Jak naučit dítě spát?

Není to tak dávno, co jsme byli zoufalí rodiče, které jejich 6-měsíční syn nenechal již téměř 6 měsíců vyspat. Kdyby byl alespoň takový spavec, jako starší syn (pokládán svého času za nespavce). Ten to táhl alespoň do půlnoci a pak se vzbouzel několikrát do rána, vyžadujíce dudlíka či ruku. Mladší se nás naopak pláčem dožadoval poprvé již zhruba půl hodiny poté, co byl uspán (unošen, uhoupán...). Tento interval dodržoval dále po zbytek noci, abych mu nekřivdila, občas ho protáhl na hodinu či dvě. Ale ani tak žádná slast. Někdy stačilo kojit, někdy muselo dojít na noční procházky bytem. Každopádně spalo se ve společné posteli. Každé moje otočení či přikrytí bylo následováno po 15 sekundách neklidným vrtěním, po dalších 10 sekundách řevem. Nemluvě o tom, když se manžel odvážil zachrápat, či přišupajdil starší syn.

Co s tím? Kdy to skončí? Přes den to bylo úžasné nenáročné miminko, ale v noci zkoušel všechnu naši trpělivost. Naše „cesta ke spaní“ měla tři stupně. Tím prvním bylo zjištění, že náš syn má špatný „návyk“. Jednou jsem si z ordinace naší doktorky odnesla letáček, kde jsem se dočetla to, co už jsem sice dávno věděla, ale najednou mi tak nějak svitlo. Totiž o spánkových fázích. Vypozorovala jsem, že syn se opravdu probouzí zhruba v těch intervalech, kdy přechází z jedné fáze do druhé. A navykl si tento přechod uskutečnit pitím, či chováním se v naší náruči za pochodu. Tehdy mě poprvé napadlo něco podniknout.

Ale nemá hlad? Neměl. Na Silvestra jsme spali u manželových rodičů a našeho nespavce se ujala babička, která s ním přebývala v samostatném pokoji s tím, že mi ho kdyžtak přinese. Měla i v lahvičce trochu odstříkaného mléka. Pít nechtěl, jen se nosit, či držet za ruku. Takže hlady to také nebylo. To byl druhý stupeň.

Třetím stupněm bylo přečtení článku na Rodině „Co dělat, když se dítě v noci budí“, který jsem si cíleně vyhledala na popud své sestry, jejíž děti spí celkem obstojně. Metoda učení spočívá v podstatě v tom, že tak jako se dítě naučí špatnému návyku, je možné ho „přeučit“ a to nezvedáním z postýlky, spaním v samostatné místnosti apod. Doporučuji přečíst. Reakce pod článkem byly sice spíše negativní, ale i tak jsme se rozhodli to zkusit. Lepší než nic. Staršího syna jsme přestěhovali k nám do ložnice na matraci a mladší šel i s postýlkou do dětského pokoje, kde byl sám.

První noc jsem byla téměř celou vzhůru v očekávání, kdy propukne ten známý řev. Ale bylo ticho. Ohromující ticho. Asi v půl třetí se ozvalo krátké zaplakání, které za chvíli ustalo. A zase ticho. To není možné! Další noc proběhla obdobně, třetí noc nás vzbudil pláč asi až kolem půl šesté. Stále jsem tomu nemohla věřit. Naše dítě opravdu spí! Spí! Asi po týdnu jsem začala spát i já. Za pár dní jsme staršího syna vrátili do jeho pokoje, takže jsou tam spolu a nijak zvlášť se neruší. Je to sice ranní ptáče (vstává kolem půl šesté), ale po prospané noci mu to ráda odpustím.

Trvá to už přes dva měsíce a malého jsme za celou tu dobu nemuseli zvedat z postýlky. Proto se odvažuji psát, že to funguje. Alespoň u nás ano. A nebylo to nakonec žádné drama. Čekala jsem, že bude třeba několik nocí plakat, než se naučí sám zklidnit, ale pochopil to hned první noc. Kéž to může být povzbuzením pro rodiče malých nespavců, alespoň to zkuste, děti jsou chytřejší, než si myslíme…