Konec škrabopisu v Čechách?

Náš rozhovor je, myslím, třeba začít od písmene A - tedy od Adama. Kde se vzalo psací písmo, které známe z písanek všech prvňáčků, jak dlouho už se nezměnilo a proč?

Základ stávajícího psacího písma původně pochází z krasopisných písem 19. století. Východiskem pro něj je tzv. anglická latinka (english hand), která byla ve 40. letech 19. století upravena pro potřeby českého psaní. Velká abeceda byla typicky zdobná a složitá, tvary písma se musely přesně dodržovat, neboť při běžném a rychlém psaní postrádala čitelnost. Reforma z roku 1932 pak písmo zjednodušila, obzvláště velkou abecedu. Písmo už nebylo stínované, ale psané monolineárně. Úpravy písma v letech 1953-1958 znamenaly především zúženost všech písmen a „zušlechtění“ velké abecedy, blížící se původní složité krasopisné latince. Od té doby se na písmu mnoho nezměnilo, výjimkou jsou pouze velká písmena M, N, obsažená v písankách z 80. let 20. století, která tvarově vycházejí z malé abecedy.

Co by se podle vás měly děti ve škole o písmu dozvědět a proč?

Kromě samotné dovednosti psaní by bylo užitečné, aby se děti dozvěděly něco o vývoji písma - jak latinkové písmo vzniklo, jaké se dříve používaly psací nástroje atd. Skvělé by bylo, aby si některé z nich mohly děti vyzkoušet. A také, že jsou písma, která vznikla z obrázků a z nich pak znaky, které některé národy používají dodnes. Pak začnou děti přemýšlet i nad smyslem písma a nad celou vizuální komunikací... Nemusíme se omezovat jen na Českou republiku a latinkové národy...

Jak jsou na tom s výukou písmenek a školního písma jiné národy píšící latinkou?

A jsme u toho. Každý národ to má jinak, vezměme si například písmeno A, poznáte, které patří jakým národům?

Písmeno „A“ si je víceméně podobné a všichni ho jako „A“ přečteme, ale jsou tu další písmenka, o jejichž tvarech bychom mohli diskutovat.

Některé tvary latinky nám mohou připadat legrační nebo nesmyslné, a stejně tak mohou připadat tvary našeho písma jiným národům. To by ani tak nevadilo, ale spíš je problém, když je písmo pro ně nečitelné nebo když ho vůbec nepřečtou. Tím narážím i na to, že české psané písmo není pro cizince vždy čitelné... Myslím si, že by se některé extrémy v rámci komunikace latinkou mohly upravit.

Nabídnout zásadní novinku, k tomu jistě nestačily jen vlastní zkušenosti, intuice, a dokonce ani zahraniční zkušenosti a vzdělání. Co všechno vašemu návrhu předcházelo?

Ze začátku jsem jen sbírala písanky a slabikáře (staré české), pak jsem se zaměřila i na zahraniční písanky. Porovnávala jsem to, co jsem viděla v písance, a to, co jsem viděla v praxi - rukopisy z běžného života. Neustálé porovnávání a neustálé otázky: Proč se učíme toto, proč pak píšeme jinak. Proč píšeme dnes tak málo, je to tím, že se za písmo stydíme nebo to neumíme? A jaký je smysl psaného písma? Máme se učit krouživým pohybům pro pohyby samotné nebo je smyslem psaného písma jednoduchá komunikace? Z pozice, že „krása následuje funkci“, jsem se rozhodla jít za myšlenkou funkce písma, a výzkum začal.

Studovala jste psaná písma i prakticky?

Ano, především ta, která se v historii osvědčila jako dobře čitelná při rychlém psaní (karolinské minuskuly a renesanční písma typu cancellaresca), dále pak kurzivní písma typografická. Hledala jsem optimální tvar. Zajímaly mne samozřejmě historické výzkumy se zaměřením na školní psací písmo a pak pochopitelně zkušenosti s písmem jiných latinkových národů - jaký je vzor a jaká je praxe. Podstatné bylo také zjištění současného stavu psacího písma - jak píšeme nyní v Čechách, nakolik písmo používáme atd. Připravila jsem knihu Rozhovory o písmu rukopisném, abych se nad otázkami současného psaného písma zamyslela společně s dalšími typografy, výtvarníky a kaligrafy.

Jakým písmem lidé píší nejčastěji?

