Dnes již s odstupem času mohu říci, že tohle už tedy nikdy ne! Už nikdy na sebe nenechám křičet! Už nikdy nebudu jen tiše přihlížet, pokud se bude jednat o mé děti, mého manžela či někoho blízkého!
Často se tu píše o porodech. Co se smí. Co se nesmí. Co kdo zažil. Tohle by ale neměl zažít nikdo. Jsem již čtyřnásobnou matkou a přesto ani já jsem nebyla schopná se vzepřit a říct: tak a dost. Sice jsem se snažila. Ale jen slušně, zdvořile a v klidu. A co se vlastně stalo?
Byl to můj poslední porod. Tudíž se dalo předpokládat, že to bude rychle a v pohodě. Po neuvěřitelně dlouhých měsících těhotenství jsem se již nemohla dočkat, až to konečně začne..resp. až to budeme mít za sebou. A ono konečně, už je to tady. Po třetí hodině ranní mi začaly kontrakce. Do porodnice jsem chtěla jet až na poslední chvíli, abych tam případně nezacláněla. Však je ten baby boom. A tak jsem umyla nádobí, dala prádlo do pračky...ve čtyři ráno k radosti mojí tchýně:-) Zkontrolovala si tašku do porodnice. Chvíli jsem si četla, uklidila dům. Dětem jsem přichystala snídani. Pak jim všem ostříhala nehty…Upřímně si nedovedu představit, že by je měl stříhat můj manžel, kdyby bylo potřeba:-) Kontrakce byly čím dál častější. Manželovi jsem už přiznala, že dnes do práce nejde, protože budeme rodit. Prohodila jsem, že si zkusím ještě lehnou a podle toho, jak to bude pak vypadat, bychom případně už vyjeli. Kontrakce byly už nesnesitelně silné, tak jsem zavelela a radši se hned jelo.
Do porodnice jsme dorazili asi před desátou. Nejprve mě zarazilo, když staniční, či kdo to byl, zakřičel, co ta tu chce? Sestřička, která mě vedla od dveří slušně prohlásila, ale ta je tu registrovaná. Ona ukřičená osoba prohlásila, tak jí prohlédnou a uvidíme. MUDr. mě přijala, vyšetřila. Všechno postupuje dobře, natočíme monitor a pak vám řekneme. Natočili monitor, znova mě vyšetřili. Posadili na chodbu, pak přišel jiný lékař, tak já vás vyšetřím ještě jednou. Trošku mě zmátlo, že mě vyšetřovala lékařka před zhruba pěti minutama, ale což. Zatím vše v pohodě. Otevíráte se rychle, už je to o dva více než před chvílí. Kontrakce máte hodně rychle po sobě. ALE! A to bylo to, co jsem celé těhu tvrdila, že si určitě nenechám líbit. Celé těhu jsem všem říkala, že pokud mi řeknou, že mají Stopstav, tak odmítnu odejít. Sednu si v čekárně a klidně porodím tam, ale nerisknu si jet jinam. Navíc když jsem vysoce riziková pacientka. A co čert nechtěl? Je to tu! MUDr. mi říká, že si uvědomuje, že jsem vysoce riziková, že už je to čtvrté dítko, ale že bohužel nemají volnou postel. Dokonce i miminek mají už dvakrát tolik, než mohou. To mi není až tak jasné. To je dávají do postýlek rovnou po dvou? Odvede mě ke dveřím. Manželovi říká to samé a navíc, vaše paní říkala, že jste tu autem. Kdybychom vám volali sanitku, tak už byste nestihla dojet až tam. Chvíli to trvá, než sanitka přijede. Musíte si pospíšit! Postupuje to hodně rychle, ale když si v autě sednete, tak se to trošku zpomalí. Rozhodně nesmíte v žádném případě v autě začít tlačit! A co to? Najednou se slyším, jak s úsměvem na rtech naprosto v klidu všechny ujišťuji - to je v pořádku. Chápu vás. To zvládneme. Nic se neděje. Manžel se na mě nevěřícně dívá. Ví, jak jsem celé těhu remcala, že tohle určitě tedy ne. A tak dopoledne v největší špičce vyrážíme přes magistrálu do jedné z nejvyhlášenějších porodnic. Cestou ještě volám babičce, abych ji ujistila a uklidnila že zatím nic a že hned potom zavolám:-)
