Reklama, internet, média. I když si myslíme, že na naše chování nemají velký vliv a dokážeme se jim ubránit, opak je pravdou.
Pětiletý kluk říká své o rok starší sestře: Michelangelo, to je želva Ninja, viď? Děvče odpovídá: Nesmysl. Michelangelo je počítačový virus. Tímto vtipem vyjadřuje Karel Nešpor, primář oddělení závislosti psychiatrické léčebny v Bohnicích, jak jsou dnešní dětí ovlivněny moderními technologiemi.
Počítače a televize. Nic jiného nevystihuje lépe náplň života současné generace dětí. A také největší rozdíl mezi současnými dětmi a jejich rodiči, když bývali v jejich věku. Na televizi koukali také, samozřejmě, jenže v ní v podstatě nic nebylo. Každopádně nebyli v dětském věku konfrontováni s reklamami a internetem. S pocitem, že něco nutně musejí mít, případně, že něco nutně musejí dělat.
Kamila je třiatřicetiletá máma dvojčat. Z mateřské a platu jejího muže, který je učitel, vycházejí velmi obtížně. Přesto jejich třípokojový byt na ostravském sídlišti Poruba připomíná luxusní hračkářství. Každá holčička leží na podložce s barevnými nášivkami z různých materiálů. Nad hlavičkami jim visí hrazda, na které se houpou různě hrající, pískací a blýskající se hračky. „Každá dečka stála skoro dva tisíce, ale skvěle rozvíjí motorické schopnosti,“ pochvaluje si Kamila. „My jsme si hráli na obyčejné dece s jedním štěrkátkem. Přesto jsme zvládli vysoké školy. Podle toho, co mají naše děti, se zdá, že z nich budou nositelé Nobelových cen,“ dělá si z ní legraci její muž.
Kamila přiznává, že chce pro své děti to nejlepší, a tak se dokonce kvůli nákupu kvalitních hraček, které zná z reklam, zadlužuje. „Raději si odepřu věci pro sebe, ale pro dcery chci to nejlepší,“ tvrdí. Každou volnou chvíli tráví na internetu na stránkách, kde si maminky vyměňují zkušenosti s výchovou a projíždí různé reklamy na věci pro děti. Její známá má děti větší, osmiletou a desetiletou dceru. Říká, že jejich rodinný rozpočet nestačí na to, co dcery potřebují. Každá má svůj vlastní mobil, dohromady mají dívky v pokoji počítač a televizi. Stěžují si, že potřebují každá vlastní televizi a vlastní notebook. Rodiče jim je slíbili koupit, i když by rodina mnohem více potřebovala doplatit nejrůznější splátky. „Dítě přece musí mít svůj vlastní počítač, to je dnes nezbytné,“ vysvětluje jejich máma.
Žijeme v době babyboomu a z reklam se na nás valí iluze spokojené rodiny s dětmi. Jen si všimněme rodin, které v reklamách pojídají jogurty, polévky z prášku a radují se nad bělostně čistým prádlem. Všichni vypadají šťastně, krásně a čistě. Ve světě reklam neexistují upracovaní, nervózní rodiče, zlobivé, ušpiněné a pokašlávající děti. „Je těžké radit dospělým, aby dětem vysvětlovali, že reklamy je třeba brát s rezervou, když vidíme dospělé hromadně nakupovat zázračné léky na hubnutí, krémy, které doplní mizející klouby, odstraní hluboké vrásky či za dvanáct dní poskytnou větší a pevnější prsa,“ říká Hana Srpová, která se zabývá zkoumáním vlivu reklam na děti a přednáší na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Reklamu přirovnává k „živé vodě“, tedy iluzi, že pokud poslechneme reklamu, vše se v našem životě změní k lepšímu. „Reklama vede děti k představě, že pravá spokojenost je spojena s nákupem nových a nových produktů. Ovšem, nejpozději kolem sedmého či osmého roku si děti jsou schopny uvědomit, že se reklamě nedá věřit. Stejně jako u dospělých to však nic nemění na jejich touze po produktech, které v ní vidí,“ vysvětluje.