Výzkumy, které jsem prováděla před sedmi lety, ukázaly, že většina lidí píše buď částečně spojeným písmem (kvůli psaní diakritiky), nebo tzv. kurzivou (nakloněným nespojeným písmem). Skoro všichni si nějakým způsobem zjednodušují tvary velké abecedy, připomínající tiskové písmo. Část skupiny tvoří písaři s tzv. hůlkovým písmem (velká jednoduchá abeceda). Méně než polovina lidí píše písmem spojeným, ale jen málo z nich píše čitelně, mnozí z nich si zjednodušují tvary velké abecedy. Píšeme méně a méně, přibylo jistě mnoho lidí (a dětí) píšících pouze hůlkovým písmem...

Co vám výzkum řekl ohledně čitelnosti písma?

Když vynechám písmo hůlkové, tak nejčitelnější písmo byla kurziva (nakloněné nespojené písmo) a dále písmo částečně spojované s jednoduchou velkou abecedou. Úplně spojené písmo „jedním tahem“ z toho vyšlo bohužel nejhůře.

Na jakém vzorku dospělých a dětí jste čitelnost zkoumala?

Dospělých rukopisů jsem nasbírala několik stovek exemplářů, s tím, že písaři opisovali zadaný text - abych měla srovnání určitých písmen a tvarů. Dětských rukopisů jsem měla k dispozici kolem 900. Jednalo se o spontánní psaní dětí, názorů a myšlenek. Zajímavé bylo, že jsem i u dětí našla stejné skupiny podle typu psaní a také podobné poměry v procentech!

Vaše písmo nemá smyčky. Myslela jsem, že jsou tu proto, že urychlují psaní. Není psaní písmem CS o dost pomalejší?

Smyčky vznikly údajně proto, aby se dalo písmo napsat jedním tahem - bez ohledu na psaní diakritiky. Ale až od určité doby. Pokud vím, styl písma, ze kterého se u nás v 19. století vycházelo pro písmo školní, pochází z krajů, kde se kromě tečky nad „i“ diakritikou zabývat nemuseli (anglická latinka). Psaní se smyčkami se může zdát z logiky rychlejší, ale z vizuálního hlediska k čitelnosti tolik nepřispívá. Myslím, že ergonomie psaní je v souvislosti se stylem písma individuální. Znám mnoho lidí, pro které je rychlejší nespojené písmo, a navíc čitelnější.

Stále více se hovoří o individualizaci. Umožňuje ji písmo CS lépe než stávající psací písmo?

Myšlenku individualizace určitě podporuji, obzvláště v souvislosti s písmem. Děti mají na výběr u několika písmen a číslic dva tvary, volitelný sklon, možnost používat ligatury (praktická spojení 2-3 písmen), levákům jsou nabídnuty jiné tahy při psaní písmen atd. Ti, kteří by chtěli toto písmo dál výtvarně rozvíjet, mohou jednoduchým způsobem dojít ke kaligrafické renesanční formě. A naopak, pro dysgrafické, tělesně nebo mentálně postižené děti je připravena zjednodušená forma písma „Comenia Script B“ (viz str. 25). Písařům se nabízí určitý druh svobodného písemného projevu, který si zvolí podle svých možností a schopností. Písmo je jako tanec. Když máme ale tančit podle přesně daných kroků, neposkytuje nám tolik svobody ani radost.

Vyzkoušela jste si výuku CS s dětmi sama nebo ji sledujete na nějaké škole již nyní? - Co vám ta zkušenost o CS říká?

Sledovat písmo docházím nyní do dvou škol. Někdy jsem přímo na hodině písma, někdy zkoumám již napsané rukopisy, srovnávám je a studuji. Zjistila jsem také několik věcí, které s Comenia Scriptem zdánlivě nesouvisí. Děti vnímají písmo jako kresbu, a pokud mohou, kresbou ho neustále provázejí. Mají-li prostor, doplňují ilustraci, nemají-li prostor, udělají obrázek z písmenka. A to je pro pochopení písma jako znakusymbolu velmi důležité. Vkládají tak abstraktním písmenům obsah a tím si mohou samy pomoci k pochopení textu. Toto mi jen potvrdilo smysl obrázkového písma Comenia Pictures, které jsem již dříve navrhla. Slouží k tomu, aby děti za písmeny vnímaly vždy obsah - konkrétní věc, aby pro ně písmeno nebyla pouhá abstraktní hláska...

Je pro CS důležitý také nástroj, který používáme?

