorňují, že nemohou zajistit, zda budou mít zrovna oblíbenou značku našeho dítěte.

V Sydney přistáváme v 5 hodin ráno místního času, kdy v ČR je teprve večer předchozího dne. Doporučení zkušených cestovatelů zní, aby se časový posun co nejdříve srovnal, pokud možno nejít přes den spát. To se nám nepodaří, ve 14 hodin tamního času všichni usínáme, ale po dvou hodinách se probouzíme, a vyrážíme do ulic a na hřiště (těch v Austrálii navštívíme postupně snad stovky). Časový desetihodinový posun se po dvou až třech dnech zcela vyrovnává.

Houpačka pro imobilní děti

Od prvních dnů se nám líbí australská „prorodinná politika“ a upřímný zájem o děti. Dětská hřiště jsou opravdu na každém rohu, i v té nejmenší vesnici, v bezvadném stavu, s pítkem, toaletami, oplocenými přístřešky proti silnému slunci, či naopak s vodními atrakcemi. Nejvíce nás v tom nejpozitivnějším slova smyslu „dostala“ houpačka určená imobilním dětem, na kterou mohou najet na svém vozíku a houpat se jako ostatní děti.

Podél silnic je mnoho tabulí, které mají rozptýlit cestováním unavené děti – od smějících se kreslených postaviček až po „hlášky“ typu: „Tati, kdy už tam budeme? Ještě tři hodiny? To už si říkal před hodinou!“ Po každých 150–200 kilometrech je na silnici odpočívadlo označené „Free Coffee“ (káva zdarma), kde každý řidič dostane od dobrovolníků zdarma kávu, děti nealkoholický nápoj a sušenku. Australská vláda tímto opatřením předchází nehodám způsobeným únavou za volantem.

Na cestě

Během prvních pěti dnů si prohlédneme téměř celé Sydney, děti se dvěma dospělými cestují po městě zdarma. Rodinné vstupné je automaticky nabízeno všude a počítá se i s početnějšími rodinami. Muzea a galerie jsou interaktivní, velké množství místností speciálně určených pro děti různých věkových kategorií. Nechybí dětský koutek pro nejmenší i s možností hlídání.

Po týdnu si půjčujeme auto a vyrážíme jižním směrem po silnici s pohádkovým jménem Princess Highway na okružní cestu po nejmenším kontinentu. Slovo „nejmenší“ je poněkud zavádějící, neboť Austrálie je obrovská země, kde 100 kilometrů je považováno za „hned za rohem“. Někdy denně najedeme i 500 – 700 km, což je samozřejmě i díky velmi kvalitním a udržovaným silnicím (highway). Tu nejznámější, Stuart highway měřící 3 024 kilometrů projedeme celou od jihu na sever. Je to neopakovatelný pocit, stovky kilometrů nikde nikdo a nic, před vámi se tetelící horký vzduch a najednou se objeví perfektně vybavené odpočívadlo (s čistými toaletami a umyvadlem).

Austrálie voní půvabně

Ubytování na našem putování volíme v kempech, kde si pronajímáme tzv. „cabin“ (bývalý karavan) s manželskou postelí a dvou až třímístnou palandou. Součástí většiny „cabins“ je klimatizace, koupelna, toaleta a kuchyňský kout. Po celou dobu se setkáváme s velmi dobře udržovanými kempy, a to i v tom nejodlehlejším a nejdrsnějším vnitrozemí. V těch větších nechybí bazén, dětské hřiště i malý obchůdek.

Za necelé tři měsíce cestování najedeme téměř 16 tisíc kilometrů, projedeme tzv. východní okruh, tedy všechny australské svazové státy s výjimkou západní Austrálie. Navštívili jsme bezpočet úchvatných přírodních parků, míst, která jsou nádherně barevná a půvabně vonící.

Evropanovi může chvílemi připadat, že je to sen. Ze všech námi navštívených míst musíme vyzdvihnout:

• dobytí nejvyššího místa v Austrálii, hory Mt. Kosciusko (2228 m), kde jsme ještě šlapali po sněhu, ačkoli v Austrálii začínalo léto
• nádhernou scenérii skalních útvarů vyčnívajících z oceánu, zvané 12 apoštolů
• město Coober Pedy, které je vzhledem k trvale panujícím vysokým teplotám celé umístěno pod zemí, známé je též jako největší naleziště opálů na světě
• největší kámen světa, Aboriginci (domorodí obyvatelé Austrálie) zvaný Uluru, který během dne mění podmanivě svou oranžovou barvu
• nezapomenutelná je i návštěva národního parku Kakadu, kde se každou chvíli mění krajina od mokřin, přes lužní lesy až po polopoušť a kde se srdce svírá nad krásou 20 tisíc let starých nástěnným maleb pod skalními převisy. Dosud jsou velmi dobře viditelné, malované přírodními barvami či zvířecí krví
• dalším vrcholným zážitkem našeho cestování bylo potápění na velkém bariérovém útesu asi 40 kilometrů od města Cairns, kde se všichni potápíme se šnorchlem a brýlemi mezi nespočetným množstvím rybiček
• V Austrálii najdete nejjedovatější zvířata světa, je tedy nutné být k přírodě velmi pokorný a obezřetný. Potkali jsme divoké klokany, wallaby (malí klokánci žijící převážně ve skalách, děti si je dokonce krmily), koaly, krokodýly, želvy, lachtany, stovky papoušků, kasuáry, emu i divoké velbloudy.

Celé naše tříměsíční putování bylo opravdu nádherné i náročné zároveň. Nevyhnuly se nám i drobné či větší nepříjemnosti (jako například ztráta klíčů od auta, nedostatek benzínu, 46stupňová vedra apod.) Přesto můžeme cestování s dětmi nejen po Austrálii z vlastní zkušenosti vřele doporučit, užije si ho celá rodina, i když každý po svém a svým způsobem, a tak je to dobře.