Tak jsme na místě. Já asi víc v klidu než manžel:-) Od auta už se mi jde hodně těžko. Co krok to prakticky kontrakce. Dojdeme do prvního patra...teď trošku váháme...jeden sál vpravo, druhý vlevo. Nevíme kam jít. Doleva je to blíž a tak se vydáváme tam. Přijmou nás na vyšetřovnu. Už o vás víme, volali nám. Tak jsme tu asi správně. Vyplněné formuláře nepřijímají, jsou totiž z jiné porodnice. Takže všechno honem vyplnit znova. Já to vzdávám, předávám vše manželovi a jen odpovídám. V ten samý moment se mě na totéž ptá sestra a zapisuje to do počítače. O chvíli později to samé se mnou řeší ještě lékařka. Napojena na monitor ležím. Všichni někam zmizeli, ale já nutně potřebuji na toaletu. Manžel sežene sestru. To jste to nemohla vydržet? Nejste tu sama. To je pravda, na hekárně je ještě jedna paní. Jinak nikde nikdo. Odvede mě na toaletu a manžela na sál. Nikdy jsem tu nebyla, neznám to tu. Netuším kde mám ted manžela hledat. Nakonec se mi to podaří. Zřejmě to tušil a tak co chvíli vykukoval ze sálu. Dojdu až na místo. Tak šup nahoru. To je už vaše čtvrté? Tak to není na co čekat, tak to popoženeme. Dáme oxytocin. Odpovím, že zatím nechci. Nevidím k tomu důvod. Ten se přeci dává, až když porod nepostupuje?! Prve jsem se při příjmu ptala, jak se to u nich dělá, jestli budu mít automaticky klystýr atd? A vy ho jako nechcete? Ani ne. A proč? Nikdy jsem ho neměla, žádná nehoda nikdy nenastala (mimochodem ani tentokrát), nevidím důvod proč sebe i miminko trápit víc, než je nutné.
Za chvíli se vrátí někdo jiný asi MUDr. Tak vyšetříme a uvidíme. Snaží se mě násilím roztahovat a popohnat porod. Je to už vaše čtvrté, tak není na co čekat. O dvě minuty později jde kolem sestra a evidentně má moc práce, protože jí nenapadá nic lepšího, než mě opět vyšetřit. Pořád nic? No já nevím. Začínám být z toho všeho krapet zmatená. Jsem tam chvíli, absolvovala jsem vyšetření víc než jindy za celý porod! Nevíte? Tak slezte dolů a sedněte si na stoličku, pomůže nám gravitace. Poslušně a velmi pracně slézám dolu. Proboha, co se zastavujete?! Nemůžete sedět! Vždyť sedíte miminu na hlavě! Hned si sedněte na porodní stoličku. Vyděšeně a zaskočeně slézám a přesedám si na stoličku. Sestra poklekne a snaží se to urychlit...až bude kontrakce, tak mi řekněte. Já jsem ale tak v šoku, že další kontrakce nikde.
Vím, že to dělám asi podvědomě. Mám takový strach z dalšího násilného roztahování, že další kontrakci prostě nechci. Tělo to ví, já to vím, ale setře to nikdo nevysvětlí. Klečí tak asi pět minut, já vidím bolestí vše už rudě. Mrknu dolu a s nadsázkou a spíše prosbou v hlase se zeptám - Nebolí už vás kolena? Ne, to teda nebolí! A tečka. Nooo, asi ji to nikdy nepřestane bavit, tak co dál...naštěstí ji kolena nakonec rozbolela a tak vyndala zakrvácenou ruku a sedla si přede mě. Dalších pět minut se dívám na zakrvácenou ruku před mým obličejem. Mám štěstí, sestra to nakonec vzdává a odchází. Rychle přelézám zpět na porodní lůžko. S manželem se snažíme situaci odlehčit tím, že kdyby tam byl švára a viděl tu zakrvácenou ruku, tak by to s ním seklo:) Tentokrát sháníme sestru my. Potřebuji na malou. Dostává se nám divné odpovědi - já nevím, jestli můžete. Zeptám se. Přichází lékařka - no já nevím, tak si dojděte, ne vycévkovat, nebo na mísu...nebo jak chcete vy. Tak já tam zkusím dojít. Sedám si…dostávám opět vynadáno, že sedím mimču na hlavě a že to se nesmí…bude pak hloupé. Tak ne, nedojdu tam, tak na mísu. Vy si toho navymýšlíte. Já vás radši vycévkuju. Tak ok. Nic neříkám, sestra mě vycévkuje a odchází. A co to...další sestra, další vyšetření, další MUDr. další vyšetření... monitor ukazuje, že miminku se daří dobře. Není kam spěchat. Ale já cítím, že něco je špatně. V ten moment nevím přesně co. Až o pár týdnů později si ujasním, co to bylo. Zavolám si tedy sestru, jestli bych mohla mluvit s MUDr. Proč? Ráda bych se zeptala, kdyby nastaly nějaké komplikace, zda byste provedli císařský řez? Chci se zeptat jen tak, pro uklidnění. Podotýkám, že do té doby jsem ani nehlesla, nekřičela, neplakala, ani nijak nevyváděla. Jen tiše ležela a snažila se soustředit na miminko a myslet na to, že to už za chvilku bude za námi.
