Od září jsem nastoupila svým prvním rokem jako učitelka na základní školu na druhý stupeň.
Vyučuji občanskou výchovu a dějepis. Mým největším problémem je kázeň žáků.
Píše se o tom stále, ale nic se nemění. Všichni vědí, že příprava na učitelskou profesi je příliš teoretická a hodin strávených v praxi během studia, kde byste dostávali podporu a zpětnou vazbu od zkušených kolegů, je málo. Start v praxi proto není žádný med. Zvládnout takovou třídu plnou sedmáků rozhodně není legrace.
Přišla jsem natěšená, že budu používat kooperativní vyučování – tj. zapojovat zvláště v občanské nauce hodně práce ve skupinách. Seminář na toto téma mne na pedagogické fakultě hodně oslovil. Ovšem problém je ten, že nejdříve se třída musí kooperativnímu učení naučit a pak jej teprve můžete používat.
V sedmé třídě už byste očekávali, že to s nimi zkoušela spousta učitelů a že tedy jsou navyklí spolupracovat. Opak je ale pravdou. Jakmile zadám pokyn rozdělte se do skupin, ve třídě vznikne neuvěřitelný hluk a splnění úkolu snad vůbec nemohu očekávat. Když jsem o tom mluvila se svými kolegyněmi, tak se na mě tvářily jako na naivku a doporučily mně, ať se vrátím ke starému ozkoušenému modelu: začni hodinu zkoušením nebo písemkou, pak dej výklad a před koncem zadej nějakou individuální práci. „Alespoň máš celou dobu všechna děcka před očima a můžeš je kontrolovat, co dělají.“ To jsou slova jedné učitelky, která musím říct, že platí na škole za velkou autoritu, a co vím, tak i žáci ji dost berou. Zkrátka moje nadšení pro moderní metody začalo klesat. Zmiňovaní sedmáci jsou opravdu silné kafe. Úplně jsem to nevzdala, ale myslím si, že je to možné jen v případě, že je do toho zapojený celý učitelský kolektiv nebo když máte děti od začátku. Když je dostanete „již zkažené“, tak se s tím mnoho dělat nedá. Občas si vzpomínám na naši nadšenou učitelku z pedagogické fakulty, která nám o výhodách kooperativního učení vykládala a moc by mne zajímalo, jak by tu moji „zvěř“ zvládla.
To by ale stačilo k mému stěžování. Práce má i své světlé okamžiky. Velmi povedené byly z mého pohledu například projektové dny, které naše škola pořádala k výročí dvaceti let od sametové revoluce. Atmosféra ve škole byla v jejich průběhu úplně jiná než normálně a zdálo se mi, že pracuji se spoustou velmi zajímavých a kreativních lidí. Celkově nás projekt velmi posílil, seznámila jsem se víc se svými kolegy a vím teď, na koho se s čím mohu obrátit. Cítím zde více přátelských vazeb. Zde bych chtěla reagovat také na článek mého kolegy, který psal v minulém čísle o šikaně mezi učiteli. Respektive o tom, že zkušení učitelé se snaží šikanovat mladé. Já rozhodně takovou zkušenost nemám a spíše naopak dostávám od svých kolegyň velkou podporu. Ne, že by v kolektivu nebyly spory, určitě jsou tam skupinky, nebo kabinety, které se spolu kamarádí více a o druhých třeba trochu „drbou“, ale to je asi normální na každém pracovišti.
Asi nejvíce by mi ale v začátcích pomohlo, kdyby občas ve třídě se mnou někdo byl. Někdo, kdo by mne nehodnotil jako na hospitaci – čili nestresoval, ale dával rady, jak co řešit. Někdo zkušený, ale zároveň přátelský. Přijde mi, že si na všechno musí člověk přijít sám a zbytečně tak dlouho tápe. Možná i proto, že by mně pomohlo, kdyby mě občas někdo pochválil. Když se se sedmákama hodina zázračně povede, tak oni samozřejmě nepřijdou říct, že to bylo dobré. Tak by bylo fajn, kdyby to řekl někdo jiný.
Zažila jsem už i první konflikty s rodiči kvůli známkám na vysvědčení a nebylo to nic příjemného. Nácvik jednání s rodiči by snad měl být povinným předmětem!
Ve sporu se jednalo o to, že jedna maminka zřejmě měla pocit, že občanská nauka je předmět, ze kterého se dává automaticky jednička a moji udělenou trojku nechtěla přijmout. I když jsem jí ukazovala výsledky jejího syna, tak se na mne dívala jako by mé argumenty neměly žádnou váhu. V tu chvíli jsem cítila, že mé mládí je velkou nevýhodou. Závěrem bych chtěla poděkovat Rodině a škole, že zavedla tuto rubriku, která nás mladé podporuje – můžeme napsat, co nás trápí a třeba se konečně něco změní. Všem, kteří jako já začínají, moc držím palce. Nevzdávejte to!