Lednice je obrazem duše

"Od pondělka nebudu jíst, teď se ale ještě pořádně naperu, ať mám na tu dietu sílu." Ruku na srdce - kolikrát už jste vyslovila tuto úžasnou větu, která má tu moc, že když ji zaslechne odborník přes výživu, vystřelí mu tep z normálu na 200? A kolikrát v životě už jste si nějakou tu dietku naordinovala? Jednou, dvakrát, dvacetkrát? A efekt? … Co říkáte? Že je to divné, ale že tukové polštářky se vám za ta léta nafoukly do podoby pořádně naducaných polštářů? Že pneumatiky kolem pasu už jste raději přestala počítat? Jo, jo, není radno zahrávat si s jo-jo efektem.

Šílené dietářky nejenže naberou postupně svá předhladovková kila zpět, ale navíc se jim tuk, ta hnusná, beztvará, třaslavá hmota, začíná pomalu, ale jistě vkrádat i do těch míst, která ještě donedávna patřila svalům.

Nejen o výše zmíněných hrůzách, ale také například o tom, co je nadváha ze stresu…, si budeme povídat s MUDr. KATEŘINOU CAJTHAMLOVOU, známou z televizní reality show Jste to, co jíte.

Velké břicho? Velký stres!

V několika dílech seriálu JTJ se objevili lidé (kupodivu to většinou byly ženy), kteří dodržovali pravidla nového stravovacího režimu, sportovali, a přesto nehubli podle svých ani vašich představ. Pořád jim například zůstávalo znatelné bříško. Všichni, kterých se to týkalo, většinou žili dost stresujícím způsobem života…

Někteří účastníci dotyčné reality show se dopouštěli - ve snaze zhubnout před očima diváků maximum - fatální chyby. Sice jedli předepsané potraviny, dokonce se i přinutili hýbat, ale stravovali se nepravidelně, vynechávali jídla a připravovali si menší porce, než bylo žádoucí. Nedokázali pochopit, že ke štíhlosti a ke zlepšení jejich mnohdy katastrofálního zdravotního stavu je potřeba se projíst, nikoli prohladovět. Protože dlouhá léta slýchávali jediné: "Chceš zhubnout? Nežer!"

Lidi obecně jsou, oproti dobám minulým, čím dál utahanější a vystresovanější, mnohdy pracují víc, než musí, celý den (během kterého buď nejedí vůbec, anebo se stravují více méně pokoutným způsobem) se nezastaví - a všechno si pak vynahradí večer, kdy obrátí lednici naruby a veškeré napětí a únavu utopí v plných talířích. (Navíc jí večer s velkým pocitem viny - za prvé kvůli tomu, CO jí, a za druhé proto, že do sebe za celý den nedostal ty živiny, které jsou pro jeho zdravé fungování nezbytné.)

Podle tvaru těla je možné vystopovat pravděpodobnou příčinu problémů obézního pacienta - větší objem v oblasti břicha mají například lidé holdující alkoholu, dále chronické dietářky anebo třeba ženy, jejichž život je jeden velký nekonečný stres…

Chlapi umí vypnout…, a proto hubnou jinak než ženy

Proč jste užila ženského rodu? Copak muži vystresovaní nebývají?

Úroveň stresu se na ženském těle podepisuje daleko výrazněji než na fyziognomii muže. Stres ovlivňuje ženu tak, že se stává hyperaktivní, zatímco s mužem je to právě naopak - utahaný chlap je inaktivní. Ano, muž si umí po vyčerpávajícím dni lehnout k televizi nebo k novinám a totálně vypnout - on je na to totiž hormonálně vybaven. Žena se (nejen!) po hormonální stránce zcela odlišuje. Už z toho důvodu by bylo nefér srovnávat mužské a ženské (ne)úspěchy při hubnutí.

Hubněte na centimetry, kašlete na kila!

Dejme tomu, že postavím vedle sebe dvě stejně vysoké ženy, obě vážící sedmdesát kilo. Paní A bude mít štíhlý pas a k tomu výrazné boky i prsa. Paní B má zas hubené nohy i ruce, ovšem nelze přehlédnout její vystouplé břicho. V kalhotách a delším volném svetru bude B budit nejspíš daleko štíhlejší dojem než A. Jak je to s jejich zdravím, paní doktorko?

