Dětem i dospělým chybí hlubina lidské bezpečnosti

O neklidných dětech říkáte, že jsou apokalyptickým poselstvím dnešní doby. Čím to je, že je dnes tolik dětí neklidných?

Je to tím, že se naše společnost materializuje a technizuje, což má ovšem svůj počátek už ve starém Egyptě, kdy lidé vymysleli kolo. Lidé se dnes mnohem více vážou na neživé věci, na televizi a počítač a na peníze, místo toho, aby se vázali na sebe navzájem. A děti to cítí, vnímají, že rodiče milují peníze nade vše. Rodiče se často hádají o to, co se bude kupovat, nebo žena od manžela očekává, že bude vydělávat víc peněz, že by se měl více snažit. Děti vidí, že se manželství rozpadají. I když jsou jejich rodiče pořád spolu, pozorují to třeba u spolužáků, a to je pro ně varovný, přímo apokalyptický příznak. Tolik rodin se rozpadne! Táta je pryč, máma má druhého, vzniká to, čemu říkáme patchworkové rodiny.

Pro dítě je v takové situaci, kde ztrácí bezpečí, možná bezpečnější uchýlit se k věcem, které dávají aspoň jistotu tím, že fungují.

Ano, přesně tak. Ono se tím i zklidňuje, třeba hraje počítačové hry, prosedí hodiny u televize. Jejich svět se pomalu stává místem, které je nepřátelské, a ono se může více spolehnout na počítač než na maminku. Rodiče jsou daleko nejistější, než bývali, nechtějí přejmout autoritativní styl svých rodičů. „Máš svobodu, můžeš si koupit, co chceš, rozvést se, s kým chceš,“ říkají si. Dětem i dospělým chybí to, čemu Komenský říkal „hlubina lidské bezpečnosti“. Ta má být v lidském srdci, ne v počítačových hrách.

Jim se tedy v tu chvíli onou hlubinou bezpečnosti stane počítač?

Ano, ale nenajdou v něm bezpečnost, jenom jistotu. Ten neklid a někdy i násilí jsou také voláním po komunikaci. Když se dítě s druhým bije, má alespoň nějakou odezvu, ví, že zasáhlo cíl. Děti jsou dnes opravdu na holičkách. Příčina neklidu, který u dětí pozorujeme, je velmi hluboko. Souvisí i s naší ambivalencí, říkáme si, pochvala, to ano, ale trest, to ne. Přitom zapomínáme na zákon polarity, že energie pro pozitivní síly se bere i v negativních věcech, musím přece vydechnout, abych se mohla nadechnout, abych se mohla najíst, musím dostat hlad. Ta ambivalence, nejasné ano a ne způsobí, že nejsme ani ryba, ani rak. Na rozdíl od toho je komunikace s technikou pro dítě určitou jistotou, dítě ví, co se stane, když zmáčkne knoflík.

Jak se z nevinného andílka stane dítě, které terorizuje své okolí, tedy malý tyran?

Tím, že se rodiče dítěti podvolí a dělají jen to, co dítě chce, a nedělají to, co nechce. Když třeba roční dítě chce slézt mamince z klína, ona ho nepodrží a podlehne jeho momentálnímu pohybovému impulzu. Děti jsou často jako úhoř, nemohou ani spočinout na mámině klíně.

A neumí se zatím ani samy zklidnit.

Ony přece ještě neumějí ani plánovat své chování, dělají to, co třeba kotě, které chce vylézt z pelíšku. Děti dělají, co je právě napadne, aniž by dostaly hranice, a tak se stávají neklidnými. Příčina je i v tom, že třeba máma vaří jen to, co dítě rádo, dítě jí třeba jen čokoládu v červeném balení. Dítě poroučí a máma s tátou poslouchají. Dítě má pak pocit, že je větší a že má rozhodující moc, větší než rodiče. A pokládá je pak za hamplmany, no jak se jim říká…, loutky!

Není to trošku tím, že si ani rodiče a učitelé nejsou jisti sami sebou?

No ano, je to tak. Můžu vám i říct, čím to je. V podstatě za tím trčí jejich neúcta k vlastním rodičům. Kdyby děti vychovávali tak, jak je vychovávali jejich vlastní rodiče, tak by to nemuselo být tak špatné. Ostatně jejich rodiče to ještě nedělali špatně…

I když tohle se jim asi moc nelíbí…

Nelíbí, ale vyrostli na tom. Ale oni nechtějí být jako rodiče, neváží si toho, jak je rodiče vychovali, a vyvyšují se nad ně, chtějí být lepší.

To je svým způsobem jejich egoismus.

Ano, a taky nenávist, neláska. „Chci být lepší než moje máma. Když bylo všechno, co mí rodiče dělali, špatné, tak takový nebudu. Nikdy nebudu tak surový jako můj táta,“ říkají si. Je v tom i pýcha, neúcta. Chtějí se někam vyzvednout, mít navrch, ale často se ocitnou pod svým vlastním dítětem, které jim vládne.

Vzpomenete si na nějakého „malého tyrana“?