Hloupá otázka. Co jsem to jen provedla! Kdybych jen tušila, co se pak bude dít! Najednou se na nás sesype asi deset lidí. Dveře do mého porodního boxu již zůstávají otevřeny. Jeden po druhém mě znova vyšetřují. Proč chcete císaře? Odpovídám, že jsem se jen ptala a že pokud by se mi např. nedařilo tlačit, tak abych věděla, že vše bude ok a miminku nic nehrozí. Každý se mě ptá znova a znova...věty už krapet komolím. Jednak je tam tolik lidí, že jsem z toho dost zmatená, no spíš v šoku. Tolik lidí na tak malém prostoru by nebylo příjemné nikomu, natož, když tam ležíte, do půli těla nahá a všichni se vám z blízka či dálky dívají mezi nohy. Bože, ta paní úplně vlevo je dokonce uklízečka:-( Netušíme s manželem, co se to děje. Jeden lékař volá druhého, ten třetího. Ani jsem netušila, že jich má tolik najednou službu:-) To tedy ne, tohle vám nikdy neprojde. Žádného císaře vám nikdy neuděláme. Promluvte si o tom se šéfem kliniky. Zachvíli dorazí profesor. Všichni svými slovy tlumočí, co se tu děje. Tak já vás vyšetřím. Se mnou se ale najednou něco děje. Najednou mi to dochází. Tohle přeci nemohou. Proboha, miminku se daří dobře, není kam spěchat. Já jsem v pohodě, tak co tu na mě všichni koukají? Kde mám nějaké soukromí? Proč tu všichni jsou? Žádám, aby všichni odešli a nechali mě s mým maželem 5minut v klidu o samotě. Trvám na tom, že se chci v klidu soustředit na porod a na miminko, prodýchat si to. Nic z toho se nestane. Nikdo neodejde, ba dokonce ještě další přibudou. A to vše způsobila jen ta jedna otázka! V ten moment přijde provděpodobně staniční. Netušíme, kdo je kdo, neb se nám tam nikdo ještě nepředstavil. Jsme zticha a vyčkáváme, co se bude dít. Profesor křičí na celou kliniku, že tohle ještě za 37let své praxe nazažil. Nějak mi není jasné, co tím myslí?! Že by ještě nikdy neviděl rodící ženu? Vždyt maminky musí mít spousty požadavků, přání a dotazů...tak proč na mě křičí?! Nechápeme. Znova mě chce vyšetřovat, ale to po tomhle výstupu nechci zase já. Někdo, kdo tu takhle řve, se nebude k mému miminku přibližovat. A tak zdvořile oznamuji, že NE! A další chyba. Vy mi nebudete říkat, co mám dělat! Chytne mi jednu nohu, staniční druhou a násilím se mi je snaží roztáhnout od sebe. Prof. si lehá celou vahou svého těla na mou nohu, čímž mi hnul se zádama (další měsíce pak trpím v bolestech), staniční se mi snaží rvát druhou nohu na druhou stranu. Já jsem v šoku a tak se snažím dát instinktivně nohy k sobě. Netuším proč. Asi opravdu jen ten přirozený insktint. Pak mi to dochází ještě víc. Tohle prostě nemohou dělat! A proč to vlastně dělají? Nehysterčím, neohrožuji své dítě, nepláču...nemám epidurál ani nic proti bolesti. Všechno snáším sama...a do toho tohle divadlo! Jak jinak to nazvat mě nenapadá.
Pořád čekáme, kdy to skončí. Ani jeden z nás netuší, že to bude trvat pár hodin:-( Staniční se postaví nade mě a kříčí...i to jí vydrží velmi velmi dlouho. Snažím se být v klidu, jak jen to je možné. Chvílemi se to zdá zcela nemožné a já mám už už na krajíčku. Naštěstí to vždy ustojím. To potěšení, aby mě viděla, jak se rozpláču, jí nedopřeji! Nikdy! Ani za nic! Křičí, že jsem neměla mít nikdy děti. Kdo mi to prý vůbec dovolil?! A kdyby mi dělali císaře, tak by stejně miminu uřízli hlavu. Uplně mi zatrnulo. Není tohle už trestné? Může se mnou takhle mluvit? Jak to, že na mě křičí a nikdo jí nic neřekne? Na každou asi pátou větu se snažím reflektovat. Marně. Křičí na manžela, že zabíjím jeho dítě. Že kvůli mně se přidusí, bude mít dětskou obrnu, bude do smrti na vozíčku...pokud to tedy vůbec přežije. Občas vběhne na sál jiná sestřička...je tichá, dívá se do země. Mrkne na monitor – směrem ke mě zašeptá - Nebojte, miminku se daří dobře. A rychle zmizí. Nevím, jak se jmenovala, ale jen díky ní jsem to vše ustála. Pamatuji si jen, že měla na krku řetízek s velkým křížkem měňavé barvy.