Pochopitelně úplně naopak. Pokud chce být člověk zdravý, nerozhoduje ani ručička na váze, ani BMI, ale obvod pasu. (Proto jsme také neustále před kamerami omílali, jak je důležité hubnout na centimetry, nikoli na kila. Nedivila bych se, kdyby už byli někteří diváci na tuhle větu alergičtí…) Není tedy racionální uvažovat o počtu shozených kil, ale vždycky jen O TVARU TĚLA. U obou pohlaví pak hraje hlavní roli poměr mezi pasem a boky. U mužů by měl být tento poměr menší než 1, u žen menší než 0,8. Zjednodušeně řečeno: je-li poměr větší, pak žena začíná MĚNIT SVŮJ TVAR Z HRUŠKY NA JABLKO - a tím si začíná zadělávat na zdravotní komplikace (ty hrozí ženě s pasem nad 88 cm, u mužů je rizikový objem pasu 102 cm).

Pozor! Je rozdíl mezi antropometrickým měřením pasu (to je to, které nás v tuto chvíli zajímá) a takovým tím normálním měřením, kdy nám švadlena bere míru na šaty. Při antropometrickém měření by měl stát pacient s rozpaženýma rukama (protože díky tomu je hmatný volný okraj posledního žebra a horní okraj kyčelní kosti) a lékař ho měří v místech, kde se nachází polovina vzdálenosti mezi těmito kostními strukturami. Pokud provádíte měření kolem pupíku, který při hubnutí fyziologicky klesá, pak to není správně - naměřené hodnoty nejsou přesné.

Mimochodem, čím víc se žena podobá válečku, tím méně je pro druhé pohlaví atraktivní. Odpradávna je pro muže symbolem krásy a plodnosti žena, u níž je patrný rozdíl mezi šířkou pasu a boků. To je holt příroda…

Pojďme se vrátit zpět k psychickému a fyzickému stresu a také k tomu, jak může toto každodenní vypětí ovlivnit TVAR naší figury…

Tělo je proti fyzickému stresu vybaveno důkladněji než proti stresu psychickému. Před stovkami let se lidé účastnili pravidelných aktivit, během nichž mohli svůj stres spolehlivě vybít, konaly se popravy, souboje, veřejné soudy, náboženské rituály... Lidé také tehdy dávali mnohem víc najevo emoce, nikdo je nenapomínal, aby se krotili. Zato v dnešní době je bohužel apel na ovládání značný. Není vhodné křičet, plakat či se nahlas veřejně radovat - pokud bychom se takto projevovali, budeme před ostatními "normálními" občany za blázny. Odmalička jsme vychováváni k tomu, abychom se maximálně ovládali. Čili naše úroveň vnitřního stresu je oproti předchozím generacím vysoká… Další průšvih, který s sebou přinesla civilizace, je zlepšení životní úrovně. Což je samozřejmě paradox. Když se ale zamyslíme nad tím, jak jsme byli nuceni žít za socialismu, dochází nám, že jsme měli nesrovnatelně víc pohybu a žili jsme nesrovnatelně zdravější život než dnes…

… cože? Teď si snad děláte legraci, paní doktorko… Já si pamatuji prázdné krámy, banány a pomeranče jenom na Vánoce a nekonečné fronty snad úplně na všechno…

Ano, v té trudné době se nejen přešlapovalo ve frontách (venku, mimo vytápěné krámy - výdej kalorií…), neexistovaly trvanlivé potraviny (na nákup se chodívalo každý den - další výdej kalorií), zdaleka nebylo tolik aut, na MDH se příliš spoléhat nedalo (takže se chodilo daleko víc pěšky - opět výdej kalorií), nebyly supermarkety, a když jste potřebovala sehnat cokoli mimo potraviny, tak jste musela do pěti různých obchodů, navíc jste většinou zjistila, že požadované zboží stejně není, takže vás čekal maraton po městě (kalorie, kalorie, kalorie!). Uvědomte si, že všechny ty dnešní výdobytky - internet, mobily, … - vyloučily osobní návštěvy, přestalo se chodit na poštu, na úřady… Tohle všechno jsou maličkosti, které se neuvěřitelným způsobem nasčítají. Když k tomu ještě přidáte, že zmizely závodní jídelny, a naopak do škol i firem přibyly nápojové a cukrovinkové automaty (mnohé maminky nemají čas dělat dětem svačiny a dávají jim na mlsy peníze, navíc nad dřívější běžnou svačinou - kus chleba, sýr, jablko - by nejspíš dnešní děti ohrnuly nos), vyjde vám, že si jako společnost docela slušně zaděláváme na malér.

