Náš příběh o pěstounské péči – 6. díl: Nekonečné čekání

Čekání se nám zdálo nekonečné. U normálního těhotenství víte, že se vám miminko narodí po devíti měsících, ale u pěstouňátek a adopčátek je ta nejistota vážně mučivá.

Tou dobou jsem téměř nedokázala přemýšlet o ničem jiném, než o tom, jaké to bude a kdy už to asi bude. A abych si to čekání trochu zkrátila, začala jsem vyklízet jednu skříň a už si představovala, jak do ní budu skládat malá trička a sukýnky. Manžel zatím vymyslel už několikátou variantu, jak přestěhovat nábytek, aby se sem pohodlně vešla další postel.

Často jsem myslela na ostatní páry z příprav. Jak se asi mají? Určitě se těší stejně jako my. Jestlipak už všichni prošli závěrečným psycho-pohovorem? A nemá už třeba někdo dítko doma? Byli by to ideální partneři k rozhovoru na téma „Nekonečné čekání na dítě z DD“.

Strašně ráda bych se s nimi opět zkontaktovala. Jen tak si popovídat, vyměnit zkušenosti, sdělit si své sny a utěšit se, že jsme na tom všichni stejně...všichni strašně nedočkaví, natěšení a z toho čekání už napůl šílení. V dnešní době počítačů, e-mailů a jiných zázraků, by pokus o spojení snad nemusel být takový problém. Internet používám denně, ale pouze jako zdroj informací. O věcech jako je facebook, chat nebo blog vím jen to, že existují. Nevím, jak fungují, ale nějak jsem tušila, že tudy povede cesta.

A zrovna v těchto úvahách mi přišel do cesty kamarád „ajťák“. Pro mě něco jako nadpřirozené stvoření, které vidí do věcí, do kterých jiní nevidí a rozumí věcem, kterým jiní nerozumějí.

Svěřila jsem se mu se svým problémem a požádala o radu. A on na to řekl: „Tak udělej webové stránky.“
„No ty seš dobrej,“ povídám. „A co když to neumím?“
„Na tom nic není. Moje žena taky dělá stránky. Můžu ti to ukázat.“
Bylo mi jasné, že nadpřirozené stvoření musí mít za manželku nadpřirozenou bytost, se kterou se v nejmenším nemohu rovnat, ale slovo dalo slovo a my se opravdu sešli u jednoho počítače.

„Tak dívej,“ začal Honza. „Buď write nebo manage, file, upload, edit, publish...není to nic složitýho.“
„Počkej, budu si to radši psát.“ Dělám tady ze sebe akorát blbce. Tohle přece nemůžu zvládnout. Myslím si, ale snažím se tvářit, jak tomu rozumím.
„Tak Honzo, moc děkuju a kdybych potřebovala zase s něčím poradit, tak vím na koho se obrátit.“

Doma jsem si v klidu sedla k počítači, vybalila poznámky a začala zkoušet...WRITE NEW PAGE...A hele. Ono to vážně není tak složité. Jen vědět, kdy a na co kliknout. Za pár dní jsem na sebe byla opravdu pyšná a s výsledkem svého snažení jsem se pochlubila rodině.
Tak pánové, podívejte a kulte oči na to, co maminka dokázala.
„Hmm, hmm,“ pokyvují hlavami. (Já si namlouvám, že obdivně.) „No jo, ale takhle to tam nemůžeš mít,“ povídá najednou náš šesťák Vítý. „To musíš dát do formátu HTML.“
A to je zase co? To je nějaká zrada! O HTML mi Honza nic neříkal.
„Víte co? Já jdu radši nachystat večeři nebo se z toho už vážně zHeTeMeLím.“

Pár dnů jsem si dala oddech. Mezitím jsem shromáždila ještě pár zajímavých odkazů, tipů a článků týkajících se náhradní rodinné péče, které jsem chtěla na stránky umístit. Potom jsem si nechala od syna vysvětlit, jak se dělá formát HTML.

Moje dílo bylo téměř dokonalé. K úplné spokojenosti mi chybělo už jen vložení posledního příspěvku a sice rozhovoru s maminkami-pěstounkami z jakéhosi časopisu. Tento rozhovor jsem si soukromě nazvala Jak to vidí maminky. Rozhovor bylo potřeba naskenovat a jelikož jsme neměli skener doma, rozhodla jsem se to udělat v práci.

Pracuji v technické firmě a mám skvělého zaměstnavatele, který nemá nic proti tomu, abychom si naskenovali cokoli soukromého, pokud si to uděláme mimo pracovní dobu. Přivstala jsem si tedy a pospíchala do práce, abych tam byla první. Nechtělo se mi ani kolegům vysvětlovat, co to dělám a proč to dělám. Nikomu jsme se zbytečně předem nechlubili, že „čekáme“ třetí dítko a ještě nějakou dobu jsme si to chtěli nechat pro sebe.

Sláva! Kancelář je prázdná. Zapínám kolegův počítač, k němuž je skener připojen. Skenuji jednu stránku, druhou. Ták, teď ještě napsat název souboru a honem přeposlat do mého počítače. Zahlazuji stopy a mažu soubor v kolegově počítači. Vypínám počítač a odcházím ke svému pracovnímu stolu. Stihla jsem to! Je přesně 7:00. Sotva jsem dosedla na svoji židli, cvakla klika a do kanceláře přišla první kolegyně.

Začal běžný pracovní den. Spokojena s úspěchem raní fofr-akce jsem se s klidným svědomím pustila do práce. Bohužel jsem zapomněla na jeden důležitý detail. Název naskenovaného souboru (i když třeba už smazaného) zůstává v počítači do té doby, než někdo jiný naskenuje něco jiného a přepíše to novým názvem.

Netrvalo dlouho a přišel za námi kolega z vedlejší kanceláře s prosbou: „Milane, prosím tě naskenuj mi tenhle výkres a pošli mi to. Jo? Dík.“
Kolega Milan ochotně vkládá výkres do skeneru...klik, klik, (myslíte, že se zalamuje s názvem souboru?)...klik...ODESLAT...
Netrvalo ani minutu a kolega z vedlejší kanceláře stojí opět ve dveřích s vykuleným výrazem: „Milane! Cos mi to poslal!? Jak to vidí maminky?!“