Staniční ještě nemá dost a pokračuje dál. Slezte dolu! Máme narváno a potřebujeme vaše lůžko, vy na něj nemáte nárok. Vždyť tu nikdo kromě mě nerodí! Jak to můžete vědět? Já tvrdím, že je narváno(chvíli předtím nechala narychlo pozavírat prázdné boxy naproti). Pochopitelně nemám sílu ani chuť vstávat a jít jí názorně předvést, že lže. Vyšetříme ji znova. Rozhoduje. No to ani náhodou. Já se rozhodla, že TAHLE už na mě nikdy nesáhne. Vy nejste normální, ještě jsem neviděla, že by někdo s nohama u sebe porodil! Jen jí odpovídám, že až budu rodit, tak to určitě pozná. Stále jsem potichu, s manželem se na sebe jen lítostivě díváme. Ani jeden si nedovolíme nic moc říct. Profesor se vrací a odvádějí mi manžela. Kam ho vedou? A proč? Na chvíli přestávám poslouchat staniční a snažím se dívat za manželem:-( Všichni se tam na něj sesypali jak vosy na pivo:( Manžel se vrací v očích slzy. Prosí mě, ať začnu ryhle rodit. Chtějí tě poslat pryč, ale já nevím kam. Nebudu tam moct být s tebou! Musíš začít rodit. Já bych moc ráda, ale zatím to nejde. Je mi ho tak líto. Skoro pláče. A to podotýkám nikdy, ale nikdy nedělá!
Začínám zase vnímat staniční. Už pro vás jede sanitka, odveze vás do Stromovky. Tam si roďte, jak chcete. Nějaká sestra prohodí. No jo, ta dělala problémy už na příjmu. Jaké problémy? To, že jsem se zeptala, jestli dostanu klystýr? To je ono? Bože, za co mě trestáš? To už není zlý sen, to je horor v reálu. To je snad horší než peklo!
Přineste matraci. Tady ji dejte na zem. Tak honem, zavelí staniční. Slezte dolu. Na tom lůžku nebudete. Odmítám slézt. Na žádnou matraci nepůjdu, nejsem ani pes, abych lezla někam do rohu do pelechu na povel a jí tu radost tuplem neudělám. Najednou začne křičet. Teď, teď honem teď má další kontrakci, vyšetřete jí znova. Asi se zbláznila. Monitor stále hlásá, že miminko je naprosto ok. Uklidňuje mě to. A tak se odteď prostě tvářím, že žádné kontrakce nemám. Později si uvědomuji, jak velký strach mě musel opanovat, když jsem tak kruté bolesti dokázala skrývat a tvářit se, že se nic neděje.
Nesčetněkrát jsem prosila, zda bychom mohli s manželem zůstat chvilku sami. Už jsem si opravdu v klidu potřebovala prodýchat pár kontrakcí. Ale bohužel. Nemám nárok. Najednou se staniční zjeví z druhé strany, cpe mi do ruky jakýsi papír, kde je něco načmáráno. Podepište to! Já nic podepisovat nebudu! Musíte! Násilím mi dá propisku do ruky a snaží se, abych podepsala. Snažím se to přečíst, ale je to naprosto nečitelné. Začne křičet na manžela. Pokud to nepodepíšete, tak tu nesmíte rodit. To je nesmysl, je to lež. Nic jim nepodepisuj. Dalších pár minut nátlaku a manžel podepsal. Já nikoliv. Dodnes netuším, co to bylo...ani manžel to netuší:-( Z chodby zaslechneme...a to je tak, když někomu chcete vyjít vstříct...myšleno tak, že převzali pacientku registrovanou jinde. Připadám si míň jak kus nábytku. To si snad dělají legraci. Jak jako že někomu udělali laskavost? Vždyť já nikomu nepatřím! To je snad jejich povinnost. Asi na to už zapomněli. Vše je teď už jen otázka businessu. Prof. volá do porodnice, kde jsem rodila předtím již třikrát. Ptá se na mě. Informují ho, že jsem bezproblémová rodička. Nikdy se mnou žádné potíže nebyly.