Jasně že většinu změn, které s sebou přinesla revoluce, vítáme, ale pokud jde o kondici dětí i dospělých, je to katastrofa. A to jsem nezmínila televizi - dřív se před ní tolik nevysedávalo, protože při socialistické nabídce pořadů nebylo na co koukat. Dneska se sedí před bednou celé hodiny v kuse, televize nahrazuje dětem tátu, mámu. Dřív fláklo dítko doma s aktovkou o zem, popadlo kolo a do večera ho máma neviděla. Jako děti jsme vytvářely party, kde dával jeden pozor na druhého, byli jsme vylítaní, vysportovaní, méně stresovaní. Dneska se místo lítání sedí u počítače a chatuje s virtuálními kamarády. Celé dlouhé hodiny.

Z dětí se špatnou kondičkou vyrůstají dospělí se špatnou kondičkou. A vlastně jsme se zase dostaly oklikou k tomu, o čem byla řeč v samotném úvodu - tuk se pomalu a nenápadně vkrádá tam, kde by za normálních okolností měly být svaly…

Vezměte metr a změřte si své zdraví. Jak? Kolem pasu…

Spolu se změnou společenského systému přichází svoboda, nabídka možností je najednou obrovská a odpovědnost každého z nás vzrůstá. A tím vlastně vzrůstá celková míra stresu. Takže zůstaneme ještě na chvíli u hlavního problému našeho rozhovoru - jak tohle všechno souvisí s naším břichem?

Na vyčerpání a na stres se organismus člověka adaptuje rozvojem takzvaného VISCERÁLNÍHO TUKU, což je tuková tkáň, která se hromadí v útrobách - je lokalizována v oblasti pod játry, mezi střevními kličkami, může se vyskytovat dokonce i ve svalech… Tak tenhle neviditelný tuk, zajišťující v dávných dobách schopnost přežití, právě zvětšuje objem břicha. Viscerální tuk není možno odsát pomocí liposukčních přístrojů ani jej odstranit jakoukoli jinou chirurgickou cestou. Funguje jako endokrinní žláza a výrazně mění spoustu hormonálních i ostatních regulací v těle. Zvyšuje krevní tlak, dokáže snižovat pocit hladu (vydržíte díky němu spoustu hodin nejíst, což je samozřejmě špatné), zvyšuje chuť na tučné a sladké a zvyšuje bohužel i úroveň stresu (čímž například ruší váš spánek).

Pravěký člověk byl díky tomuto útrobnímu tuku schopen přežívat v zimním období po celé dny bez jídla, a když se zadařilo a ulovil si zvíře (které bylo na zimu obalené tukem), naládoval se jeho tučným masem k prasknutí. Do toho si sem tam utrhl přemrzlé, tudíž velmi sladké ovoce. A aby takovouhle stravu vůbec dokázal strávit a aby mu chutnala, o to se postaral viscerální tuk. (Proto tedy ona geneticky podmíněná chuť na sladké a tučné u lidí, kteří mají útrobního tuku přebytek, proto touha najíst se pořádně až večer před spaním, po hodinách dobrovolného půstu - aby mi vůbec šlo usnout.)

A jsme zpátky u našeho každodenního stresu: přes den se v něm přímo koupeme, mnozí lidé tudíž přes den zcela vyloučí jídlo. Nahradí ho kávou (stimulant snižující chuť k jídlu) anebo v rychlosti sezobnou třeba koblihu (tučná, sladká, v daný moment velmi uklidňující…). Tím, že přes den vyloučíme kvalitní jídlo v patřičném množství a patřičném počtu dávek, dáváme tělu tento signál: "Večer si uděláš pohodu, vypleníš lednici i špajz, popřípadě zbaštíš celou tašku s jídlem, které sis cestou z práce nakoupil (nakoupil ve stavu hladu!)." Všimněte si, že ve stavu opravdového VLČÍHO HLADU nikdy nesáhnete po kvalitní nízkoslané, nízkotučné bílkovině doplněné půlkilovkou zeleniny, ale po uzeninách, vepřovém řízku, sladkých sušenkách, chlebu s vrstvou másla, po čokoládě…

Večerní nájezdy na ledničku

Chuť na tučné je tedy biologicky podmíněna?

