Více dětí – váš problém

Přitom zásadní roli v reakcích hrály kupodivu - ideologické koleje vyryté v hlavách. Dlouze a vášnivě se diskutovalo o pobídkách a sociálních přídavcích.

O kterých to vůbec nebylo.

Naopak, článek se dotýkal faktu, že rodina s více dětmi, která se o své děti stará, může překvapivě přispívat často do rozpočtu více, než rodina s méně dětmi (DPH). Pro ilustraci – zakoupení většího auta ne z druhé ruky (bezpečnost!) = 120 000 Kč DPH. Pohonné hmoty pro větší auto – vysoké sumy DPH měsíčně. Přistavění domku - DPH nepočítaně. A tak dále.

Článek hledal způsob, jak takové rodině část těchto peněz vrátit a ulehčit jí v následném znevýhodněném postavení. A to tak, aby se to nedalo zneužít rodinami, které se pouze rozmnožují za účelem získání státních peněz (navržená dotace na vzdělávací aktivity dětí).

Myšlenka tedy právě opačná: neproplácet rozmnožování, a přitom neznevýhodňovat dobré dílo, kterým je péče o děti a jejich vzdělání.

Každá diskutující hájila svou volbu počtu dětí v rodině – vždyť článek neagitoval za to, aby ten, kdo nechce, rodil ještě jednou!

Šokující sociologický poznatek z diskuse: že společnost již dnes dokonce ani neočekává, že budeš vychovávat své děti tak, aby byly užitečné pro ni, pro celek. Jako samozřejmost a normalitu bere, že děti máš prostě pro sebe. Investuješ-li do jejich vzdělání, pak zase pro to, aby udělaly co nejvíc zisku pro sebe a vaši rodinu. Děláš-li něco pro celek – připravuješ-li je pro nějaké poslání – atˇuž vědec, nebo pečovatelka - pak jsi zřejmě blázen. Vůbec nepředpokládají tvůj výskyt, natož aby jej chránili. A aby k tomuto ideálu byly rodiny vedeny – třeba tím, že se uzná - nejen jako fráze - že jejich práce je důležitá, že si jí společnost váží.

Diskuze se celkově zvrhla na ekonomickou matematiku. Copak dobře vychovat člověka je jen o tom, kolik nám to přinese finančního zisku a příspěvku na důchod? Nemůže nám to přinést i jiné hodnoty? Neudělá nám jednou radost, že se budeme dívat na jeho obrazy? Nepomůže nám přístroj, který vymyslel? Nebude nás třeba jednou prostě jen lidský přístup někoho druhého držet nad vodou v pečovatelském ústavu?

Jak je to ale v reálu? K těžkostem rodin, které vychovávají (nepíšu plodí!) více jejích členů, se společnost chová přezíravě až nevraživě. Proto je jich málo – chce to opravdu velkou lásku k dětem, aby to někdo snášel. Postoj je: jednou jsme nastavili pravidla, hleďte se zařadit. Daleko výše je společensky hodnocena jakákoli i zvláštní záliba (golf, sbírání fajfek) než proboha výchova dalšího člověka. Raději důstojné vyhynutí, než trochu toho nepohodlí. Aspoň je tu pořádek, a klid.

Tak např. dnešní společnost vyžaduje po lidech, kteří se do ní chtějí zařadit, extrémní mobilitu. Už nejsme v dobách Babičky Boženy Němcové, kdy život šel stihnout v rámci jedné vísky v pohodě pěšky. I kdyby matka sama ještě nepracovala, ráno musí zařadit pět dětí do procesu - na různých místech. A to bez ohledu na stav některých členů rodiny (nízký věk, nemoc, jiná překážka – třeba vzdorující batole, nutná oprava). Snad uznáte, že matka více dětí to má složitější, než kdyby vedla jedno - dvě. A ted má spoléhat na veřejnou dopravu se všemi přestupy a nespolehlivostmi (u Českých drah běžně ujíždějí přípoje) a za každého počasí. Nehledě na to, že tato doprava pro skupinu malých dětí není rozhodně bez rizika. (Některá rodina má možnost přizpůsobení (otec s pružnou pracovní dobu, odrostlejší děti, občanská vybavenost u domu…a není právě solidární, chválí-li se, jak to zvládá – všichni ty podmínky nemají.) Snad to mohli zvážit poslanci při projednávání zákona o autosedačkách. Mohli vymyslit něco, co dopad na tyto rodiny zmírňuje. Alespoň jim odpustit DPH při koupi většího vozu (zajistit proti zneužití). Nebo podpořit výrobu bezpečné čtyřsedačky pro děti na zadní sedadla. Nebo jiné řešení. Ale nešli ani tak daleko, aby prokázali, že cestování MHD (rovněž bez popruhů, často se malé děti nemají vůbec čeho chytit) je v městském provozu pro děti bezpečnější, než cestování autem bez upevnění v autosedačce.