Najednou se něco stalo, všichni někam zmizeli. Asi už je nebavilo se dívat do mého rozkroku:-) A hle, nový lékař. Změnila se směna. Přijde, koukne, řekne - o všem vím. Prosím o oněch pět minut o samotě. Ok, ale pak tu s vámi musí být aspon jeden lékař. Oznamuji mu, že to je v pořádku, jeden lékař je ok. Nemám s tím problém. Uběhne ani ne minuta, vchází lékař. Chce mi dát oxytocin, odmítám. A zlý sen se opět stává skutečností. Za ním vchází opět ona staniční:-( A pokračuje ve svém výkladu porodu. To je strašné! Jak jí to může projít? Kdy odejde? Už neodešla:-( Nevnímám ji. Snažím se myslet na miminko, kontrakce, porod. Slyším, jak kříčí, tak tlačte, proč netlačíte? Už jí mám plné zuby a tak i když zatím tlačit nemám, začínám se snažit…pochopitelně tak, aby si ničeho nevšimla. V klidu se snažím si to protlačit...jednou dvakrát. Vona netlačí, vy snad vidíte, že by tlačila? MUDr. na to nic. Tak to zkouší znova na manžela. Ten mě z ničeho nic mile překvapuje. Odpovídá jí. Když říká, že tlačí, tak tlačí. Já jí věřím:-) Musím říct, že kdybych se zrovna nechystala porodit, tak bych se asi i zasmála. Manžel tam stál tak odhodlaně. Staniční jen suše polkla:-) Bohužel ne na dlouho. Tak jí dáme gel. To není oxytocin, to je něco jiného. Je to na uvolnění. A já jí to zbaštila:-( Kontrakce už nejsou přirozené ale krutě bolestivé. No, upřímně, ne že by se předtím vydržet daly:) Otáčím se na doktora a oznamuji mu, že už...hlavička už jde ven. MUDr. přiskočí. Přikurtují mi nohy. Tlačte, nepřestávejte atd...to nemám ani v úmyslu. Celou dobu myslím jen na to, že musí už ven...další hodinu se staniční už prostě nesnesu. A je to. Narodila se vám holčička. Říká sestra, kterou jsem předtím ještě nikdy neviděla a snaží se mi ji ukázat. Najednou strašný řev. Co to děláte?! Odneste ji! Vona ji chtěla zabít. Nechtěla ji. Neměla by mít žádné děti..a jede znova...Já nejprve v šoku. Ještě jsem ani nerozdýchala její porod, mám před sebou ještě porod placenty. Ale teď už o nic nejde. Malá je venku a je zdravá. Tak si můžu dovolit víc. Co si to dovolujete?! To není pravda! My si ji moc přáli! Málokdo plánuje děti tak pečlivě jako my! Staniční se nedá a křičí dál. Doktora to evidentně ruší, přestože do té doby neřekl ani slovo. Teď se ozval - to si nechte na potom. Staniční zmkla! Konečně! Po zašití odcházejí. Zůstáváme s manželem sami. Omlouvám se mu. Moc mě to mrzí. On je stále v šoku. A od té doby již nikdy nebude o tomto porodu mluvit. O ostatních bez problémů ano.
Za chvíli nám přinášejí malou. Jsem vysílená a tak se mi zdá tak těžká..no ona i tak měla 3900g:-) Hlavou mi probíhají všechny ty články o vlivu porodu na dítě. Co všechno může vnímat atd... Snažím se na to nemyslet. Uplně tiše se jí omluvím…doufám, že to nikdo neslyšel. A slibuji jí, že jí to budu po celý život vynahrazovat. Po době nám určené musíme ze sálu. Sestra mi říká, že se mám dojít osprchovat, na toaletu a pak mě odvede na pokoj. Jdeme dlouhou chodbou a až na konci je můj pokoj. Tak tady budete, přijdu vám všechno vysvětlit. Miminko dostanete později. Nakonce jsem si pro ni musela dojít, protože z později bylo ještě později a z ještě později se začal stávat další den. Péče na šestinedělí byla ohromná. Sestřičky byly moc milé. Hodné, se vším nám pomáhaly. Byly ochotné poradit. Na porod ale nikdy v životě již nezapomenu. Bohužel to ale není z důvodu narození naší milované dcerky.
Vím, řeknete, má zdravou holku, tak at se jí věnuje a na to špatné zapomene. Nebojte. Bude to tak. Ale to co předvedli na oné vyhlášené klinice, by neměl už nikdy nikdo zažít...a proto tento článek.
Těhotenství |
Dítě |