Celodenní nejedení korunuje spousta lidí večerním nájezdem na ledničku. Večeři volí v takových případech spíše tučnou - obsahující ze 40 až 50 procent energie z nasycených živočišných tuků. Proč? Protože nám z biologického hlediska tyto tuky víc chutnají. Před stovkami tisíc let neměl pračlověk šanci brát si energii z rostlinných tuků, nebylo tolik semínek a oříšků, aby šly udělat na zimu zásoby. Zato zvířat obalených "zimním tukem", tudíž pomalejších a méně ostražitých, byl poměrně dostatek… Pravěký člověk byl vybaven dostatkem viscerálního tuku, ten mu pomáhal přežít zimu. S příchodem teplého počasí se tento útrobní tuk plynule ztrácel.

Takhle to bylo v dávné minulosti, kdy žil člověk v souladu s přírodou. A dnes?

Dnes má spousta takzvaných civilizovaných lidí, právě těch, co mají břicha vycpaná viscerálním tukem, zimu pořád - jejich jídelníček se s ročním obdobím nemění. Nedostatek pohybu, psychický stres (spousta nezvládnutelných úkolů, které si sami vytyčili), fyzický stres (nepravidelná strava, hladové periody, nedostatek pohybu) - to vše u nich volá po rychlé energii. Čili po tučném a sladkém (sladké rychle oživí mozkovou funkci).

V periodách hladovění tělo musí odněkud brát bílkoviny, mozek zase sacharidy - dochází tedy k odbourávání vlastní tkáně, člověk začne být unavený, má nižší svalovou sílu, má nízkou motivaci ke sportu, je nemocnější, dochází u něj k poruchám imunity, častějším infekcím, které mohou přecházet v infekce chronické - z nichž se dokonce může vyvinout nádorové onemocnění. Ano, a na začátku toho všeho je "jenom" velké břicho.

Ale tady se přece zákonitě dostává člověk do bludného kruhu - jsem-li vystresovaná, nejím pravidelně, nehýbu se a mám spoustu starostí, začnu mít v podstatě jedinou radost: jídlo.

Ano, protože serotonin, hormon radosti, spotřebovává vaše tělo rychleji. Pokud sportujete, odmění vás mozek tvorbou endorfinů (hormony dobré nálady). Pokud se nehýbáte, odměna ve formě endorfinů chybí a vy celou svou radostí jedete jenom na serotonin. A ten se velmi snadno vyčerpává. Nedostatkem serotoninu trpí buď lidé s klinickou depresí, nebo lidé chronicky vyčerpaní - lidé, kteří neodpočívají a nemají pravidelný denní režim (jídlo, spánek, pohyb…).

Naše tělo je orchestr. Stačí, aby v něm začal hrát falešně jediný nástroj, a celá skladba jde do háje. Stačí, abyste se JENOM přestali hýbat, abyste JENOM začali vynechávat jídla, JENOM si snížili denní dávky jídla při nesmyslné, neodborně naordinované dietě, a tělo vám odpoví: 1. úbytkem svalové hmoty, 2. zvětšením objemu pasu, 3. zvýšením rizik kardiovaskulárních či nádorových onemocnění a 4. dokonce se u vás může projevit i tzv. metabolický syndrom, což je souběh obezity (obzvlášť obezity typu jablko), vysokého krevního tlaku a cukrovky.

Ze svého dětství si pamatuji, že moje maminka věčně "držela dietu", větu "od pondělka na to vlítnu, mám speciální rozpis od kolegyně" mám doposud v živé paměti. Dneska, když je nesrovnatelně větší osvěta, už se svým pokusům z mládí směje. Hollywoodská i vajíčková dieta jsou tabu. Jí zdravě, na diety kašle a je štíhlejší než kdy dřív. Tvrdí mi, že na zdravé stravování začala koukat jinýma očima právě po zhlédnutí vašeho pořadu. Libovala si, že se konečně začalo mluvit o jídle tak, aby to chápali i laici…