Byl to třeba chlapec, který se narodil jako sedmé dítě po šesti sestrách. Byl to takový paša, měl kolem sebe harém… Když nastoupil do školky, byl tam najednou jedním z mnoha a nechtěl tam. Učitelka byla kamarádka jeho maminky, znala ho, a tak za ním přišla domů a řekla mu, že ho potřebuje. Že má ve školce děti, se kterými je spousta práce, a on jí může pomoct. Tak se sice nestal císařem, ale oženil se s císařovnou! A to šlo. Když šel do školy, cizí učitelka o něm nevěděla nic a tak se stal jedním z mnoha. Nemohl to vydržet, pořád se hlásil, a když si ho učitelka pořád nevšímala, jak by si představoval, vyskočil, utíkal k tabuli, nakreslil na tabuli čáru a povídá: „Tady píšeš ty a tady já!“ Děti se mu smály, tak nakonec vyběhl ven a zoufale bubnoval do okenních tabulek a křičel: „Ať jde pryč!“… Přijel doktor, dal mu léky a chlapec dostal diagnózu „školní fobie“. Potíž byla v tom, že ho nikdo nepřijímal takového, jaký byl, že ho doma posadili na jiné místo, než jaké mu náleželo. Na trůn.

S výrazem „malý tyran“ se mi spojuje i pevné objetí. Můžete vysvětlit, v čem tahle metoda spočívá?

V tom, že dva lidé, kteří mezi sebou mají těžký emoční problém, který nejde zpracovat slovy, si ho sdělí v pevném objetí. Konfrontují se emočně, vyjádří strach, zlost, bolest, které mají, a druhý ho musí vyslechnout. Jednou z podmínek pevného objetí je aktivní naslouchání. A trvá to tak dlouho, dokud se do sebe aktivně nevcítí. Cílem pevného objetí je obnova lásky, ne to, aby dítě poslouchalo.

Když jsem se s touhle metodou setkala poprvé, zdála se mi nepřirozená, myslela jsem si, že člověku je přirozenější, když z konfliktu odejde, uteče. Tím se ale, jak jsem po čase zjistila, konflikt jen prohloubí.

To jsem ráda, že to říkáte. Znám hodně lidí, kteří myslí podobně jako vy, že by to mohlo být škodlivé. Ten váš pohled pramení z toho, že jste ve vaší generaci nebyla pevně objímaná, nemusela jste – jako děti v Africe – být do třech let v šátku.

Já jsem byla odmalinka v jeslích…

No vidíte. Nebyla jste na maminčině srdci, ale mezi cizími lidmi. V zemích, které nebyly zasaženy technikou a odcizením od přírodních zákonů, jsou nošeny na těle svých ochránců: maminkou, babičkou, kmotrou, staršími sourozenci… Zavinuty v šátku zažívají stále pevné objetí. Děti, které máma, tetička, babička, kmotra nebo někdy i starší sourozenci nosí v šátku, zažívají vlastně stále pevné objetí. Nikdo je netrestá, že třeba kously maminku, tím, že by musely jít do jiného pokoje, nikdo jim neodjímá lásku. Máma se s ním konfrontuje tváří v tvář a řekne mu: „Ty mě kousat nebudeš, to bolí!“ Ale podrží ho v šátku.

Neposadí ho tedy někam pryč?

Ne, chraň Bože! Eskymačka přece nemůže dítě vyndat z kožešin a posadit ho na ledovec. Ani žena, která žije v dešťovém pralese, nemůže dítě posadit a nechat být, vždyť by ho třeba něco sežralo.

Možná se vám tedy líbí maminky, které dneska nosí své děti v šátku?

V tomhle případě jde ale více o formu, pravý cíl je to, že dítě žije bezpodmínečnou láskou. Ono dostane napomenutí, ale máma ho zpátky nekousne. „To mně zpátky dělat nebudeš, mně to bolí a zlobím se,“ řekne mu, ale nechá ho u sebe, snáší ho dál, a to za všech okolností. A to je cíl, ne to, že nosíme děti v šátku. Kdyby šlo jen o transport, mohl by dítě transportovat třeba i osel nebo traktor. Pevné objetí je zajištěním proti útěku. Člověk má totiž ve spodním mozku mozek zvířecí. Malé dítě ještě nemá svobodnou vůli, neumí se na základě souvislostí rozhodnout pro to nebo ono. Neví, jaké bude mít jeho chování následky. Přemýšlet o tom, co se stane, nebo zkoumat, co udělalo, umí dítě až ve chvíli, kdy se naučí počítat pozpátku. Bez toho neexistuje svobodná vůle. Na to, aby ji dítě opravdu mělo, potřebuje ještě celou pubertu. Až když dospěje, dostane volební právo a řidičák. A když je ten zvířecí mozek rozohněný, plný vzteku, zatemní celý rozum. „Táhni, nechci tě,“ řekne v takové chvíli žena a odejde od manžela, práskne dveřmi. To je hormonálně podmíněný instinkt, to by dokázal i vlk nebo krokodýl. Utíkat nebo útočit, to člověk nesmí dělat, vždyť se pak dostane na úroveň zvířat. Dítěti se musí vštípit, že se v konfliktu lidé nesmějí rozepnout, jít od sebe, ale být spolu, dokud se láska neobnoví.

