Prázdninové ohlédnutí

Dívám se zpětně na jejich pokroky, úspěchy a zájmy. Lidská paměť je velice krátká. Nebo alespoň ta moje paměť, protože je to fuška vzpomenout si na všechny důležité události v naší rodině. Proto jsem si před několika lety začala psát Nepravidelník. Zapisuji si do něj někdy jen heslovitě, ale někdy i rozsáhle naší všednodennost. A velmi ráda si v tomto zápisníku listuji, zvláště ve chvílích trudomyslnosti. Dovolte mi se o pár našich zážitků s vámi podělit. Jen pro vysvětlení, naše rodina čítá šest členů, nejstarší dcerce Aničce je deset let, po ní následuje sedmiletá Magdalenka, tříletá Alžbětka a osmiměsíční Toníček.

24.5.2009

Dneska jsme byli s Toníčkem na půlroční prohlídce (ačkoli už je mu vlastně sedm měsíců, ale pořád jsem čekala, až se dostane z tý rýmy a bude moct na očkování, co mu chybí). Tak máme 7,4kg a měří 72cm. Už je to kluk jako buk. Při tý prohlídce jsem poprosila paní doktorku, aby se mi taky koukla do krku, že mi tam už týden bolí a ona se zhrozila a přikázala připoutat se na postel a nic nedělat, jenom kojit (ze srdce jsem se zasmála). Tak cucám homeopatika a když mi to nepřejde, tak budu muset pro penicilin. Dnes jsem si dala dost dlouhýho dvacijáška, což mě postavilo znovu na nohy. Už jsem byla strašlivě vyčerpaná. Ty noční běsy malého jsou děs. Vyhrožuju mu, že ho přestanu kojit, ale on nedbá, stále si mě opotřebovává.

Anička s Májou ve škole bojujou celkem statečně, i když občas teda to stojí za to. S Aničkou studujeme Přemyslovce, vyprávíme starý pověsti český, stále dokola vysvětluju přítomný čas prostý a průběhový, a že po LIKE je tvar v ing a po CAN že není, a Máju zase brzdím v jejím rozmachu při psaní. Stejně ale většinou přijdu s křížkem po funuse - "Tak co Májo, máš úkol?" "Ne, mami, nemám. Už jsem si ho udělala. Podívej!" a s nadšením mi ukazuje prasopis v písance- některý slova nejdou vůbec rozluštit, to, co rozluštím je obklopeno masou škrtanců a cákanců, případně zmuchlanců od toho, jak stránku gumovala a zmuchlala.... Když jsem plná sil, tak to s Májou přepisujeme, přelepujeme a já podepíšu. Když denní síla byla využita na krocení Bětušky, na vysvětlování Aničce a jiných důležitých věcech, tak to prostě nechám, jen konstatuju, že jí úkol nepodepíšu, a aby se příště zlepšila. Takže nedávno přišla Anička s tím, že paní učitelka Sedláčková (má Aní na anglinu a Máju na všechno) říkala, že holky Mikuleckých mají nejhorší domácí úkoly z celý školy. (Anička totiž taky dost prasí angličtinu. Vždycky to napřed řekne, pak napíše s chybou, tak to škrtá...). Tak si občas připadám jako naprosto neschopná matka....

Bětuška má teď takový celkem ustálený období. Skřítek Vzteklík nás začíná vynechávat ve svých návštěvách a to je paráda. Občas na nás ještě vykoukne - a to si teda vybere na návštěvu tu nejnevhodnější situaci - jak to tak bývá, ale už celkem rychle se vše srovná a hysterické výstupy a ječící siréna se dají zvládnout. Takže mi přestává naskakovat husí kůže, když musím nakoupit do obchodu, nebo na úřad, i když jsem pořád ve střehu....

Jinak je to moje malá pomocnice. Ke všemu se hrne, všechno chce dělat se mnou, tak spolu vaříme, pereme, vytíráme a ona se cítí důležitě.

18.6.2009

Tak máme zuby!
Moje lekce spánku už začaly mít úspěch a já jásala, jaká je to paráda spinkat až do pěti a BUCH. Abychom si to plně užili, tak jsme taky měli horečky a Tonďula byl nádherně mrzutý. Takže celý noci byl jak přísavník pětiprstý přisátý k prsu a totéž ve dne. Jedině tak totiž přestal vyluzovat nelibozvučné zvuky. Moje výchova totálně v troskách a já na pokraji vyhynutí. Když už se jakž takž třetí den horeček dával dohromady, tak bohužel spadnul s Madlenkou v náručí na okraj betonu. Byla jsem vyděšená, ale Mája ještě víc. Vůbec jsem jí to nevyčítala, protože stejně to byla moje chyba, že jsem je neuhlídala. Přesto z toho byla naprosto zničená a myslela si, že jsme jí přestali mít rádi, protože jsme se točili jen kolem malého a jí jsem neuklidnila. Nakonec jsme si to vypovídaly, ale taky to bylo náročný. Celý večer jsme malého hlídali a v noci jsem nemohla spát - pořád jsem ho kontrolovala, jestli je v pořádku. Nechtěla jsem jet s ním do nemocnice, protože jsem věděla, že by nás tam nechali tři dni na pozorování. Naštěstí všechno dopadlo dobře, viditelně nemá žádný následky, tak jen teď může říkat, že je padlý na hlavu. Ale zpotili jsme se všichni.

Už je to ale týden, takže teď už konečně několik večerů bych mohla sladce hajinkat, ale Toníček se mnou moji touhu nesdílí. Sice se intervaly řevů trochu prodlužují - z počátku to bylo po hodině, pak po dvou a včera celkem dobře spal do dvou do rána a pak vstával v pět. Už je to o moc lepší, ale dnešní noc jsem rozhodnutá nenakojit do pěti do rána. Tak uvidíme, jestli to vydržíme....

Stejně to je hrozný, jak se rapidně liší názory dětí a rodičů na spánek, na odpočinek a na podíl na úklidu. Někdy o tom napíšu story. Ale teď ne, teď nějak pořád nevím, co dřív - na zahradě jsem vyhlásila válku plevelu, ale vypadá, že nevyhraju. Děti pořád nějak štvu tím, že musí alespoň malým dílem přispět ke zkulturnění našeho obývacího doupěte. Jo, a taky máme koťata! Nádherný, malinký, ještě modrooký. Jednu kočičku Zuzanku, úplně rezavou a druhýho mourovatýho Mourka. Jsou jak děti, pořád v pohybu. A taky se pořád perou. Jenže s tím rozdílem, že u toho nekřičí a nežalujou...

25.6.2009

Tak Toníček už leze. Doteď se pohyboval spíše jako ráček, točil se jako hodiny a sem tam se mu podařilo od něčeho se odrazit. No a dnes začal lézt jako voják na cvičení. Je to tedy spíše plazení, pomáhá si trochu nohama, ale hlavně to dře předloktím. Zatím je to přesouvání jen rozvážné, zlehýnka si zvětšuje objevovaní teritorium, ale během pár dní z něj bude mobilní miminko se všemi radostmi i starostmi….

Je k někdy až k neuvěření, co se vlastně během pouhého roku odehraje událostí. Kdybych si je nezapisovala, tak bych tvrdila, že naše dny plují stereotypně, jen sem tam s malým vychýlením. Po prolistování zápisníku si ale s úsměvem vzpomenu na některé infarktové situace, i na to, co mě trápilo před pár měsíci, na pokroky svých dětí a hned je mi lépe. Jsem moc ráda, že náš život je takový, jaký je.