To, co říkáte, je jako balzám na mou duši, ale obávám se, že skutečnost je trochu jiná. Když se jako lékařka dostanu do kontaktu s reálnými lidmi, dozvím se dvě věci: 1.) "já moc žeru, paní doktorko" a 2.) "kdybych měla vůli" (většinou takhle totiž mluví ženy), "šla si dvakrát týdně zacvičit a vydržela nejíst po páté hodině, tak určitě těch deset kilo zhubnu." Do těchto několika vět jsou vlastně zabaleny všechny bludy, které se týkají hubnutí. Ty ženy nehovoří o svém zdravotním stavu (někdy ho ani neznají, na pravidelné lékařské prohlídky nechodí), nehovoří o tom, kolik mají za den přirozeného pohybu, nezmiňují se o psychice, o stresu, nepovažují za důležitý faktor věku… Před očima mají jediný cíl: budu držet dietu, nebudu jíst po páté hodině, začnu chodit do fitness a zhubnu. Ten člověk si nalinýruje program a vůbec nepočítá s tím, že jeho tělo má svou vlastní vůli - že má vůli přežít, vůli plnit genetický program. Hubnoucí tluče hlady hlavou do zdi, zatímco tělo reaguje v sebezáchovném pudu tím, že hromadí útrobní tuk. Nakonec se vyhladovělec poddá návalu hladu a s nefyziologickým dietním režimem sekne.

Z čehož vyplývá, že chci-li zhubnout, nesmím mít hlad a že raději než se hnát do posilovny, mám se začít "prostě jenom hýbat"? Jinými slovy - každý den urazím pár tramvajových zastávek pěšky a budu štíhlejší a zdravější než po dvou hodinách aerobiku týdně?

Pacient je skoro vždy, když mu řeknu "asi se málo pohybujete a málo jíte", překvapený. Obvykle reaguje slovy: "To je pravda, přes den se snažím ovládat a nejím, večer si konečně v klidu dopřeju, dokonce jsem byl ve fitku a naložil jsem si XX kilo. Pořádně jsem si dal/dala do těla, ale je to divný, nehubnu a nehubnu…" Místo toho, abyste automaticky KAŽDÝ DEN vystoupila cestou do práce i z práce o tři čtyři stanice dřív, abyste nejezdila výtahem a chodila pokud možnou jenom svižnou chůzí, se půjdete radši nárazově servat do posilovny. A tři dny pak neuděláte pro samou bolest krok. Takže pacienty dokolečka přesvědčuji, že obezita je chronické onemocnění, které má genetický podklad, že je způsobena nejen nepravidelnou, živinově nevyváženou stravou, ale i nedostatkem rutinního dennodenního pohybu.

Proč lidé tak často říkají větu "to je nezdravý, proto je to tak dobrý…"?

Vezměte si, že v obchodech jsou vyskládané na těch nejnápadnějších místech chuťově nejvýraznější potraviny. Když jdeme po práci nakupovat - hladoví, vystresovaní, utahaní - saháme zpravidla právě po nich. Čímž si bohužel pěstujeme návyk na přesolenou, přeslazenou, tučnou a příliš kořeněnou stravu. (Sůl a koření umožňuje strávit větší množství tuku. Vše je, jak vidíte, spojeno se vším…) Čili takové ty normální potraviny, chuťově takzvaně nevýrazné - luštěniny, semínka, natural sýry, ryby, nápoje bez cukru, jako například bylinkové čaje nebo pitná voda, jsou tím pádem pro spoustu lidí neatraktivní. Možná by jako první sebezáchovný krok pomohlo, kdyby si takový člověk, který hodlá přehodnotit svůj způsob stravování, večer v klidu sedl a místo sledování stupidního programu televize by si vybalil celý nákup a přečetl všechny etikety na výrobcích. Informace, kterým by nerozuměl, by si dohledal na internetu - dnes už pracuje s internetem každý, tudíž vymlouvat se na neznalost věci není na místě… Třeba by se pak divil, jaká - s prominutím - svinstva do sebe hrne on a jeho děti.

Ráda bych vám oponovala, mám ve svém okolí spoustu lidí, kteří etikety poctivě čtou…

No… je pravda, že mi začaly chodit e-maily od pacientů i od některých diváků. Před chvilkou mi jeden z nich poslal opis etikety z tzv. křehčeného masa. Poměrně nechutná záležitost… Počkejte, schválně vám to přečtu. "Obsah: kuřecí prsa - 75 %, neutrální marináda, voda, sůl, stabilizátory, zahušťovadlo, želírující látka, dextróza, aroma, modifikovaný škrob, sušený glukózový sirup." Vy přijdete do supermarketu s tím, že pořídíte kuřecí prsa a uvaříte zdravou večeři. Nedojde vám, že v balíčku si spolu s masem odnášíte celou jednu čtvrtinu balastu…

Co když mám snahu etikety na potravinách číst, ale prostě všem těm výrazům nerozumím?