V tomhle jsme ale mnozí z nás nevyrostli…

Já také ne, jsme odcizení tomu přírodnímu nebo Božímu zákonu… Podle toho, čemu člověk věří.

Kdo vás ve vašem životě, v práci nejvíce ovlivnil?

Velmi si vážím práce Jana Amose Komenského. A pak vývojového psychologa Jeana Piageta, také Dona Boska. Zdeněk Matějček mě ani tak moc neovlivnil, spíše potvrdil. My dva jsme byli od první chvíle v naprostém souzvuku, což je tím, že jsme pracovali hodně podobně, potvrzoval to, co dělám, okamžitě pochopil, v čem spočívá pevné objetí. Dokonce ve své poslední knize hodně cituje z mých prací. Vzorů a učitelů bylo hodně, z každého jsem si něco vzala a pak jsem to „slepila“ dohromady…

V čem spočívá stavění rodin, kterým se také zabýváte?

Každý z nás musí vědět, kde má své místo. Stavění rodin je součástí systemické terapie. Kolikrát se v rodině stane, že třeba chybí tatínek a na jeho místě je dítě. A ono začne matku ovládat, stane se tyranem.

Jak ale můžete stavět rodinu, kde už někdo umřel?

Tohle se dá dělat bez ohledu na život a smrt, vazby trvají stále. Mnohdy máme lepší vztah k tomu, kdo je „na pravdě Boží“. V terapii to děláme často pomocí vizualizace. Když třeba muž není smířený se svým otcem, který je už po smrti nebo je třeba po mrtvici a přijít nemůže, tak si lehne a jeho žena ho vezme do náruče. Ale nebere ho do náruče jako jeho manželka, ani při tom nezastupuje jeho nepřítomného otce. On si ho se zavřenýma očima představí a ve třech krocích se s ním konfrontuje. Nejdříve vykřičí, vypláče svoji bolest z dětství…

A lidé při tom opravdu křičí, pláčou?

Někteří ano, jiní méně, podle toho, jak si dovolí vyjádřit své city, ostatně kolikrát jedna slza stačí. Ale ta bolest tam musí být. Musí si konkrétně představit, jak mu otec ublížil, co se dělo, co při tom cítil. A pak se podíváme na bolest, kterou zažíval v dětství jeho otec. Když pochopíš, jak se cítil, co se mu stalo, díváš se jako dospělý, dospělýma očima na život vlastního otce, tak chápeš. Už nejsi dítě, které rebeluje nebo se mstí, ale chápeš, jak těžký osud tvůj otec měl. A pak jdeme společně do nebe, vezmeme si od otce požehnání a přijmeme ho k sobě do srdce. Jedině to je možnost, aby mohl toho otce pochopit. A aspoň ho ctít, když už ne milovat. A to se podaří vždy, alespoň trochu.

Zkusila jste to taky?

Zkusila. Ten druhý krok, pohled do dětství vlastního rodiče, jsem vymyslela, když jsem studovala psychologii. Pochopila jsem, proč moje maminka byla, jaká byla, že to bylo proto, že místo mě mermomocí chtěla chlapce a že mě nemohla úplně bezpodmínečně přijmout. Přijala mě jako dítě s láskou, ale ne s mým pohlavím. Moje maminka potřebovala rehabilitovat svoji vlastní důstojnost u své rodiny. Proto odešla z vesnice, vzala si mého tatínka, který byl stavitel a měl dobré postavení, a syn by byl důkaz její hodnoty. První se narodila moje sestra, v níž se maminka zrcadlila se vším všudy, s krásou i s inteligencí. A pak chtěla kluka, a místo něj přišla zase holka. Když jsem tohle pochopila, dovedla jsem si představit, jak se cítila, když byla malá. Představila jsem si ji, jak sedí u potoka, pere si prádlo pro panenky a je smutná, slzičky jí kapou do té vody, a pronikla jsem do toho, jak se asi cítila. Tohle si vybavím vždycky, když mám znovu pocit, že se mi od ní dostalo nějaké neprávo. Tohle smíření s rodiči pokládám za zázrak.

PhDr. Jiřina Prekopová, Ph. D., se narodila v roce 1929. Pracuje jako dětská psycholožka a je uznávaná autorka populárně-naučné literatury z oblasti dětské psychologie a výchovy. Je známou propagátorkou terapie pevného objetí. Její knihy byly vydány ve 23 řečech. Vyvíjí terapii pevného objetí po celém světě. Právě s doktorem Jaroslav Šturmou a jeho Českomoravskou společností pro psychologii připravuje kongres, který se bude konat v Praze 14.–17. října 2009 pod názvem „Láska a pevné objetí“. Cílem pevného objetí je obnova lásky, ne to, aby dítě poslouchalo.