Odborníci se shodují, že dítě až do svých šesti let není schopno pochopit, co je to reklama. Když vidí, že někdo na internetu či v televizi vychvaluje určitou čokoládu či sušenku, mají pocit, že ta čokoláda či sušenka je zkrátka skvělá a měli by ji proto mít doma. Reklama a virtuální svět, ve kterém jsou všichni krásní, zdraví a úspěšní, se na děti valí od momentu, kdy otevřou první časopis, usednou poprvé k televizi, nebo se poprvé naučí surfovat na internetu. S vysvětlováním, kde je hranice této virtuální reality a skutečnosti, by tedy rodiče měli začít co nejdříve. Kdy? Každopádně mnohem dříve, než dítě propadne kouzlu internetu. Ten totiž dětský život nyní ovlivňuje nejvíce.
„Měli bychom se mnohem více zamýšlet nad tím, jaký dopad tato kultura, či spíše nekultura bude na generaci současných dětí a mládeže jednou mít,“ říká primář Karel Nešpor z bohnické psychiatrické léčebny v Praze. „Nepopírám prospěšnost nových technologií, nevybízím k návratu k papyrusovým svitkům. Jen všem doporučuji maximální opatrnost,“ vysvětluje.
„Kdybychom hledali způsoby prevence, jak děti před možnými negativními dopady uchránit, do značné míry se to bude krýt s prevencí škod způsobených alkoholem, drogami a hazardem,“ říká Karel Nešpor. „I zde jsou totiž důležité na jedné straně vřelost, laskavost a zájem, na straně druhé schopnost prosazovat rozumná pravidla, rodičovský dohled a pevnost.“
Jenže v mnoha rodinách je to jinak. Rodiče se s dětmi mnohdy doslova předhánějí, kdo místo u počítače zaujme dříve. V těch „šťastnějších“, kde je počítačů více, to pak večer více než domov připomíná prostředí kdejaké firmy. Všichni sedí, mlčí a koukají na monitory. „Mé pokusy svolat večer rodinu ke stolu, jsou velmi nepopulární, všichni žadoní, aby si mohli večeři vzít k počítači,“ říká Klára Pospíšilová, matka jedenáctiletého syna.
„V ložnici zírá na obrazovku manžel, v dětském pokoji syn. Já, unavená, zírám na televizi. To jsou naše večery. Vím, hrůza, ale stejně tak skoro každý den skončíme. Na druhé straně mi můj syn připadá mnohem chytřejší a má větší přehled, než jsem v jeho věku měla já. Často nás s manželem překvapí, kolik věcí ví a jaké má jasné názory. Kdepak jsi na to přišel, ptáme se a on říká: tak, normálně. Což si překládám, že to má z internetu,“ vypráví.
Zároveň přiznává, že se často cítí jako špatná matka. „Na jedné straně se na mě valí reklamy a časopisy, kde všichni působí jako šťastné rodiny, které mají spoustu společných aktivit, na straně druhé mé blízké baví jen televize a internet. Nevím, zda někde neselhávám já,“ pochybuje.
Jak z celého toho virtuálního zmatku ven? Co tahle říct si, že internet a spousta digitálních televizních programů jsou především skvělé věci. Mohou do našich životů vnést mnoho poznání i zábavy. Jen je třeba umět s nimi zacházet. A kdo jiný by to měl děti učit než jejich rodiče. Je to stejné, jako když učí děti chodit na záchod, číst nebo jezdit na kole. Jde to pomalu, někdy těžce, stojí to spoustu nervů a času, ale podaří se to.
Kdyby rodiče dítě jen tak posadili na kolo a řekli jeď, asi by se to naučilo málokteré. Mnohem více z nich by si pořádně natlouklo. Je proto zvláštní, že tolik rodičů dítě jen tak posadí k počítači či televizi. Přitom natlučení hrozí úplně stejně. Natlučení dětské duše.
Autorka je redaktorkou Mladé fronty Dnes
Těhotenství |
Dítě |