Júúú, podnikatelka

Popravdě, být zaměstnancem mi vždycky vyhovovalo. Nijak zvlášť jsem netoužila po nejisté pozici soukromého podnikatele. Ráno jsem přišla do vytopené kanceláře, usedla k počítači, který byl opečovávaný naším správcem sítě a taky uklízečkou. Vždy jsem měla tužku k psaní, barvu do tiskárny a výplatu pravidelně měsíčně na účtě.

A nepříjemnosti, které mne jako zaměstnance potkávaly, se velmi podobaly stesku, který pronesl včera večer po příchodu ze zaměstnání můj manžel.
"Představ si to," podíval se mne zkroušeně a udělal dramatickou pauzu. "Pokazil se nám v práci kávovar. Musím pro kafe o patro níž."

Je to tragédie, chápu. Ale zároveň přemýšlím, jestli mu nemám připomenout, že má dvě postižené děti, abych tragédii trochu nadlehčila.

Ale jo, taky mi to u kafíčka vyhovovalo. Nikdy by mne nenapadlo, že za pár let budu stát na živnostenském úřadě a kupovat živnostenský list. A už vůbec by mne nenapadlo, že ta tisícovka potřebná pro jeho zřízení, budou mé poslední peníze.

Přesně tak jsem začala podnikat. Bez peněz.

Vstupní kapitál (dočtete se v každé příručce) je k úspěšnému startu podnikání potřeba. Ukázalo se, že se to dá zvládnout i bez něj. Naše stále ještě živá rodina je toho důkazem.

Zoufala jsem si přece, že chci něco nového dělat, něco se naučit, něco přivydělat. Věděla jsem, že péče o děti mi žádné pravidelné zaměstnání ještě dlouhou dobu neumožní. Malé podnikání byla jediná možná cesta pro mne, pro mou potřebu nebýt už nadále jen kuchařkou a pečovatelkou, a pro potřebu naší rodiny žít o trochu důstojněji.

Snila jsem, že si snad dříve než v důchodu koupíme šatní skříně na věci a vyndáme oblečení z krabic od banánů, ve kterých jsou už rok. Že si koupíme zrcadlo do koupelny, věšáky na ručníky a ošklivé zaprášené žárovky visící na drátech nahradíme nějakými pěknými svítidly.

Kromě svého manžela miluju ještě Google a tak, když jsem chtěla založit internetový obchod, napsala jsem do vyhledávače: "Založení živnosti", potom "Založení e-shopu" a taky "Vystavení faktury".

Manžel si klepal na čelo. To dělá ostatně vždy, když vymyslím něco podobně šíleného.
"Bude s tím hodně práce," komentoval mé choutky.

Je s tím hodně práce.

První týdny po spuštění obchodu byly krušné.
"Ach jo," volala jsem na manžela často večer od počítače. "Zase další objednávka."
"Co budeme dělat?" ptala jsem se nahlas i sama sebe.
"Připomínáš mi hlášku od Cimrmanů z Hospody na Mýtince: Otevřel jsem si hospodu….oni mi sem chodí lidi!"

Ne, že bych byla tak hloupá a nechtěla, aby v mém internetovém obchodě lidi objednávali.
Ale byli jsme bez peněz.
Neměla jsem na nákup knih. Když už jsem měla na knihy, neměla jsem na barvu do tiskárny, abych vytiskla fakturu. Když už byla barva do tiskárny, nebylo zas na poštovné.

Mezi nákupem chleba a poštovného tak první měsíc mého podnikání vítězilo vždy poštovné a naše lednice zela prázdnotou jako dlouho předtím ne.

Ze stavu "Jak jsme zchudli" jsme se po rozjetí podnikání dostali elegantně a rychle do stavu "Jak jsme zchudli ještě víc."

Všechny volné prostředky spolykaly bublinkové obálky, lepicí pásky a krabice na balení knížek.
"Co to tvoje podnikání?" ptal se s nadějí v hlase manžel. "Už jsi něco vydělala?"
"Já nevím, asi ne," odpovídala jsem, protože podle stavu na účtu to tak bylo.
"Musíme vydržet, věřím, že to půjde," přesvědčovala jsem nahlas i sama sebe.

"Když jsi teď ta podnikatelka, můžeš si vzít auto na leasing viď," ptá se moje máma bezelstně, když spolu telefonujeme.
"Mami," uvádím ji do reálu. "Zatím jsem nevydělala ani na razítko." Sama jsem v reálu už dávno.

Ale to bylo tehdy, v začátcích.

Za tři měsíce podnikání se vše ustálilo, nemusíme už dávat přednost bublinkové fólii před večeří.

"Proč tohle děláš," ptal se manžel jedné mojí kamarádky, která se taky pokouší podnikat. "Když si spočítáš, kolik jsi na té práci strávila hodin, nevyděláš za hodinu ani jako kopáč výkopů. Stojí to vůbec za tu námahu?"

Určitě ano. My víme, že až ty krušné začátky překonáme, bude to lepší. Je cennější dělat něco, co se zdánlivě nevyplatí, než sedět s rukama v klíně.

My obě máme postižené dítě a víme, že někdo čeká na první slovo dítěte několik měsíců, někdo několik let. A s prvními krůčky je to zrovna tak. Kdybychom si spočítaly, kolik jsme na té práci strávily hodin, mohlo by se zdát, že to nestojí za to. Že se to nevyplatí.

Někdy nahlas přesvědčuju i sama sebe: "Musíme vydržet!"

Věřím, že to půjde.

Už mám razítko.

Mohlo by se zdát, že to je málo. Ale ne. Je to jen začátek.

Můj dvou a půl letý autistický syn, říká své první slovo. "Júúúúú."

Mohlo by se zdát, že to je málo, je to jen citoslovce.

Ale ne.

Je to začátek.

Autorka má svůj blog www.postizenedeti.cz.