Vozíčkařům společnost vyšla vstříc, bezbariérové přebudovávání měst je nákladné.

Je příznačné, že teprve poté, co tato skupina se začala organizovat a domáhat zvýhodnění, dostaly se konečně i mámy s kočárky do metra a na jiná místa, aniž musely spoléhat na pomoc případných kolemjdoucích. je typické, že samy se nezasadily. (Pamatuji superhrdinky v diskusi na Rodině – vždyť já to zvládnu, ty ne? )

Dále, společnost není ochotna akceptovat sebemenší přešlap ze svých rigidních pravidel. Že se přijde pozdě do školy (přesto, že se látku dítě zvládá na výbornou). Že se něco (z pohledu lidského života dost malicherného) nestihne. Proto je, jaká je. Rigidní a zmenšující se.

Kdyby organizace rodin s více dětmi existovala a politické strany s ní mohly konzultovat své nápady, mohly by se vyvarovat chyb. Např. slavné Julínkovy poplatky (strop pět tisíc na člověka a rok). Proč to nebylo domyšleno a rozpočítáno na počet práceschopných členů rodiny? Protože takto po julínkovsku to znamenalo pro rodinu s pěti dětmi strop 35 tisíc za rok (a ne všechny poplatky se započítají) a to už jsou dejme tomu dva měsíční platy živitele. Středostavovská rodina nepůjde prosit o papír na sociálku, nechat si vykonat finanční audit, v městečku, kde ji všichni znají a pomluvili by ji, že má domek či auto. Začne chudnout. Kupovat méně kvalitní potraviny, šetřit na sportování dětí. A tím vytvářet zdravotně začarovaný kruh. ODS určitě nepálí, že je to diskriminace těch dětí. Ale mohlo by ji zajímat, že se tím ztrácejí voliči. Nebo ODS také trpí předsudkem, že rodiny s více dětmi volí stejně levici? Časy se mění. Rodina, jako naše, kde rodiče pracují a vychovávají více dětí, bývala typickým adresátem tradičních konzervativců. Už není.

Rodina s více dětmi je opravdu často automaticky řazená na nechtěný spodní konec společenského spektra a hledí se na ni s podezřením. Zamyslete se nad tím, že předsudků o ní je neméně, než předsudků stran rasy či pohlavní orientace .„Víc dětí mají jen barevní a církevní dogmatici.“ „Rodina s více dětmi = závislá na pomoci státu“ „Tam se stejně o děcka nestarají.“A tak dále. Zřejmě to má psychologický podklad. Protože se lidem samotným většinou nechce přibírat si povinnosti a útrapy výchovou dalšího dítěte, většinou si neradi připouštějí, že by někdo jiný byl schopen a ochoten to podstupovat a to z čistě ušlechtilých důvodů. Proto existence a specifika takových rodin jsou ignorovány, asi tak, jako vzácného druhu hmyzu, který už stejně není běžně ke spatření.

Nebo spíše redukovány na problémy vzrůstajícího počtu rodin, které – v souladu s očekáváním většiny – nevychovávají děti k tomu, aby byly užitečné celku. Naopak, aby co nejvice využily sociální systém.

Tím , že společnost rezignuje na to, aby děti vůbec byly, že rezignuje na očekávání, že budou vedeny ke společenskému prospěchu (který přinese prospěch i jim), že příliš nerozlišuje mezi rozmnožováním a prospěšnou výchovou dětí, přičemž pečující rodiče spíše znevýhodňuje, zřejmě přestává být společností a vytváří si problém.

Některé pisatelky si mne představovaly jako zoufalou matku čekající třetí dítě. Je třeba, abych to uvedla na pravou míru. Jsem matkou o mnoho více než tří dětí, zoufalá taky nejsem, protože to mám už za sebou - tu piplací fázi, teď už děti přinášejí radost mně a snad i ostatním. Proto taky mám čas se tady nad tím podiskutovat. Chtěla jsem promluvit - o něčem, co by zřejmě chtělo změnu, a to pro ty, kteří by šli v budoucnu po té samé cestě, co já.