Vhodný psací nástroj je důležitý pro jakékoliv psací písmo. Kromě momentální fyzické a psychické kondice je to další faktor, který ovlivňuje vzhled našeho písma. A naopak - psací nástroj ovlivňuje náš vztah ke psaní. Proto bychom si je měli pečlivě vybírat a volit si takové, které nám umožňují pohodlné psaní a přinášejí nám radost. U nácviku dětského písma bych dbala především na to, aby psací nástroje byly měkké a pro dětskou ruku velikostí vyhovující. Pak se na nástroj nemusí tlačit a nevznikají zbytečné zlozvyky (tlak na pero, špatný úchop apod.).

Mnohé děti přecházejí zcela spontánně a nezávisle na tom, co po nich chce škola, velmi brzy ke psaní na počítači. Nebude případná energie věnovaná zavádění nového psacího písma spíše luxusem vhodným pro pár experimentátorů?

Věřím, že písmo Comenia Script vyjde vstříc i těmto „spontánním a nezávislým“, kteří se chtějí na písmu naučit jen to nejnutnější. Co se týče psaní na počítači, to bych u dětí podporovala, a ať se to naučí dobře a obouručně, vždyť dnes to potřebuje skoro každý.

Pokud se paní učitelka rozhodne, že psací písmo Comenia Script vyzkouší, co všechno to pro ni znamená? Jaké výhody a jaká úskalí ji čekají? A jakou podporu pro ni máte připravenou?

Učitelé nebo rodiče by se měli nejdříve s písmem seznámit teoreticky (Praktický manuál Comenia Script) a pak samozřejmě i prakticky. To znamená naučit se jím psát -do sešitu, na tabuli, kdekoliv. To vidím jako zásadní. Neznamená to, že by měli všechno dětem do sešitu předepisovat (od toho jsou písanky a pracovní listy). Děti nás mají jako vzor, a pokud chceme, aby se písmo naučily, musíme jim ukázat, že to umíme. Naučit se psát nové písmo se může zdát zpočátku jako úskalí, překážka. Ale pak pisatelé objeví, že Comenia Script na psaní těžký není, možná už mnoho učitelů a rodičů píše podobným zjednodušeným stylem. Poté, co zvládnou písmo napsat, bude to pro ně jistě výhodou - nejen ve školním prostředí, ale i v praktickém životě. A kdyby si přece jen nebyli jistí, Comenia Script existuje i jako font do počítače, mohou si pracovní list napsat a pak pro celou třídu vytisknout. Ale pro výuku psaní to není podstatné. Důležitý je vlastní příklad a zkušenost. Podaří-li se učitelce napsat tvary písma na tabuli přece jen nesprávně, děti ji na to jistě upozorní. Připravila jsem pro ně „Abecedu na pruhu papíru“, kterou si mohou přilepit na lavici.

Budou děti odchované CS schopné přečíst rukopisná zadání a sdělení jiných učitelů, kteří budou dále psát psacím písmem „postaru“, nebo je třeba, aby se „přeučila“ celá škola?

Všimla jsem si, že se někteří učitelé snaží psát čitelně, i za cenu zjednodušeného písma. Takto píše mnoho učitelů a pro děti je to často inspirací (obzvláště na 2. stupni). Je skvělé dětem vyjít vstříc v tom, co potřebují. V tuto chvíli nevím, jak krutý by byl typický střet dvou „písmových“ generací, ale možná by se učitelé mohli zamyslet nad tím, že kromě školy se s „písankovým“ písmem děti tolik nesetkávají...

Je třeba něco vysvětlit také rodičům, aby byli i oni ochotni přistoupit na změnu? Přece jen je snadnější dávat u prvňáčka pozor na to, co jsme sami kdysi zvládli…

Ano, v postoji k novému písmu je asi rozhodující to, jakou zkušenost mají se psaním rodiče. Nejen jak se kdysi učili psát, ale jak píší nyní, mohou zhodnotit, co v životě skutečně potřebovali. Rodiče by si ale měli také uvědomit, v jaké době jejich dítě žije a jakým způsobem komunikuje. A také, jak to mají oni sami - když rodiče píší málo (nebo vůbec), používají na psaní PC, e-mail, internet, SMS, ICQ atd., tak potom nemohou klást na dítě příliš velké nároky.

Radana Lencová (1975) zakončila doktorské studium v atelieru Tvorby písma a typografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové tím, že navrhla změnu školního písma. Úvodem malá citace z jejích webových stránek: „Já se ale nesnažím, aby se z mého písma stala norma, dokonce mě to trochu děsí, nemám ráda dogmata. Spíš než ,vzor‘ bych to nazvala nový model písma - protože chci, aby psaní bylo pro děti inspirací a hrou, ne rutinou.“ možná by se učitelé mohli zamyslet nad tím, že kromě školy se s „písankovým“ písmem děti tolik nesetkávají...