Ano, s tímto argumentem se setkávám, ale podle mého je to tak trochu alibismus. Když mi řekne pacient, o němž vím, že celý den pracuje s počítačem a musí si kvůli své práce dohledávat informace, že nerozumí "těm písmenům a číslům" na obalech potravin, pomyslím si v první řadě cosi o jeho lenosti a nechuti věci změnit. VŠE JE DNES DOHLEDATELNÉ. A pokud toho člověka ve skutečnosti vlastně nezajímá, co prochází jeho trávicím traktem (a trávicím traktem jeho dětí!), pak je to hodně špatné.

Možná je to spojeno s naší socialistickou minulostí - informace nebyly dostupné, takže jsme se nepídili po tom, co vlastně jíme. Dnes už je složení uvedeno na každém výrobku a je jen na vás, zda se začnete zajímat nebo ne.

Inteligentní lednice" dokáže prozradit leccos o zdravotním stavu svých majitelů.

Máte možnost nahlížet do spousty běžných českých ledniček. Co se v nich podle vás objevuje za největší hrůzy?

Ne, pozor, já vás opravím hned na začátku - v televizi nešlo o "běžné české ledničky", to byly ledničky obézních lidí. A to je velikánský rozdíl!

Při natáčení jsem viděla spousty nezdravých lednic... Shrnu to do jediného poznatku: LEDNICE JE OBRAZEM DUŠE. Pokud si člověk sám sebe neváží, je hamižný a neprozíravý, tak se to na obsahu jeho lednice musí nutně projevit. A zrovna tak můžete z obsahu lednice vyčíst, zda jde o člověka uvážlivého, rozumného, o člověka, který nepodléhá falešným reklamám. "Inteligentní lednice" dokáže prozradit leccos o zdravotním stavu svých majitelů. A naopak.

V těch nejotřesnějších lednicích, které jsem během hubnoucí reality show viděla, byly haldy "výhodně nakoupených" potravin, z nichž některé už začínaly zahnívat. Mimochodem - pro tyto laciné výrobky je typické to, že obsahují velké množství tuku (tuk je levný, na rozdíl od kvalitních bílkovin, vitaminů, stopových prvků…). Abyste ho strávili, musí být výrobek notně osolen, okořeněn a doplněn spoustou dochucovadel a barviv (aby to i "dobře vypadalo").

"Já za to stojím, já si to zasloužím…

Takže co tam konkrétně měli nakoupeno?

Spoustu uzenin, různá dochucovadla (tatarku, majonézu, kečup, hořčici), polotovary… Zajímavé je, že když se ten obézní člověk začal v rámci ozdravného programu detoxikovat kvalitním jídlem a pitím, když se začal chovat v souladu s heslem "Já za to stojím, já si to zasloužím…", tak najednou ke svému překvapení zjistil, že té opravdu kvalitní stravy potřebuje objemově menší množství než těch hnusů, na kterých přežíval doposud. Protože v kvalitním jídle je dostatek kvalitních živin…

Já vím, že pacient, s nímž pracujete, musí mít za sebou podrobnou interní prohlídku a výsledky laboratorních testů, teprve pak mu můžete ušít stravovací režim na míru. Přesto - existují v kostce nějaké zásady, jimiž bych se měla řídit, abych zůstala co nejdéle zdravá a štíhlá?

• Pravidelně jíst - minimálně pětkrát denně (ideálně sedmkrát, osmkrát) malé porce. Pokud pracujeme psychicky, musí být přísun plynulý.
• Hýbat se - přirozený každodenní pohyb by měl být nezbytností.
• Co nejvíce omezit příjem nasycených živočišných tuků.
• Myslet!!!

Lékař vás rád povede, ale nemůžete hodit veškerou odpovědnost za své zdraví na něj. Nejste nesvéprávné dítě a on není vaše maminka. Teprve tehdy, když se obézní pacient začne intenzivně a sám zajímat o to, co jí, bude mít úspěch. Pokud ne, bude se neustále točit v bludném kruhu. Je to stejné, jako kdybych si chtěla postavit dům a architekta činila zcela odpovědným za to, jak ten dům má vypadat. Naše tělo je taky takový dům. Stavím si ho já. JÁ! A lékař je "jen" můj architekt a konzultant. On mi může nakreslit plány, ale bydlet ve svém těle budu jen já sama!

Článek je z březnového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu března 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - hrníček s krytem na pítko, hřeben a kartáč SAFARI od Canpol babies.